Vypráví o nerudném, lakomém kmetovi, nádavkem varuje před bídou a nevědomostí – a i navzdory tomu neodmyslitelně patří k britským oslavám konce roku. Klasikovi anglického realismu Charlesi Dickensovi přitom na napsání Vánoční koledy stačilo pouhých šest týdnů, a kdyby nebylo chudoby, povídka o magii božíhodové noci by zřejmě nikdy nevznikla.
Koleda podle Dickense. Příběh lakomce, který obohatil Vánoce
Jednatřicetiletý Dickens se v polovině roku 1843 nenacházel v lehké situaci. Na britské literární scéně sice už patřil mezi zavedené autory a předchozího roku dokonce podnikl cestu do Spojených států, prodejům jeho nejnovější knihy, satirického románu Martin Chuzzlewit, který na pokračování vydávalo nakladatelství Chapman & Hall, se ale příliš nedařilo. A nakladatelé autora varovali, že pokud se tržby nezvednou, budou mu muset snížit měsíční gáži.
Rodinná kasa si přitom finanční propad nemohla dovolit. Dickense děsila chudoba, kterou zažil už jako malý chlapec, když kvůli uvržení svého otce do vězení pro dlužníky v londýnském Southworku musel ve dvanácti letech přerušit školu a nastoupit jako dětský dělník do fabriky na leštidla na boty. Jeho žena Catherine nyní navíc čekala páté dítě.
Paradoxně právě z této finanční tísně (a spisovatelova názorového zakotvení) se ale zrodilo jedno z nejznámějších svátečních vyprávění světové literatury, které dodnes spoluvytváří obraz konce roku nejen ve Spojeném království: Dickensova Vánoční koleda.
Humbuk!
Duch přítomných Vánoc v ilustraci Johna Leeche (1843)
Na začátek je potřeba zlostně vykřiknout: „Humbuk!“ Lakotný finančník Ebenezer Vydřigroš, z nějž britský romanopisec učinil hlavní postavu své fantaskní povídky, totiž přicházející Vánoce hodnotí právě těmito slovy. Hned v úvodu vyprávění tak opovrhne pozváním ke svátečnímu stolu svého synovce Freda, odmítne přispět na chudé a jen s velkým sebezapřením nechá svému písaři na Boží hod den volna.
Napravit zmrzlou duši nerudného a asketického chamtivce má teprve sváteční noc, během které ho postupně navštíví trojice magických zjevení. Duch minulých Vánoc Vydřigroše vrací do dětství i mládí a ukazuje mu postupné hořknutí jeho zprvu vlídné tváře. Duch přítomných Vánoc skrblíka zavede na odřeknutou synovcovu večeři i do rodiny písaře Boba a jeho vážně nemocného syna. A Duch Vánoc příštích rozechvělého starce seznámí i s temnou věštbou: Napřesrok nebude naživu ani písařovo dítě, ani on sám.
Náprava, kterou magická noc vnese do lakotovy duše, není nepodobná proměně, již v českém Andělovi Páně během adventu projde pyšný cherubín Petronel. Zděšený a pohnutý Vydřigroš stráví Boží hod oslavami se synovcem, vlastnímu písaři anonymně zašle pečeného krocana a stane se přítelem jeho malého synka.
Stopa mezi Pickwickovci
„Jsem si jistý, že mi přinese mnoho dobrého a doufám, že se bude prodávat a prodávat,“ psal Dickens o Vánoční koledě svému právnímu zástupci Thomasi Mittonovi. Sklonek třiačtyřicátého roku přitom nebyl první autorskou příležitostí pro to se magii vánoční noci věnovat; už o šest let dříve v satirické Kronice Pickwickova klubu načrtl příběh zlomyslného kostelníka Gabriela Gruba, kterého o Štědrém večeru obrátí k pokoře soud vánočních skřítků.
Na čarovném příběhu Ebenezera Vydřigroše, ve kterém po vzoru tradičních svátečních písní nahradil slovo „kapitola“ slokami, začal spisovatel pracovat v říjnu 1843 a práce mu zabrala pouhých šest týdnů, během kterých ještě prochodil desítky mil v ulicích nočního Londýna, aby načerpal dostatek inspirace.
Třebaže je totiž hlavní postavou Vánoční koledy boháč, Dickensovou hlavní motivací pro sepsání magického podobenství byl trudný život britské chudiny, a především těch nejmenších.
Zděšen bídou
Začátkem téhož roku zavítal do královských dolů a již odsud odjížděl pobouřený zaměstnáváním nezletilých, navíc v otřesných pracovních podmínkách. Další otřes pro něj představovala návštěva školy v periferní londýnské čtvrti Field Lane, která negramotným dětem ze dna společnosti poskytovala vedle základního vzdělání i stravu a nocleh. V době rané vlády královny Viktorie se jenom v metropoli tento způsob elementární sociální péče týkal tří set tisíc malých Britů.
Proti dětskému otročení, které stálo za kulisami průmyslového rozmachu britského impéria, se mladý spisovatel původně chystal ohradit veřejným manifestem „Ve jménu britského dítěte“. Jako efektivnější ale nakonec vyhodnotil takovou formu, která osloví širší publikum, a obavami z chudoby a sociální nespravedlnosti protkal své slavné vánoční vyprávění.
Není divu. Jak uvádí Dickensův životopisec Michael Slater, osobní zkušenost s manuální prací v útlém věku se zásadním způsobem propsala do autorova pohledu na svět i tvorbu, což ostatně projevil i o pět let později, když mezi čtenáře vyslal příběh sirotka Olivera Twista. V případě Vánoční koledy pak chtěl podle Slatera „otevřít čtenářská srdce pro lidi, kteří žijí na nejnižších stupních sociálního žebříčku, povzbudit dobročinnost a varovat před tím, jak nebezpečná může být pro společnost tolerance chudoby.“
Nejpatrnější je tento apel v momentě, kdy se před Vydřigrošem zjeví dvojice zlostných a hubených výrostků, děvčátko Nouze a chlapec Nevědomost, které vypravěč lakotnému starci prezentuje jako výtvor člověka, jeho sobeckých zájmů – a tedy i sobectví samotného finančníka, jenž odmítl na chudé přispět i o svátcích.
Charles Dickens
Srdce a duše za tisíc liber
O úspěchu Dickensova moralistního příběhu svědčí to, že už napřesrok vzedmutou vlnu společenské solidarity časopis Gentleman’s Magazine připisoval právě Vánoční koledě. Její první vydání, které nakladatelství Chapman & Hall vyslalo na sváteční trh v šesti tisících výtiscích 19. prosince 1843, se podařilo rozebrat ještě do Štědrého dne a do konce následujícího roku vyšlo dalších jedenáct vydání.
Na obchodním úspěchu sváteční alegorie měl hlavní podíl Dickens, a to nejen kvůli samotnému příběhu. Třebaže předchozí román nezaznamenal výraznější úspěch, dokázal si na nakladatelích vymínit, aby Koleda vyšla ve výpravné, dárkové podobě s ozdobnou vazbou, zlatou ražbou na hřebě i deskách a s bohatým výtvarným doprovodem karikaturisty Johna Leeche.
Snaha o krásný knižní exemplář se ale naneštěstí propsala do Dickensovy hubené portmonky. Kvůli vysokým nákladům, které s sebou výpravná publikace nesla, totiž dostal za svůj vánoční text jen 137 liber, a i když už mezi anglickými čtenáři kolovalo patnáct tisíc výtisků jeho příběhu, honorář jenom těsně přesáhl sedm set liber šterlinků. „Své srdce a duši jsem si cenil na tisíc, to je jasné,“ stýskal si v dopise svému příteli Johnu Forsterovi.
Čtenářský ohlas šel přitom ruku v ruce s vlídnými soudy odborné veřejnosti; doboví recenzenti psali o autorově „impozantní výmluvnosti“ a romanopisec William Makepeace Thackeray v kritice pro magazín Fraser označil Vánoční koledu za „přínos národu“ a „osobní potěšení pro každého muže či ženu, který si ji přečte“.
První vydání Dickensovy Vánoční koledy
Duch viktoriánských Vánoc
Autor pickwickovských humoresek se totiž tematickým laděním svého nového příběhu přesně trefil do dobové atmosféry. Zájem o staré vánoční tradice na Ostrovech soustavně rostl od počátku století, literárně se je podařilo zachytit americkému romantikovi Washingtonovi Irvingovi a jím inspirovaný Dickens nabídl črtu ze sváteční večeře už v polovině třicátých let ve svých debutových Skicách.
Intenzivnější vnímání svátečních tradic navíc posiloval souběžný nástup nových zvyků, především stále častější zdobení vánočních stromů, které sice Anglie znala už v osmnáctém století, výrazného rozšíření se ale dočkaly až za vlády královny Viktorie a prince Alberta. Pohádkový příběh o nápravě hříšníka dokázal atmosféru čarovného období konce roku v ulicích Londýna přesně vystihnout, aniž by opomíjel stinné stránky života královské metropole. A mohl tak fungovat jako kritika důsledků industrializace i oslava lidskosti a vánoční štědrosti zároveň.
Dickens byl stejně jako Irving přesvědčený, že zobrazení klasických Vánoc může napomoct k obnově sociálního smíru a klidu, které podle něj v modernizujícím se světě mizely a navíc je po zbytek roku svazovaly korzety prudérní viktoriánské morálky.
Literární kritik Humphrey House ostatně už před pětasedmdesáti lety napsal, že „pro Dickense představují Vánoce období, které se od zbytku roku liší, čas, kdy jsou lidé od běžných pout společenského života oproštěni a kdy žárlivost, pýcha a netolerance ustupuje vstřícnosti a laskavosti.“
V kánonu
Důraz, který Dickens kladl na lidský a sociální rozměr Vánoc, se navíc ve svém důsledku podílel na proměně vnímání vánočních svátků (nejen) v očích britské veřejnosti. Právě v Koledě totiž ustupuje náboženský význam Vánoc do pozadí ve prospěch jejich sekulárního rozměru – svátků coby času pro rodinná setkání, tradiční vánoční pokrmy a slavnostního, velkorysého ducha.
Obraz, který slavný anglický romanopisec ve svém fantaskním moralistním příběhu zachytil, v následujících dekádách stále intenzivněji pronikal do způsobu, jak britská veřejnost (a nejen ta) konec roku vnímala, pojímala i slavila. Samotný příběh Vánoční koledy i napraveného Ebenezera Vydřigroše se pak stal pevnou součástí anglosaského vánočního kánonu – stejně jako v tuzemském případě o půl století starší Česká mše vánoční.
