Médii v posledních dnech proběhly upoutávky na dva večery Tance Praha v Hudebním divadle Karlín, ve kterých se představí švýcarský soubor Alias. Inscenaci Sideways Rain, kterou vytvořil jeho umělecký šéf Guilherme Botelho, přiřkly odvážné přívlastky - nejčastěji „událost“ nebo „vrchol“ taneční sezony. Očekávání příchozích tedy byla opravdu velká a po zhlédnutí díla musím uznat, že ta má nezůstala ani v nejmenším nenaplněná. Soudě podle okouzlených tváří diváků kolem mě, nebyla jsem rozhodně sama.
Je to jako nekonečná a monotónní cesta lidí za něčím, co neustále zůstává mimo dosah. Jako nějaký magický rituál opakování nebo jako Sisyfův úděl, kdy nešťastník tlačí obrovský kámen na kopec, těsně pod vrcholem mu vyklouzne a valí se zpátky dolů. A tak začíná stále znovu a znovu. Sideways Rain je choreografie založená na horizontálních liniích a kontinuálním pohybu tanečníků po jevišti zleva doprava. Z pohledu diváka je nejčastěji vidíte z profilu, občas zády, jak se jeden za druhým plazí, kutálí, jdou či běží stále vpřed, padají, aby hned zase vstávali a pokračovali v cestě. Jen zřídka se tomu plynoucímu toku anonymního davu někdo ze zúčastněných pokusí vzepřít - a i ten je vlastně bez úspěchu. Vše, co chce jít proti proudu, s sebou totiž tato divoká „řeka“ strhne. Její proudění nikdy nekončí. V rychlém „plynutí“ vpřed zúčastněné ještě podporuje dynamická akustická hudba.
První, co vás napadne, je, kolik že těch tanečníků vlastně může být. Kromě toho, že zvládají rychlé, fyzicky opravdu vyčerpávající tempo a choreografii nesmírně náročnou na koncentraci, stíhají si ještě převlékat v zákulisí své kostýmy. Jaký šok na vás pak tedy čeká, když při závěrečné děkovačce zjistíte, že jich bylo pouze čtrnáct.
Na jevišti se při Sideways Rain odehrává něco, co má svou zdánlivě předem danou posloupnost, něco, do čeho nemáte možnost zasáhnout a co zkrátka nezměníte. Jde o ztělesnění osudu, genetiky, evoluce člověka, ztvárnění běhu času, uvedl sám choreograf v diskusi, která následovala po představení. Při sledování díla se ale můžete jednoduše oprostit od racionálního vnímání, vypustit každodenní starosti, mentálně „vypnout“ a nechat na sebe tuto imaginativní, místy až hypnotizující choreografii působit na plné obrátky.
V určitých momentech máte dokonce i pocit, jako by byl pod tanečníky umístěn pohyblivý pás jdoucí v protisměru jejich pohybu, jako by jim podlaha ujížděla pod nohama. Vzápětí si uvědomíte, že vás jen klamou oči, že je to optická iluze. Natolik se nechají vaše smysly unést a zmást kontinuálním pohybem zleva doprava. Cítíte se být tak vtaženi do všeho, co se zde děje, že se nakonec přistihnete, že podvědomě hledáte nějakou kotvu, pevný bod, ujišťujete se o gravitaci, která působí na vaše vlastní tělo, a jste rádi, že sedadlo pod vámi drží pevně na místě a není také v pohybu.
Ani se nenadějete a šedesát minut je pryč. Tanečníci stále neúnavně proudí po jevišti, až po sobě začnou nechávat jakési stopy, které visí ve vzduchu. Horizontálně vedoucí bílá vlákna, která se vrství na sebe. Vše pokračuje v neustálém koloběhu dál, jen interpreti jsou náhle zcela nazí. A najednou je konec, který v tom kontinuu vůbec nečekáte. Vy ale ani pak nemůžete zastavit tok myšlenek a hluboce niterných emocí, které z vás prýští na povrch. Je to vlastně příběh o životě samotném, o člověku, přírodě, vesmíru, kdy je vše v pohybu vpřed, vteřinu za vteřinou. Nic se nezastaví a žádný okamžik se nikdy znovu neopakuje.
Nemáte-li už plán na dnešní večer, neváhejte a běžte se na Sideways Rain do Karlína podívat. Lístky jsou ještě k dispozici a na vás tam čeká dílo vskutku mystické. Příležitost vidět ho u nás už jen tak nebude.
