Restituce se staly jedním z výrazných prvků transformace českého hospodářství po roce 1989. K přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích neboli restitučního zákona vedla před třiceti lety tehdejší československé zákonodárce snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, kterých se po únoru 1948 dopustil komunistický režim. Federální parlament zákon schválil 21. února 1991.
Před třiceti lety schválil parlament restituční zákon. Spory o majetek se vedou dodnes
Takzvaný restituční zákon umožnil vydat lidem určitý majetek, který jim byl odebrán v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Například nemovitosti, o které přišli kvůli emigraci, případně následkem vyvlastnění bez náhrady, znárodnění v rozporu s dobovými předpisy nebo podle kupní či darovací smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek. Vydat jim je měl nejen stát, ale také lidé, kteří je od něj během let koupili.
Navracení majetku v restitucích po roce 1989 ale často vyústilo i v mnohaleté soudní spory, přičemž řada z nich nebyla dosud definitivně ukončena. Vracení majetku komplikovala krajanům, kteří o ně žádali, například nutnost mít v Československu a později České republice trvalý pobyt. V roce 1994 podmínku na základě stížnosti skupiny poslanců zrušil Ústavní soud. Zůstala ale ta, podle které platila nutnost českého občanství.
V restitučních sporech přitom jde častěji než o současné občanství žadatele o to, zda měl on či jeho předci československé občanství v době, kdy byl majetek zabaven. Až u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku skončil v roce 2002 restituční spor dvou manželských párů, které se domáhaly vrácení zabaveného majetku.
Rodinám Gratzingerů a Polacků odmítly české úřady vyhovět, protože žadatelé měli pouze americké občanství. Manželé následně napadli fakt, že restituce nemovitostí, tedy domu Gratzingerových v Liberci a rekreační chaty Polackových v Pyšelích, byly počátkem 90. let podmíněny českým, respektive československým státním občanstvím. Velký senát štrasburského soudu ale stížnost zamítl s tím, že podmínka občanství není z hlediska úmluvy o lidských právech závadná.
Otázka státního občanství hrála důležitou roli také v případě potomka jednoho z nejznámějších českých šlechtických rodů Františka Oldřicha Kinského. Ten usiloval o navrácení rodového majetku v odhadované hodnotě až 40 miliard korun. V roce 2001 mu matrika v Praze 1 vydala osvědčení o českém státním občanství, ministerstvo vnitra ale v únoru 2004 rozhodlo, že osvědčení je neplatné, neboť je měl vydat Krajský úřad Ústeckého kraje. Městský soud v Praze ale v lednu 2007 rozhodnutí vnitra zrušil, a Kinský tak zůstal českým občanem.
Až k Ústavnímu soudu se dostal spor, v němž hrála důležitou roli otázka československého občanství hraběte Huga Salma. Člena rodiny, která byla do druhé světové války jedním z nejzámožnějších rodů na Blanensku. V roce 1997 sice pražský městský soud uznal, že Salm po válce získal osvědčení o zachování československého občanství, zemřel však dříve, než mu bylo uděleno. O pět let později ale tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross rozhodl opačně a podobně postupoval i Nejvyšší správní soud.
V srpnu 2005 sice verdikt ministerstva zrušil Ústavní soud, na jaře 2006 ministerstvo vnitra svůj zamítavý verdikt zopakovalo a osvědčení zpětně odebralo. Restituce se tak zastavily. Jde o šest tisíc hektarů pozemků, lesů a zámek v Rájci nad Svitavou. Salmové nyní čekají na další rozhodnutí Ústavního soudu o další z řady stížností.
Ústavní soud zasahoval do restitučního zákona několikrát
Do restitučního zákonodárství ale Ústavní soud nezasahoval jen v případě otázky státního občanství. Například v březnu 1999 zrušil část zákona o mimosoudních rehabilitacích, a umožnil tak restituovat i národní kulturní památky. Potomkům původních majitelů tak byl například vydán Lobkovický palác v Praze na Hradčanech.
K nejúspěšnějším restituentům patří Colloredo-Mansfeldové, kteří kromě zámku v Dobříši na Příbramsku získali na 17 tisíc hektarů půdy. Původně rodu ve vleklém sporu připadl i zámek Opočno na Rychnovsku, ale po odmítavém rozhodnutí ústavních soudců byla památka ponechána ve vlastnictví státu. Stále ovšem pokračuje spor o mobiliář zámku, o jeho znovuotevření rozhodl Ústavní soud v roce 2020.
Zámek Dobříš
Ústavní soudci rozhodovali také o takzvané restituční tečce. Restituenti nebo jejich potomci, kteří se do konce roku 1992 o svou půdu přihlásili, mohli dříve žádat o vydání zabavených pozemků a pokud jim jejich původní půda nemohla být vrácena, měli právo na vydání náhradního pozemku, nebo finanční vyrovnání. Od 1. července roku 2018 však mělo být možné pouze finanční vyrovnání. Ústavní soud ale takzvanou druhou restituční tečku zrušil.
Návratu majetku pomohly i malé restituce
Zákon o mimosoudních rehabilitacích nebyl jedinou normou, která se začátkem 90. let zabývala vracením komunisty zabaveného majetku. Už v říjnu 1990 přijalo Federální shromáždění zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd, pro který se vžilo označení malá restituce.
V platnost vstoupil v listopadu 1990 a týkal se majetkových křivd z let 1955 až 1962, kdy vlastníci hromadně přicházeli o majetek, jenž po únoru 1948 ještě zůstával v soukromých rukou. Podle malého restitučního zákona se původním majitelům vracely zejména malé provozovny živnostníků, nájemní domy, hotely, restaurace, obchody, drobné opravářské dílny, strojní mlýny nebo pily. Zatímco část lidí dostala majetek zpátky už v letech 1992 až 1993, mnohé případy končily u soudu. Celkem se původním majitelům vrátilo na 100 tisíc malých provozoven.
V květnu 1991 pak federální parlament přijal zákon o půdě, na jehož základě byly vraceny zemědělské pozemky a související usedlosti; nárok měli restituenti i na náhradu zabaveného živého inventáře. Původní nemovitosti se vracely jen v případě, že na nich během let nevyrostla například sídliště. Pokud se tak stalo, získali nárok na jiné pozemky, případně vyplacení odškodného. Stát celkem vrátil zhruba milion hektarů zemědělské půdy, což je téměř čtvrtina celkové výměry zemědělské půdy v Česku.
Řadu let se ale táhlo navracení židovského majetku, které komplikovalo stanovení hranice na 25. únor 1948. Až v roce 1994 se vláda rozhodla vydat židovským obcím majetek z držení státu a vyzvala obce, aby učinily totéž. Následovala řada restitučních procesů, mnohé nemovitosti již drželi soukromí majitelé či byly zatíženy věcnými břemeny a smlouvami.
V roce 2000 pak byl také schválen zákon o odškodnění obětí holocaustu a později vznikl se státním přispěním i zvláštní fond pro výplatu odškodného.
Dohoda na vyrovnání s církvemi trvala nejdéle
Nejdéle trvalo rozhodnutí o vracení majetku církvím. Dlouho se jej týkaly jen dva zákony z let 1990 a 1991, podle nichž bylo vydáno asi 200 objektů, hlavně kostely či kláštery. Majetkové vyrovnání s církvemi bylo schváleno teprve v roce 2012.
Na konci roku 2019 Ústavní soud rozhodoval také o novele, podle které od začátku roku 2020 měly církve a náboženské společnosti platit devatenáctiprocentní daň z peněžitých náhrad, které od státu dostávají, jakožto součást restituční dohody. Konkrétně jde o náhradu majetku zabaveného církvím po únoru 1948, který již nepatří státu, a tak se církvím nemohl vrátit. Ústavní soud předpis, podle kterého měly církve danit náhrady vyplácené státem, zrušil.
Náhrady ve výši 59 miliard korun navyšovaných o inflaci stát proplatí v průběhu 30 let. Samotné restituce potom církvím navrátily majetek v hodnotě zhruba 75 miliard korun. Stát zároveň v průběhu vyplácení náhrad omezuje dosavadní příspěvky na činnost, po roce 2030 je již vyplácet nebude.
Předmětem sporu už je několik let například Květná zahrada v Kroměříži. Podle olomouckého arcibiskupství totiž tvoří funkční celek s kroměřížským zámkem a Podzámeckou zahradou. Církev je získala v rámci majetkového vyrovnání v roce 2015. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ale zahrada může fungovat samostatně a navrácení církvi se jí tím pádem netýkalo. Olomoucké arcibiskupství ve sporu nyní podalo ústavní stížnost.
