Brněnským lékařům se podařil takřka zázrak. Ženu v šestnáctém týdnu těhotenství postihla mozková příhoda, která ji později stála život. Mezitím ale, i přes takzvanou smrt mozku, lékaři z fakultní nemocnice udrželi její životní funkce dalších osmnáct týdnů a v polovině srpna se narodila zdravá holčička. Nebylo to ale poprvé, co se tamním lékařům povedla podobně unikátní věc. Veronika Tlustá byla tři měsíce v kómatu, když přivedli na svět jejího syna. Matka se nakonec probudila a zotavuje se. Její příběh pro pořad 168 hodin zpracovala Kateřina Stibalová.
Po vážné autonehodě ležela Veronika Tlustá už tři měsíce v kómatu, lékařům se ale císařským řezem povedlo přivést na svět zdravého chlapce. „Já si doopravdy za více než 35 let praxe nepamatuji takový případ, zejména délkou kómatu. Tyto případy jsou jeden dva za několik roků na celém světě,“ řekl v roce 2016 přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Brno Pavel Ventruba.
Unikátnímu porodu přihlížela i matka rodičky Jaroslava Tlustá. „Byla jsem u něho, bylo to takové pěkné,“ líčila tehdy dojatě. Její dcera Veronika byla svobodná matka, péče o malého Daniela se proto ujala rodina jejího bratra. Po porodu se začal stav Veroniky pomalu zlepšovat. Nikdo ale netušil, jestli se z kómatu ještě někdy probere a pochová si svého syna.
„Všichni doufáme, že pokroky tam budou. Kdyby člověk nevěřil, tak se asi nesnaží, ale my všichni doufáme, že se nám vrátí do takového stavu, kdy bude moct alespoň trochu být sama,“ dodala před lety Jaroslava. I když navenek nebylo nic znát, Veronika bojovala o svůj život.
Sněhulák
Po dlouhých sedmi a půl měsících se stal zázrak. „Když se probudila, její první slovo bylo sněhulák. Paní primářka a všichni se seběhli a byli z toho nadšení,“ vzpomíná Veroničina matka.
Nyní od toho momentu uběhly tři roky a Veronika se díky náročným rehabilitacím dokáže trochu pohybovat a s obtížemi mluvit. „To jsem byla jako v ráji. Poznávala jsem všechno kolem mě, třeba skříň, podlahu, květiny,“ vzpomíná na první momenty, kdy se jí vrátilo vědomí.
Její otec o probuzení z kómatu hned nevěděl. „Když pro mě potom večer přijel a vešel dovnitř, tak Veronika řekla ‚Ahoj, tati' a ten normálně sjel dolů, nedal to,“ popisuje reakci manžela Jaroslava.
Podobně si tento moment pamatuje i sama dcera: „Byl z toho vyplašený, brečel, brečel, je to taková měkkota,“ usmívá se Veronika.
Neměla ani sedět. Chce ale být synovi opravdovou matkou
Svůj svérázný humor si zachovala i přes všechny těžkosti, které ji provází. Po probuzení na nemocničním lůžku na ni čekal život, který nepoznávala. To, že se stala matkou, ale registrovala, protože neměla těhotenské břicho. Obávala se však nejhoršího.
„Věděla, že měla úraz, že měla havárii, postupem času si to dávala do kupy. Ale nejhorší bylo, že si myslela, že o Daniela přišla,“ přibližuje její matka.
Tato slova potvrzuje i Veronika: „Myslela jsem, že se Danielovi něco stalo. A on už byl krásný, bylo mu pět měsíců. Byl to blažený pocit, že jsem maminka.“
Stejně jako její syn se Veronika učila vzpřímit hlavu, posadit se nebo třeba mluvit. Rehabilitaci přitom zvládala navzdory všem očekáváním. „V podstatě neměla ani sedět a nějaké postavení, s tím už nikdy nikdo vůbec nepočítal. A ona se snaží, pracuje i s drobnou motorikou. Takže my budeme doufat, že se pravou rukou i sama nají,“ vysvětluje terapeutka Aneta Hvězdová.
Svého syna v současnosti Veronika vídá pouze o víkendech. Právě to ji povzbuzuje ve snaze se zotavit, chce se uzdravit a s Danielem být pořád – teď se jí totiž stýská. „Když člověk chce, tak dokáže moc. To je u ní asi nejdůležitější, protože ona opravdu chce. Chce být matkou pro své dítě,“ dodává terapeutka.
Osud nedávno narozené holčičky rodině z Třebíče sleduje Veronika Tlustá s velkými emocemi, protože se velice podobá jejímu vlastnímu. „První věc, co jsem řekla, že je to nevěsta pro Dádu,“ žertuje.
Za srpnovým zázrakem ale zůstává i velký smutek – na rozdíl od Veroniky totiž matka dítěte tentokrát nepřežila. „Že se neprobere, bylo pro mě strašné, protože jsem si říkala, že když v ní vyrůstá další človíček, třeba tam přece jenom něco přeskočí. Jako člověk tomu nerozumí, ale srdíčkem jsem… Až se mi z toho chce brečet,“ připojuje Jaroslava Tlustá.
