Nejkrásnější dovolená na světě je na mšenském koupališti. V knize přání a stížností to alespoň píší spokojení návštěvníci těchto meziválečných městských lázní. Unikátní areál postavený ve stylu art deco si dodnes zachoval svou podobu ze 30. let minulého století. Není proto divu, že oblíbené koupaliště je od roku 2003 i kulturní památkou. V letním horku vás navíc v bazénu ochladí pitná voda ze skalního pramene Stříbrník.
Při pohledu na zdobená okna a bílé dřevěné trámy lázeňské budovy s cihlovou podezdívkou dýchá na každého návštěvníka atmosféra první republiky. V Československu už tehdy patřilo plavání k nejoblíbenějším sportům a začal tak rozkvět veřejných i soukromých koupališť.
Nápad na výstavbu lázní ve Mšeně vznikl zřejmě koncem 20. let. Město i jeho okolí byly oblíbeným cílem výletů, koupaliště zde ale chybělo. Nejbližší bylo vzdálené až několik kilometrů daleko v Kokořínském dole a jak popisuje Jan Kilián v knize Městské lázně Mšeno, blízké rybníky místní nazývali smrdutými loužemi.
Vedle rekreačního využití navíc byla neméně důležitá i osobní hygiena, což bylo i jedním z podnětů pro vybudování lázní ve Mšeně. Město na začátku 20. let ještě nemělo do domů zavedenou vodu. Pravidelnou koupel si tak mohli dovolit jen ti nejbohatší.
Utužit zdraví těla osvěžujícím koupáním
„Stále jsou stížnosti na absenci letního koupání, bez něhož si není možno řádné letovisko představit. Město tím trpí značnou újmu příjmů, jelikož zde z toho důvodu nejsou stálí letní hosté… Zdravotní ohledy zde vyžadují stálé lázně, kde by bylo možno utužit zdraví těla osvěžujícím koupáním,“ stálo v technické zprávě k projektu koupaliště.
Stavba měla také usmířit rozhádané měšťany s radnicí. Už z dob Karla IV. totiž měli měšťané podíl na obecních statcích, a tak vznikaly často spory. Ty provázely i budování koupaliště. Mnozí občané navíc tvrdili, že městské lázně budou Mšenu k ničemu.
Záměr se ale podařilo prosadit, a tak se v roce 1931 vypravila část zastupitelů do Klánovic, kde bylo na začátku dvacátých let vybudované moderní koupaliště hojně navštěvované hlavně smetánkou. Prvorepublikové lázně byly bohužel ještě před rokem 1989 srovnané se zemí, v době své největší slávy se ale staly vzorem pro Mšeno.
Místo pro městské lázně se našlo vskutku malebné. Leží na okraji zalesněného údolí obklopené z části pískovcovými skalami a vzrostlými stromy, které poskytují příjemný stín. Kdo stál za architektonickým návrhem celého areálu, ale není dodnes zcela zřejmé. Jisté je pouze to, že šlo o jednoho z žáků Jana Kotěry – Jindřicha Freiwalda, Čeňka Vořecha nebo Františka Jandu.
Slavnostní otevření proběhlo 19. června 1932 a zúčastnila se ho řada významných osobností. „Hosté si prohlédli lázně a nijak se netajili obdivem nad jejich provedením a pohodlím. Po zahrání národní hymny se rozproudila zábava za účinkování sokolské a místní hudby. Celý den se i díky krásnému počasí mimořádně vydařil,“ popisoval tehdy otevření lázní regionální tisk.
Obavy některých občanů, že lázně budou městu k ničemu, se naštěstí nenaplnily. Už 26. srpna koupaliště přivítalo desetitisící návštěvnici. O propagaci městských lázní se postaraly i pořádané závody plavců nebo mnohé večerní slavnosti. Na konci srpna navíc v lázních zahájila provoz i restaurace, která na letácích zvala k „rozkošnému posezení na pláži, v otevřené i zasklené verandě nebo v halle“.
Posezení s živou hudbou a tancem
Návštěvníci si mohli dopřát točené pivo a limonády, kávu, likéry nebo čaje. K jídlu byly k dispozici párky nebo buřty s křenem či obložené chlebíčky. „Oběd či večeři si mohl host vychutnat od pěti korun,“ uvádí Jan Kilián ve své knize o koupališti. Občerstvení je nyní uprostřed budovy v místech, kde dříve bývala kavárna a bufet. Ani dnes zde nechybí párky, topinky, chléb se škvarkovou pomazánkou nebo oblíbený langoš.
Díky restauraci začaly lázně ve 30. letech brzy fungovat i jako místo pro společenská setkávání. Pamětnice Marie Pešanová vzpomíná, že zde pravidelně hrála živá hudba a tančilo se. Jako parket většinou sloužil restaurační výklenek budovy, kde bylo umístěné i piano a pořádaly se zde také odpolední čaje. Nyní je na koupališti večerní zábava asi třikrát do roka. Bývalý prostor restaurace jinak slouží jako koutek pro děti.
Vanová lázeň za šest korun
Lázně ovšem sloužily nejen k rekreačním účelům, ale i k hygieně. „Za první republiky nebyly koupelny, lidé se většinou koupali v neckách. Místo sobotního koupání doma se tak šli vykoupat sem,“ vypráví místní pamětnice.
Součástí otevřeného křídla budovy proto byly i kabinky, kde mohli návštěvníci využít sprchy nebo vany obložené bílými kachlíky. Za vanovou lázeň se tehdy účtovalo šest korun, za sprchu jedna koruna, letní koupel v bazénu přišla na dvě koruny.
Celá lázeňská budova je dlouhá padesát tři metrů. Její dvě křídla dělí uprostřed bývalý restaurační sál s prosklenou apsidou. Na jedné straně budovy je veranda s dřevěnými sloupy, kde se zachovaly kabinky s bílými dřevěnými dveřmi. Část dříve sloužila na převlékání, ve třech byly výše zmíněné vany pro koupele, které se částečně dochovaly dodnes, ale jsou již nefunkční.
Druhá polovina budovy je uzavřená a zdobená dřevěnými okny. Sloužila a stále slouží jako prostorná hostinská místnost. Původní dřevěnou podlahu, kterou zničila dřevomorka, jen nahradila dlažba. Dřevěné stoly a židle, na kterých si můžete vychutnat občerstvení, jsou ovšem ještě z doby první republiky.
Padesátimetrovému bazénu s cihlovým okrajem dříve dominovala masivní dřevěná skluzavka se zábradlím a točitými schody. Bohužel ale zanikla už několik let po otevření koupaliště. Připomínají ji tak jen dobové fotografie. V zimě mělo fungovat místo koupaliště i kluziště, k jeho realizaci ale nakonec zřejmě kvůli riziku poškození bazénu nikdy nedošlo.
Ozdobou bazénu i celého areálu jsou dvě stupňovité cihlové rondokubistické fontány, ze kterých voda stéká přímo do koupaliště. Dříve bývaly kolem bazénu i písečné pláže, nyní je ale celý prostor už zatravněný. Písek si ale mohou užít děti, které mají hned za bazénem koutek s houpačkami a pískovištěm i nezbytné brouzdaliště.
Zachovalé prvorepublikové koupaliště láká nejen řadu návštěvníků, ale i filmaře. V roce 1995 se zde například natáčel film Indiánské léto. Od roku 2003 jsou mšenské lázně kulturní památkou a město se tak ve spolupráci s památkáři snaží zachovat jejich vzhled i pro další generace. Od roku 2005 tak prošel areál řadou rekonstrukcí.
Atmosféru dokreslují i takové detaily jako původní dřevěné venkovní lavičky nebo stoly. „Kopie židlí museli nechat udělat až na Moravě, aby vypadaly jako původní,“ vypráví paní Pešanová, pro kterou jsou lázně srdeční záležitostí.
Ostatně už dvacet let zde usměvavá důchodkyně prodává vstupenky. Hrdě nám proto ukazuje knihu přání a stížností, kde návštěvníci nešetří chválou a oceňují hlavně krásné prostředí i retro vzhled koupaliště.
„Prababička navštěvuje toto místo od roku 1946… Je to přenádherné, ze všech hledisek krása,“ píše například spokojená čtyřgenerační rodina. Zatím poslední poznámka v knize pak mluví za vše: „Nejkrásnější dovolená na světě je na mšenském koupališti.“
- Otevírací doba: červenec–srpen denně 10.00–19.00
červen – pracovní dny 14.00–19.00 a
v sobotu, neděli 10.00–19.00 hodin - Vstupné pro sezonu 2018:
dospělí 80 Kč, po 16.00 hodině 40 Kč
děti do 18 let a důchodci nad 65 let 30 Kč, po 16.00 hodině 10 Kč
Permanentky: dospělí na měsíc 1200 Kč, děti na měsíc 400 Kč,
permanentky jsou vystaveny na jméno a jsou očíslované. - Do celého areálu městského koupaliště platí zákaz vstupu se zvířaty.
- Zdroj: Město Mšeno
