Sugestivní Hon na člověka, který se přes noc stal škodnou

Lucas je sympaťák, vychovatel v mateřské školce někde na dánském maloměstě, příjemný kumpán a dobrý člověk. Ví se to o něm, protože všichni místní se tu navzájem znají a vědí o sobě (skoro) všechno, vzhledem k tomu, že spolu chodí pařit, lovit jeleny, slavit narozeniny a probírat život. O moc víc se tu ostatně ani dělat nedá. Pakliže ovšem někdo není utajený úchyl, který ukazuje svého podivně zbytnělého pindíka holkám z jejich školky. Nikoho by ve snu nenapadlo, že by byl Lucas něčeho podobného schopen, ale když na něj malá, ale již docela dospěle zhrzená Klara pomstychtivě ukázala prstem, nikdo ani na chvíli nezapochyboval, že jim tenhle čtyřicetiletý skrytý pedofil jede po dětech, jež přece nelžou a něco takového by si nevymyslely. Je vymalováno - a z letitého kámoše se rázem stává uslintaný hajzl a nepřítel, kterého je třeba zastavit, nebo raději rovnou sejmout!

Jsou slova, která se nedají vzít zpět, i kdybyste stokrát chtěli, slova, po kterých (jestliže se jednou vysloví) již nikdy nemůže být nic jako dřív…

A jsou režiséři, jako je kodaňský rodák Thomas Vintenberg, který se nebude mastňácky čvachtat v mělkých vodách mainstreamu, ale vymyslí s Larsem von Trierem manifest Dogma 95, uzemní vás Rodinnou oslavou, dorazí Miláčkem ráže 6.65 a pak sebere nějakou tu cenu třeba na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. A ve chvíli, kdy začínáte mít pocit, že z něj již nic kloudného nevypadne, do vás pak napere tohle brilantně napsané, jistou rukou natočené a sugestivně odehrané drama, koketující s psychologickým thrillerem. Nevěřícně zíráte, kde se to v tomhle talentovaném Dánovi znovu bere, čím spouští tenhle autentický drive, jak to, že nás, sugestibilní diváky, jako snaživé ovce nažene, kam potřebuje, a jako bonus vzbudí mrazivě vlezlý pocit, že něco takového se kdykoli a komukoli nějak takhle mohlo opravdu klidně stát.

Hon je sedmý Vinterbergův opus, malý velký film (natočený za nějakých dvacet milionů dánských korun – nekupte to za ty peníze!) o tom, jak snadno se můžete stát živým terčem, přijít o všechno, na čem vám záleží, a nakonec bojovat o holý život, protože vlastně nic jiného už ani nemáte. A také je o tom, jak snadno lze spustit štvanici a jak těžké (neřkuli nemožné) je ji odvolat a zastavit.

Atmosféru, gradované napětí a mezilidské vztahy prostě Vintenberg umí, z idyly dokáže věrohodně přepnout do hysterie, v jednu chvíli je jemný a empatický a vzápětí krutý, agresivní a neodpouštějící. V zásadě chladný a minimalistický feeling jednoduchého a přece tak působivého podobenství o pravdě a lži je plný potlačovaných i explodujících emocí a působivě gradujících mezních situací, v nichž cítíte, že se může stát cokoli fatálního, konečného a neodvolatelného. Tímhle vás zkušený vypravěč o temných a odvrácených zákoutích lidské duše drží pod krkem a vy mu ho celou dobu dobrovolně nastavujete, protože vás to baví a fascinuje – a také víte, že mazaně sem tam povolí, ale právě jen tak, abyste se dokázali nadechnout před další náloží.

  • Hon / Mads Mikkelsen, Thomas Bo Larsen zdroj: CinemArt
  • Hon / Mads Mikkelsen zdroj: CinemArt

Nikdy by ovšem tohle všechno nedokázal, kdyby ho v jeho soustředěném úsilí maximálně nepodporoval skvělý casting, v čele s dánskou hvězdou s taneční minulostí Madsem Mikkelsenem (krvavé slzy ronící ústřední záporák z bondovky Casino Royal), jenž učinil z Honu film jednoho herce, což je subtilní vyjádření toho, že si tenhle snímek prostě bez zábran usápl pro sebe. Jeho sevřený výkon má kredibilní a robustní parametry takového kalibru, že se vedle něj vlastně už ani nikdo jiný pořádně nevejde. A udělal dobře, že o sobě dává takto vědět, protože na to má, protože to dá a svojí charismatickou těžkotonážní aurou válcuje všechno, co mu stojí v cestě (včetně místního vánočně a zároveň nepřátelsky naladěného kostela).

Fiktivní oběť a vylhaný viník, stojící zpočátku ostře proti sobě, jako by se postupně sbližovali tak, že nakonec oba působí jako nedobrovolné živé terče „nevinné“ lži, jež změnila poklidně hnípající vesnici v zavilou smečku. Subtilní Annika Wedderkoppová ji už nedokáže vzít zpátky a atleticky disponovaný Mads Mikkelsen ji sám už nezvládá pořádně unést a odrážet, jestliže mu někdo nepřijde včas (či spíše v poslední chvíli) na pomoc. Kolektivní nenávist paranoicky vybuzené vesnice (která je přesvědčena, že má proč nenávidět, a ví, čím zabíjet) je hustá, všudypřítomná a rdousivá a Lucasova bezmocnost tak osamělá a zranitelná - jako zvíře zahnané do kouta. Jenomže v takové chvíli, kdy nemá kudy a kam utéci a poslední, co může ztratit, je život, nezřídka pochopí, že jediná možnost, která mu zbývá, je zaútočit…

Nahrávám video

Thomas Vinterberg i Mads Mikkelsen v loňském roce v Cannes se sugestivním a oslovujícím Honem, jenž rezignuje na úlevná klišé a laciné happy endy, právem zabodovali. A jejich opus sklidil zasloužený aplaus i na karlovarském filmovém festivalu, takže Cinemart (který u nás Vinterberga již tradičně uvádí do kin) nezaváhal a načasoval jeho českou distribuční premiéru na počátek nového kalendářního roku. Jako příslib, že by to mohl být rok filmově požehnaný, úrodný a oslovující. Jako silnou a zneklidňující komorní etudu, které nelze pouze lhostejně přihlížet, ale která vás přinutí prožívat. O mnoho víc ostatně film ani nabídnout nemůže.

JAGTEN/HON. Dánsko 2012, 111 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Thomas Vinterberg. Scénář: Thomas Vinterberg, Tobias Lindholm. Kamera: Charlotte Brus Christensenová. Hudba: Nikolaj Egelund. Hrají: Mads Mikkelsen (Lucas), Thomas Bo Larsen (Theo), Annika Wedderkoppová (Klara), Lasse Fogelstrøm (Marcus), Susse Woldová (Grethe), Anne Louise Hassingová (Agnes). V kinech od 10. ledna 2013.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Janssonová zůstala především autorkou mumínků

Od úmrtí finské spisovatelky a kreslířky Tove Janssonové uplynulo 27. června čtvrtstoletí, její dílo však stále žije a s velkou určitostí i bude žít – v příbězích o mumíncích totiž přivedla na svět postavy, jež od svého zrodu nepřestávají oslovovat stále nové generace čtenářů.
před 1 hhodinou

O Vánocích se na ČT vrátí David Švehlík jako Krakonoš

Divácky úspěšná pohádka Krakonošovo tajemství bude mít o letošních Vánocích pokračování. Coby vládce hor se opět vrátí David Švehlík. Nový příběh s názvem Krakonoš a básník se v těchto dnech natáčí ve studiích na Kavčích horách i v blízkosti Krkonoš. Režie se i tentokrát ujal Peter Bebjak.
před 18 hhodinami

VideoV nové opeře bojuje o přežití lidstva i Horst Fuchs

Největší ostravský park a také tenisové kurty se staly místem pro premiéru nové opery. Dystopické sci-fi dílo Bílá smrt napsal slovenský hudební skladatel Miroslav Tóth a poprvé ho uvedl na festivalu Dny nové opery Ostrava. Odehrává se v době, kdy lidstvo bojuje o přežití poté, co se Země vychýlila ze své osy. V současném operním kusu vystupuje mimo jiné pomyslný král teleshoppingu Horst Fuchs.
před 18 hhodinami

Betonová zeď se mění v galerii street artu pod širým nebem

V ulici Vlastina v Praze aktuálně vzniká umělecké dílo s názvem Mural Ruzyně, které promění více než 700 metrů dlouhou betonovou stěnu patřící ministerstvu obrany v galerii současného street artu pod širým nebem. Projekt, na kterém se podílejí tři desítky streetartových umělců z Česka i zahraničí v rámci festivalu Urban Pictus, bude vznikat do 30. června. Výsledné dílo o rozloze přibližně 1800 metrů čtverečních propojí téma „Krása města v pohybu“.
25. 6. 2026

Zpívala a navíc bez hidžábu. 74 ran bičem připomnělo tlak na Íránky

Jsem dívka, která chce zpívat pro zemi a lidi, které miluji, napsala pod video se svým koncertem íránská zpěvačka Parastu Ahmadíová. Soud této hudebnici i osmi členům kapely a produkčního týmu uložil trest sedmdesáti čtyř ran bičem. Za to, že vůbec zpívala veřejně – a navíc bez hidžábu. Kritici islámské republiky i některá média vnímají rozsudek jako doklad sílícího tlaku íránských úřadů proti ženám a svobodě uměleckého projevu.
24. 6. 2026

Na Goethově stezce v Karlových Varech byla odhalena monumentální plastika AJ VANA BE

Téměř sedm metrů vysokou sochu sestávající z třiceti dvou vintage van je možné nyní spatřit před Galerií umění Karlovy Vary na Goethově stezce. Autor díla Benedikt Tolar jím reaguje na téma vody jako vzácného zdroje, které spojuje s principy upcyklace zastaralých smaltovaných van, jež neodmyslitelně patří k socialistickému bydlení v panelácích. Tvar těchto van pak tvoří prostor pro světelnou show synchronizovanou s hudbou. Hudební báseň inspirovanou umístěním sochy i návštěvami německého básníka Johanna Wolfganga Goetha, kterou speciálně pro Karlovy Vary zkomponoval Vladimír Štambach, se rozezní každou půlhodinu vždy mezi 9. a 22. hodinou.
24. 6. 2026

Obsluhoval jsem anglického krále, říkají i v divadle Mana

Příběh obyčejného českého číšníka na pozadí velkých dějin dvacátého století převypravuje Vršovické divadlo Mana. Na pražské jeviště převedlo novelu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále.
24. 6. 2026

Dagmar Havlová odvolala souhlas k užívání jména Václav Havel knihovnou

Dagmar Havlová odvolala souhlas k užívání jména Václav Havel v názvu knihovny. Odůvodnila to tím, že ztratila důvěru v současné vedení a směřování instituce. Nechce také nadále nést odpovědnost za způsob, jakým bylo jméno prvního českého prezidenta používáno. Osobnostní práva k názvu knihovna potřebuje, aby mohla pokračovat ve své činnosti. Správní rada knihovny podle svého předsedy Davida Duška informaci vyhodnocuje.
23. 6. 2026Aktualizováno23. 6. 2026
Načítání...