Válka spěla ke svému konci. Lidé v Čechách a na Moravě nebo alespoň v těch jejich částech, které byly zařazeny do protektorátu, toho za sebou měli již hodně. Desetitisíce jich přišly o život na popravištích, statisíce ve vyhlazovacích táborech. Ale skutečnou válku dlouho nepoznali. Někteří s ní byli konfrontováni až tehdy, kdy pro zbytek Evropy již skončila. V Čechách se bojovalo ještě čtyři dny po remešské a tři dny po berlínské kapitulaci.
Poslední boj svedli Němci o Čechy. Do „pevnosti Böhmen“ zvažovali ukrýt i Hitlera
„Druhého května vypálila Moskva třicet salv, což znamenalo evropské hlavní město. Jen dvě města ještě zbývala – Praha a Berlín, hádali jsme, které z nich. Devátého května (…) vypálili zase třicet salv. Už nezbylo žádné nedobyté hlavní město.“ Tak popsal slavný květen 1945 Alexandr Solženicyn, toho času zavřený v Lubjance za to, že v soukromé korespondenci pomlouval Stalina.
On a jeho spoluvězni to tehdy nevěděli, ale druhého května to byl Berlín. Až úplně posledním osvobozeným hlavním městem v Evropě byla Praha. Němci se v československé metropoli udrželi déle než ve svém vlastním hlavním městě.
Ostatně povstání, které osvobození předznamenalo, vypuklo až tři dny po dobytí Berlína. A když na to přijde, ani dobytím Prahy druhoválečné boje v Československu ještě neskončily. Proč? Odpovědí na to je několik. Důvody byly taktické, ale i politické.
Vítání rudoarmějců
Z dnešního právního pohledu to tak není, ale fakticky byly během války na území Československa dvě státoprávní entity – formálně samostatná Slovenská republika a Protektorát Čechy a Morava, který považovali Němci za součást svého území. A zatímco protektorát byl zkrátka okupovaným územím, které si Německo přivlastnilo již před vypuknutím druhé světové války, Slovensko s trochou nadsázky válku „spolurozpoutalo“.
Slovensko totiž spolu s Němci vpadlo do Polska (k čemu ovšem mělo ze svého pohledu důvod, protože Poláci v roce 1938 obsadili část území na severu Slovenska), poté spolu s Němci válčilo proti Sovětskému svazu a ve válečném stavu bylo od roku 1941 i s Velkou Británií a Spojenými státy. Takže formálně na konci války Sověti přijeli na Slovensko dobývat a do Česka osvobozovat.
Cesta k osvobození Československa od německé nadvlády začala v létě 1943, kdy Sověti po bitvě u Kurska prolomili východní frontu. Na Slovensko vstoupila Rudá armáda 30. září 1944 a k prvnímu květnovému dni 1945 bylo pod kontrolou její (a z větší části pod kontrolou československé košické vlády) Slovensko celé. Hranice dnešní České republiky překročili sovětští vojáci až 10. března 1945, kdy zaútočili z polského území u Ostravy.
Ostravská operace
V té době již Spojenci považovali válku za vyhranou, bylo po jaltské konferenci, kde se dohodli na poválečném rozdělení Německa – přičemž již předtím, v roce 1943 v Teheránu, bylo nastíněno rozvržení sfér vlivu v poválečné Evropě (byť podle původních představ měly být státy východního bloku orientované na Sovětský svaz pouze v otázkách zahraniční politiky a vnitřně měly zůstat svobodné).
Historie se snad mohla ubírat docela jinudy, kdyby se západní spojenci dokázali rychleji probít Itálií. Možná kdyby příliš unáhleně veřejně nevyhlásili uzavření příměří s Itálií, nač nebyli Italové připraveni a Němcům se podařilo rychle je odzbrojit a obsadit klíčové pozice.
Churchill totiž po invazi do Itálie, která se časově shodovala s boji u Kurska, prosazoval tezi označovanou jako „měkký podbřišek“. Domníval se, že by bylo možné rychle se probít Apeninským poloostrovem, odtud vpadnout do Rakouska a osvobodit Československo a následně i Polsko. To se ale nepodařilo, Spojenci postupovali Itálií pomalu, na sever se dostali až počátkem roku 1945.
Bylo tedy zřejmé, že Němců budou muset zbavit Československo jen vojáci z východní a případně západní fronty, která se ale otevřela až v létě roku 1944. Na východní i západní frontě ale bylo nespornou prioritou obsazení Německa. Ze sovětského hlediska lze výpady do Československa považovat za jakési „odbočky“ od hlavního směru Moskva–Berlín, z pohledu západních spojenců – vzhledem k tomu, že nakonec nepřicházeli z jihu, ale ze západu – Československo zkrátka geograficky bylo až za Německem.
Podstatná pro situaci českých zemí je jistě geografie, neboť zatímco v Polsku je převážně rovina, Čechy a Morava jsou ohrazeny horami a na východ jsou všude Karpaty. Byli si toho ostatně vědomi i nacisté, kteří používali termín „Festung Böhmen“ neboli „pevnost Čechy“ a byli připraveni bránit se zde co nejdéle.
obrázek
Spisovatel Roman Cílek popsal ve své knize Smyčka se stahuje, jak Ferdinand Schörner, velitel skupiny armád Střed, která se v té době stáhla na území protektorátu, v polovině dubna navštívil Berlín, neboť věřil, že se jeho „pevnost“ udrží déle: „Chtěl především přemluvit Hitlera, aby opustil Sověty ohrožené hlavní město a přestěhoval se na pevnostní základnu jeho skupiny armád v Josefově u Jaroměře. Naléhal marně, ale nebyl sám, kdo věřil, že se podaří co nejdéle uchránit pevnost Čechy.“
Již v průběhu roku 1944 sílila v českých zemích aktivita partyzánů, mimo jiné těch, kteří se dostali po porážce povstání ze Slovenska na Moravu. K. H. Frank tehdy ještě tvrdil, že „partyzáni a všichni jejich pomahači jsou našimi úhlavními nepřáteli“, ale partyzáni, ať už ti, kteří přišli ze Slovenska, nebo ti z paravýsadků nemohli sami osvobodit zemi. V Čechách a na Moravě totiž operovalo asi 1,2 milionu Schörnerových vojáků s dvěma tisíci tanky a samohybnými děly.
Ferdinand Schörner
Schörner věřil, že se Němcům podaří se v Čechách nějakou dobu udržet. Podle Cílka to mohlo být dáno i tím, že na německé straně panovalo přesvědčení, že demarkační čára povede po Labi. Nepředpokládali, že mají celé Československo osvobodit Sověti, a zřejmě se domnívali, že by zde mohli ještě západní spojence a Rusy popudit proti sobě.
Existovaly ale i jiné plány, v úplném závěru války naopak přišel rozkaz ke stažení na německé území, byť nakonec již nešlo o přemístění k posledním bojům, nýbrž o pokus o úprk do amerického zajetí.
Hitler již v září 1944 vydal rozkaz ARLZ, ze kterého vyplývalo, že měla německá vojska při ústupu použít taktiku spálené země čili zlikvidovat vše, co za sebou zanechají. Vojenský velitel protektorátu Rudolf Toussaint příslušný rozkaz svým podřízeným předal počátkem prosince. Nakonec ale dílem díky partyzánským akcím, dílem díky velmi rychlému stahování a v případě Prahy i díky dohodě Toussainta s Českou národní radou zůstal převážně neuskutečněn.
Bez ohledu na to, kdo doufal, že se v Čechách udrží a kdo se chtěl stáhnout, bylo zřejmé, že se schyluje k závěrečnému boji takového kalibru, jaký české země přes všechny peripetie let 1938, 1939, bombardování či heydrichiády do té doby ani zdaleka nepoznaly.
Ostrava, Brno, pak i Plzeň
Jak bylo řečeno, na území dnešní České republiky vstoupili vojáci 4. ukrajinského frontu Rudé armády a spolu s nimi i příslušníci 1. československého armádního sboru v první polovině března 1945. Postupně byly jednotlivé části Moravy a pak Čech prohlášeny za bojovou zónu. Hlavní slovo tak získal velitel skupiny armád Střed Ferdinand Schörner na úkor Toussainta, který je v důsledku známý spíše jako vojenský velitel Prahy.
V ostravské operaci se střetly jednotky o celkové síle kolem 150 tisíc mužů na německé straně a čtvrt milionu na straně spojenců. Němci se bránili zprvu vcelku účinně. K dispozici měli torzo československého pohraničního opevnění stavěného před válkou k obraně před nimi samými. Doplňovaly je zákopy a protitankové zátarasy, které v prostoru, kam mířili českoslovenští a sovětští vojáci, připravili. Až 30. dubna, tedy po měsíci a půl bojů, vjely tanky 1. československého armádního sboru do centra Ostravy. Opava byla osvobozena o týden dříve.
obrázek
Osvobozování vnitrozemí probíhalo spíše v režii 2. ukrajinského frontu, který ve druhé polovině března zahájil bratislavsko-brněnskou operaci, a počátkem dubna se jeho vojákům podařilo překročit řeku Moravu. Brno bylo osvobozeno k 26. dubnu, tedy jen pár dní před Ostravou, a odtud sovětští vojáci zamířili na západ k Českomoravské vrchovině, za kterou tušili Prahu.
V té době již také v Čechách od západu postupovali Američané. Dobyli Aš, potom Cheb, což ale byla sudetoněmecká města. Tím měl jejich postup skončit, protože původní demarkační čarou byly druhorepublikové československé hranice.
Sověti, kteří se v té době teprve probíjeli Českomoravskou vrchovinou a Saskem, po složitém jednání, na němž Američané především argumentovali potřebou zajistit boky svých jednotek v Rakousku, souhlasili s posunem demarkační čáry na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Na ni se americká 3. armáda posunula počátkem května.
obrázek
Je docela známou věcí, že její velitel George Patton, ale i Winston Churchill prosazovali urychlený americký postup na Prahu, ale vrchní velitel amerických sil v Evropě Dwight D. Eisenhower a prezident Harry Truman trvali na zastavení postupu na (nové) čáře. Hlouběji ve vnitrozemí se objevily pouze americké průzkumné jednotky.
Hlavní motivací k setrvání na čáře zřejmě byla snaha o co nejlepší vztahy se Sověty, od nichž očekávali Američané pomoc ve válce s Japonskem. Pro Američany dobytím západních Čech válka v Evropě prakticky skončila, posledního padlého zaznamenali 7. května v lese u Volar.
Je sechs hodin
Když umíral poslední americký voják zastřelený během bojů v Evropě, byla osvobozená Ostrava i Brno, svobodu slavila Plzeň, ale Praha zůstávala oním Solženicynem zmíněným posledním hlavním městem starého kontinentu, které nacisté ještě drželi.
Jak je dobře známo i kvůli nedávným kontroverzím, když v Praze vypuklo 5. května protiněmecké povstání (odstartovala ho věta Je sechs hodin, kterou v rozhlase pronesl Zdeněk Mančal), na volání o pomoc nakonec zareagoval velitel 1. divize Ruské osvobozenecké armády Sergej Buňačenko. Vlasovci kromě intervence přímo ve městě také zastavili německou tankovou divizi, která postupovala k Praze od západu.
Vystoupení vlasovců se datuje na 6. a 7. května. V té době sice mířili na pomoc Praze od severu i východu sovětští, rumunští i českoslovenští vojáci, jenomže Malinovského 2. ukrajinský front se zdržel při postupu Vysočinou, Koněvův 1. ukrajinský front zase při dobývání okolí Drážďan a severních Čech.
Pomoc navíc po 5. květnu potřebovala i další města v Čechách. Květnové povstání totiž nevypuklo pouze v Praze, o moc se začali utlačovaní Češi hlásit i v dalších městech. „Civilní správu v obcích přebíraly revoluční národní výbory, jednotky povstaleckých vojenských velitelství oblehly a v mnoha případech zlikvidovaly místní německé posádky,“ popsal v práci Vytěsněná apokalypsa historik Tomáš Jakl. Pro německou armádu to byl problém především proto, že takto ztrácela týl.
Souběžně s povstáním začalo velké stahování Schörnerových vojáků na západ, což ovšem znamenalo, že místo očekávané Rudé armády dorazili do povstalých měst Němci – statisíce Němců, kteří představovali prakticky poslední bojeschopnou sílu nacistické říše. Pro ně představovalo náhle nepřátelské obyvatelstvo jen drobnou překážku v cestě za vysněným americkým zajetím.
„Tyto vojáky sice žádné systematické potlačování povstání nezajímalo, jejich jediným cílem ale bylo za každou cenu se dostat na západ. (…) Polovina Moravy a větší část Čech zažily krvavou lázeň v rozsahu jako snad naposledy za třicetileté války,“ uvedl Jakl.
Sověti sice dokázali pronikat na západ a na jih svými lehkými jednotkami, ty však nemohly povstalce významně posílit. Že 7. května v Remeši a následně 8. května v Berlíně Německo bezpodmínečně kapitulovalo na tomto krvavém epilogu druhé světové války v Čechách a na Moravě nic nezměnilo.
obrázek
Praha byla po urputných bojích prosta německých jednotek v noci na 9. května, ráno již do města dorazily první Koněvovy jednotky, které město zbavily posledních ohnisek odporu a chytaly německé zpozdilce, kteří před nimi nestihli utéct, i vlasovce, které v okolí našly. Válka v Čechách ale ani tím neskončila. K úplně poslední bitvě se ještě schylovalo.
Tečka za válkou na Příbramsku
Je to možná historický paradox, možná historická spravedlnost. To, co se dělo v září 1938 před Mnichovem v Čechách, lze jistě nazvat prologem druhé světové války. V příhraničí vypuklo sudetské povstání, které přerostlo v to, co bychom dnes nazvali hybridní válkou.
Proti československé ozbrojené moci začaly tehdy vystupovat paramilitární jednotky Freikorps, v jejichž strukturách působili důstojníci německé armády, příslušníci SA a v závěrečné fázi se do bojů na Chebsku zapojily i jednotky SS.
A stejně tak v květnu 1945 se psal v Čechách epilog druhé světové války v Evropě. Ve dnech 11. a 12. května se odehrála bitva, která byla zároveň poslední fází ústupové operace skupiny armád Střed. Na Příbramsku se shromáždilo několik tisíc německých vojáků, kteří se nesmířili s tím, že by padli do ruského zajetí.
Jenomže Američané je odmítli pustit za demarkační čáru a vzít je do svého zajetí. Nevyhnutelným důsledkem bylo střetnutí, které se nazývá bitvou u Milína, případě bitvou u Slivice.
Po bojích s partyzány doprovázených zločiny na místním obyvatelstvu a přestřelkách s Američany museli Němci kapitulovat, když na ně zaútočila plná síla Rudé armády. Poslední výstřely zazněly kolem třetí hodiny v noci 12. května.
Ze sedmi tisíc Němců, kteří se u Milína shromáždili, asi tisícovka padla, ostatní skončili v sovětském zajetí.
Boje u osady Slivice
Osvobozením Prahy a porážkou zbytku německého vojska u Milína válka v Evropě skončila. Násilí pokračovalo. Jednak to bylo násilí vůči Němcům považovaným za viníky přestálých útrap, ale pominout nelze ani teroristické útoky werwolfů – tedy organizace založené na sklonku války Himmlerem, jejíž členové se cvičili v Krásném Březně.
Německý prezident Dönitz, který se ujal funkce po Hitlerově sebevraždě, sice nařídil příslušníkům organizace složit zbraně, ale přesto po válce prováděli některé záškodnické akce proti spojeneckým vojákům, ale i civilistům.
Přičítán jim byl i výbuch skladu zbraní v Krásném Březně v létě 1945, i když to se neprokázalo. Každopádně ale byl tento výbuch předehrou k ústeckému masakru – důležité kapitole toho, co se dělo v Československu, když válka nadobro skončila.