Praha - Na konci druhé světové války přinutil velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr šéfa wehrmachtu v Praze generála Rudolfa Toussainta, aby 8. května 1945 podepsal kapitulaci. Jejich poslední setkání to ale nebylo, v 50. letech spolu oba degradovaní generálové strávili několik let ve věznici v Leopoldově. Velitel legionářů v Rusku, důstojník prvorepublikové armády a člen odboje za protektorátu Kutlvašr byl ve vykonstruovaném procesu v květnu 1949 odsouzen za velezradu na doživotí (Toussaint dostal doživotí v říjnu 1948). Na svobodu se Karel Kutlvašr dostal v květnu 1960 na amnestii. S podlomeným zdravím ale následující rok, 2. října 1961, zemřel. Obvinění z vlastizrady byl pak zproštěn v roce 1968, rehabilitace se ale dočkal až po listopadu 1989, kdy byl povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála.
A proč byl vlastně nepřítelem Sovětského svazu? Fakt, že v době těžkého leteckého a dělostřeleckého bombardování Prahy (7. a 8. května 1945) přiměl Toussainta ke kapitulaci, prý znamenal, že půl milionu německých vojáků mohlo přejít k Američanům. To se ale nelíbilo SSSR, z jejich pohledu prý napomohl k posílení vojenského potenciálu nepřítele. Proto byl s dalšími kolegy a představiteli České národní rady prohlášen za nepřítele SSSR.
Bez dohody s šéfem wehrmachtu by Praha zažila masakr
Historik Zdeněk Vališ k tomu ale řekl, že nebýt Kutlvašra, zažila by Praha masakr: „Povstalci vytáhli proti elitním jednotkám wehrmachtu a SS, vyzbrojeným letectvem, dělostřelectvem či tanky jen s puškami, pistolemi a kulomety. … Pokud by Kutlvašr dohodu o kapitulaci wehrmachtu a jeho průchodu metropolí s Toussaintem 8. května nepodepsal, Němci by se probili… a jen by po nich zůstaly tisíce mrtvých.“ Kutlvašr byl proto již v srpnu 1945 odeslán na dovolenou, v únoru 1946 se stal velitelem v Plzni a poté v Brně, kde byl jmenován do hodnosti divizního generála. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl v červnu přeložen do výslužby a v prosinci zatčen.
Komunističtí vyšetřovatelé jej postavili do čela odbojové skupiny „Pravda vítězí“ a v zinscenovaném procesu byl 16. května 1949 odsouzen za velezradu na doživotí. Zároveň byl degradován na vojína v záloze. Poznal nejen Mírov, ale i Leopoldov, kde se setkal s Toussaintem. Podle předválečného poslance a spoluvězně Vlastimila Klímy se mezi nimi časem vyvinul zvláštní vztah. „Prostě se vzájemně uznávali. Pokud to šlo, hovořili spolu a na cele prý hrávali s improvizovanými figurkami šachy,“ vzpomínal Klíma.
Po propuštění na amnestii 10. května 1960 mu byl nejdříve starobní důchod zamítnut (podle odůvodnění dr. Jouškové „vzhledem k rozsahu trestného činu, nepřátelství vůči našemu státu a vzhledem k pracovní schopnosti manželky“), později mu byl přiznán důchod ve výši 230 korun. Kutlvašr si přivydělával jako noční hlídač v Jízdárně Pražského hradu a poté v Nuselském pivovaru. Zemřel náhle 2. října 1961 ráno v pražské motolské nemocnici.
A Toussaint? Po odsouzení na doživotí (mimo jiné za vraždy civilistů při Pražském povstání) údajně v 50. letech podepsal spolupráci s StB. Ve vězení maloval obrazy, propuštěn byl v roce 1961 výměnou za dva komunistické agenty. Odjel do Německa, kde v Mnichově v srpnu 1968 zemřel.
