K. H. Frank

Ve vynášení a vykonávání rozsudků smrti nad německými válečnými zločinci a jejich kolaboranty byla československá justice po konci druhé světové války ta nejpřísnější v Evropě, míní historik Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Jan Zumr. Vyšetřovatele mnohdy neobměkčilo ani poskytnutí informací o dosud neodhalených pachatelích. Československo bylo v trestání nacistických pachatelů aktivní i v době, kdy ve státech západní Evropy toto úsilí již ochabovalo.

Válka spěla ke svému konci. Lidé v Čechách a na Moravě nebo alespoň v těch jejich částech, které byly zařazeny do protektorátu, toho za sebou měli již hodně. Desetitisíce jich přišly o život na popravištích, statisíce ve vyhlazovacích táborech. Ale skutečnou válku dlouho nepoznali. Někteří s ní byli konfrontováni až tehdy, kdy pro zbytek Evropy již skončila. V Čechách se bojovalo ještě čtyři dny po remešské a tři dny po berlínské kapitulaci.

Mnichovská dohoda znamenala pro Československo nejen ztrátu významné části území, ale také výrazné změny v politickém uspořádání. Česko-Slovensko však nevydrželo ani půl roku, a politické pořádky se měnily znovu. Prezident a předseda vlády už byli pouhými loutkami, skutečnou moc měl říšský protektor, jehož dohledu podléhala celá česká autonomní správa. Postupem času pak státní správa i samospráva přecházely do německých rukou.