Mnichovská dohoda znamenala pro Československo nejen ztrátu významné části území, ale také výrazné změny v politickém uspořádání. Česko-Slovensko však nevydrželo ani půl roku, a politické pořádky se měnily znovu. Prezident a předseda vlády už byli pouhými loutkami, skutečnou moc měl říšský protektor, jehož dohledu podléhala celá česká autonomní správa. Postupem času pak státní správa i samospráva přecházely do německých rukou.
Československo patřilo před Mnichovem k posledním demokratickým zemím v Evropě. Podle ústavy šlo o parlamentní republiku se dvěma komorami: Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Hlavou státu byl prezident, kterého volil parlament. Lidé pak mohli volit poslance i senátory podle všeobecného a rovného hlasovacího práva, volební právo získaly už v roce 1919 i ženy.
To se změnilo v období Druhé republiky: Národní shromáždění přijalo 19. listopadu 1938 ústavní zákony o autonomii Slovenské krajiny a o autonomii takzvané Podkarpatské Rusi. Oficiální název státu nově zněl Česko-Slovensko místo dosavadní Československé republiky.
V tomto nově vytvořeném uspořádání fungovaly vedle ústředního Národního shromáždění ještě další tři zákonodárné sbory (sněmy). A zákony Národního shromáždění byly rovnoprávné se zákony jednotlivých sněmů.
V českých zemích vládly v období Česko-Slovenska úřednické kabinety, na území Slovenska a Podkarpatské Rusi pak vznikly autonomní vlády. Změnily se i pravomoci prezidenta, který mohl svými dekrety měnit znění ústavní listiny.
Beneše vystřídal na Hradě prezident Emil Hácha
Prezident Beneš abdikoval šest dní po Mnichovu, koncem listopadu 1938 pak byl prezidentem zvolen Emil Hácha – jedna z nejkontroverznějších postav Československé historie 20. století. Ve funkci vydržel až do konce války.
Den po zvolení Háchy byla jmenována vláda v čele s Rudolfem Beranem, který pro změnu patřil k nejvýraznějším předválečným politikům. Po Mnichovu se významně angažoval při vzniku Strany národní jednoty, která sjednotila všechny nelevicové strany a část národních socialistů. Druhou povolenou stranou byla v období druhé republiky Národní strana práce. Komunistická strana byla zakázaná a přešla do ilegality.
Za protektorátu neexistoval parlament, výkonnou moc měl velitel říšské armády
- Během protektorátu bylo české hospodářství součástí hospodářského prostoru Velkoněmecké říše. Charakteristické bylo státní řízení výroby, systém povinných dodávek, přídělový systém v zásobování, určování závazných cen nebo státní řízení mezd a rozmisťování pracovních sil prostřednictvím úřadů práce. Prvním krokem bylo hned v březnu 1939 omezení volného pohybu dělníků v zemědělství.
Česko-Slovensko ovšem zaniklo 14. března 1939, když byl vyhlášen samostatný Slovenský stát. O dva dny později vydal nacistický vůdce Adolf Hitler výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava, který se stal součástí Německé říše. Protektorát neměl mezinárodněprávní subjektivitu a v zahraničních vztazích jeho jménem vystupovala Říše.
Formální hlavou protektorátu zůstal Emil Hácha coby „státní prezident“, jak se jeho funkce za protektorátu nazývala, a existovaly i protektorátní vlády. Skutečnou moc však měl říšský protektor, jehož dohledu podléhala celá česká autonomní správa. Výkonná moc pak byla od počátku okupace svěřena veliteli říšské armády.
Ačkoli československá ústava nebyla formálně zrušena, parlament neexistoval a nové zákony nebyly schvalovány. Místo nich vycházela vládní nařízení se silou zákona.
Prezident Hácha se v prvních letech protektorátu snažil loajální spoluprací s Němci zachovat alespoň částečnou autonomii protektorátu. Opakovaně také intervenoval za oběti německé perzekuce. „Bylo to za cenu toho, že se ukláněl Hitlerovi a jeho chování mohlo působit servilně. Ale díky Háchovu orodování například pomohl některým studentům internovaným po 17. listopadu 1939 v koncentračním táboře Sachsenhausen,“ uvedl publicista Radek Gális. Hácha udržoval kontakty také s odbojem a byl ve spojení s exilovou vládou v Londýně.
Za von Neuratha začala v protektorátu arizace židovského majetku
Skutečným mužem číslo 1 byl ale říšský protektor, kterým se stal první ministr zahraničí Adolfa Hitlera Konstantin von Neurath (německé diplomacii šéfoval do roku 1938). Bylo to jeho nařízení, které se v červnu 1939 stalo základem vyvlastňování asi 100 tisíc Židů na území protektorátu.
S okamžitou platností ukládalo všem Židům přihlásit majetek, včetně drahých kovů či drahých uměleckých předmětů. Navíc jim zakazovalo nabývat další nemovitosti či podíly v podnicích. Následné prováděcí výnosy pak umožnily rozsáhlé konfiskace židovského majetku.
Poslední etapa vyvlastňování židovského majetku začala v říjnu 1941, kdy vyšlo nařízení říšského protektora „o péči o Židy a židovské organizace“, podle něhož musely osoby zařazené do deportačního transportu podepsat plnou moc, která zmocňovala ústřednu k převzetí téměř veškerého jejich majetku.
V roce 1941 se vlády nad protektorátem ujímá „kat českého národa“ a spoluautor holocaustu
- Von Neurath byl sice v roce 1941 zproštěn výkonu funkce, formálně ho však Adolf Hitler neodvolal, a proto měl Heydrich funkci pouhého zastupujícího říšského protektora.
To už ale v Čechách úřadoval Reinhard Heydrich, coby zastupující říšský protektor, který nastoupil v září 1941 s pověstí velmi ostrého muže. Druhý nejvýše postavený příslušník SS zřídil po zahájení 2. sv. války obávané operační skupiny (tzv. Einsatzgruppen), které od června 1941 v okupovaných územích s pomocí místních milicí vyvraždily asi 1,2 milionu Židů a statisíce sovětských občanů. V červenci 1941 pak byl Heydrich pověřen praktickým provedením „konečného řešení židovské otázky“.
Německé protektorátní orgány si od Heydricha slibovaly, že potlačí tuzemský odboj, což se mu z velké části podařilo. Vedle toho patřily mezi jeho hlavní úkoly zvýšení podílu zbrojní výroby pro nacisty, měl také připravit germanizaci a později likvidaci českého národa.
V protektorátu rozpoutal Heydrich teror s cílem zlomit odpor českého lidu. Hned druhý den po svém nástupu nechal vyhlásit výjimečný stav a bezprostředně po příjezdu také rozkázal zatknout předsedu vlády Aloise Eliáše, který byl odsouzen k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství. Heydrichova reforma ústředních orgánů státu pak postupně vedla k okleštění pravomocí vlády a ke zrušení předsednictva ministerské rady.
Po vyhlášení výjimečného stavu pak až do ledna následujícího roku trvalo stanné právo. Během této doby byli popraveni představitelé Obrany národa, Sokola či ilegálního vedení komunistické strany. Heydrich také rozhodl o osudu protektorátních Židů. Už dva týdny po nástupu bylo na poradě v Praze rozhodnuto o deportaci části českých Židů do Lodže a Terezín byl určen jako vhodné místo pro soustředění většiny protektorátních Židů.
Heydrich o Češích říkal, že jsou jako tráva – když cítí nebezpečí, skloní se, ale jsou připraveni znovu vztyčit hlavy. Cítil se tu však poměrně bezpečně. Paradoxně se pak stal jedním z nejvýše postavených nacistů, na kterého byl proveden úspěšný atentát. Následné běsnění mstících se německých okupantů ovšem nepřežily tisíce Čechů.
K. H. Frank na funkci říšského protektora nikdy nedosáhl
V roce 1943 se stává faktickým samovládcem v protektorátu Karl Hermann Frank, který zastával od roku 1939 funkci státního tajemníka říšského protektora. Podtrhoval to i fakt, že od říšského ministra vnitra a šéfa gestapa Himmlera byl zmocněn nařizovat popravy bez soudního řízení. Této pravomoci hojně využíval a poslední rozkazy k popravě podepsal ještě 1. května 1945.
Na starost měl Frank zejména policejní dozor nad obyvateli: podílel se na perzekuci studentů, legionářů, sokolů nebo skautů. Spolupracoval i na zavedení stanného práva, na protižidovských opatřeních i na přípravách germanizace.
Přestože o to usiloval, zůstala mu ale až do konce války odepřena funkce říšského protektora či aspoň zastupujícího protektora. V srpnu 1943 byl alespoň jmenován státním ministrem pro Čechy a Moravu.
K. H. Frank měl na svědomí tisíce zmařených životů, které nechal popravit, odvléct na nucené práce nebo poslat do koncentračních táborů. U poválečného tribunálu pak pochopitelně poutal největší pozornost jeho podíl na vyhlazení Lidic v červnu 1942. Frank se snažil odpovědnosti za likvidaci obce zbavit tvrzením, že pouze připojil svůj podpis pod rozhodnutí samotného Adolfa Hitlera.
„Vinen se necítím, ale cítím se spoluzodpovědný za provádění rozkazů, které mi byly dány,“ obhajoval se před československým soudem Frank podobně, jako to činila řada jiných nacistických pohlavárů před norimberským tribunálem. Nakonec byl oběšen na dvoře Pankrácké věznice před zraky asi 5 tisíc diváků.
Hácha dožívá v Lánech, Beneš úřaduje v Londýně
K. H. Frank byl v protektorátu prakticky samovládcem i proto, že kvůli postupující nemoci přestal v roce 1943 prakticky vykonávat svou funkci státní prezident Emil Hácha. Ten hovořil o demisi už po nástupu Heydricha, nakonec ale zůstal s odůvodněním, že stále ještě musí hájit pozici národa.
V reakci na atentát ovšem prohlásil: „Místo českého národa je v tomto velikém boji jedině po boku Velkoněmecké říše. Nepřátelé Velkoněmecké říše jsou také nepřáteli českého národa.“
Nacistický teror, který po atentátu následoval, urychlil Háchovo fyzické i psychické chátrání a od roku 1943 už jen dožíval na zámku v Lánech. Mezi svými blízkými opakovaně hovořil o sebevraždě. Nakonec se ale dožil konce války a prezident Beneš ho chtěl nechat soudit. K tomu ale kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu nedošlo, Hácha zemřel v nemocnici pankrácké věznice v červnu 1945.
Československo však už v té době mělo i svého prezidenta v exilu, kterým byl od roku 1940 právě Edvard Beneš. Jeho vláda byla definitivně uznána v červenci 1941. Československá exilová reprezentace vycházela z teze právní kontinuity první republiky: toto prozatímní státní zřízení bylo tvořeno prezidentem, vládou a státní radou.
Prezident pak měl také pravomoc vydávat dekrety, které měly sílu zákona. A to vzhledem k tomu, že v době okupace neexistoval legitimní parlament. Beneš jich během londýnského exilu i po návratu do vlasti vydal 143. Dekrety upravovaly zejména prozatímní státní zřízení a záležitosti týkající se správy státu před vytvořením regulérních zákonodárných orgánů. Tato pravomoc prezidenta skončila až 28. října 1945, kdy se ujalo zákonodárné úlohy Prozatímní národní shromáždění.
