Před pětasedmdesáti lety nacisté ve zběsilé odvetě za atentát Heydricha vypálili středočeskou obec Lidice a vyvraždili většinu jejího obyvatelstva. Hnědému běsnění padlo za oběť 192 mužů, šedesát žen a 88 dětí, které v kladenské tělocvičně odtrhli od matek a zavraždili ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Jaroslavě Skleničkové (rozené Suchánkové) zachránily život tři měsíce. V šestnácti letech se stala nejmladší lidickou ženou.
Nejmladší žena Lidic: Nacistickou zvůli nezastavila ani hrůza v očích malých dětí
Záminkou pro vyhlazení Lidic se stala domnělá vazba mezi středočeskou obcí a atentátem na zastupujícího říšského protektora, který provedli českoslovenští parašutisté Josef Gabčík s Janem Kubišem 27. května 1942 a jehož následkům německý kat podlehl o osm dní později.
Nacistický diktátor Adolf Hitler chtěl v první chvíli za trest popravit deset tisíc nejvýznamnějších představitelů českého národa. Krvavý záměr führerovi podle německého historika Detlefa Brandese vymluvil teprve Karl Herman Frank, říšský sekretář a druhý nejmocnější Němec v protektorátu, a vedla ho k tomu ryze praktická motivace – kolektivní odplata mohla ohrozit protektorátní průmysl, který byl významnou složkou podpory německého wehrmachtu.
Exemplární trest proto nakonec dostal jinou podobu a hnědý hněv dopadl na středočeské Lidice, prakticky jen kvůli hochštaplerskému dopisu, který upozornil na vazbu mezi lidickými rodinami Horákových a Stříbrných a českými letci v Anglii.
Na počátku tragického příběhu Lidic byl dopis, v němž se jistý Josef Říha snažil ukončit mimomanželský vztah s dělnicí Annou Maruščákovou. Aby před svou milou neztratil tvář, stylizoval se do role odbojáře, který musí kvůli své činnosti zmizet. Dopis se ale naneštěstí dostal do rukou továrníka a slánského starosty Jaroslava Pály, který ho obratem předal kladenskému gestapu.
Při výslechu se Maruščáková zmínila, že se jí její milenec Říha jednou ptal, zda zná rodinu Horákových z Lidic. Když dostal kladnou odpověď, požádal Maruščákovou, aby Horákovým vyřídila, že jejich syn Pepík je zdráv a že se mu daří dobře.
Gestapo později zjistilo, že Josef Horák spolu s dalším lidickým rodákem, Josefem Stříbrným, sloužil v Britském královském letectvu – a vyšetřovatelům se tak nabízela hypotéza: nemohl být Josef Horák jedním z účastníků atentátu na Heydricha?
Domovní prohlídky ani výslechy sice neodhalily nic, co by zmíněnou domněnku potvrzovalo, a kromě nejasného dopisu milence-hochštaplera gestapo nemělo v ruce nic, co by Lidice se smrtí německého kata spojovalo. Rozkaz z Berlína přesto žádal exemplární trest: Vymazat Lidice z mapy.
Vypálení Lidic
„Nezapomínej na Boha“
V noci na 10. června 1942 obec obklíčili příslušníci gestapa a policie, obyvatele vsi vyvedli z domů a rozdělili podle pohlaví. Celkem 173 mužů a chlapců starších patnácti let bylo nahnáno do Horákova statku, na jehož zahradě je nacisté zastřelili. Popravu symbolicky vykonali příslušníci pořádkových jednotek z Heydrichova rodného města Halle nad Sálou.
Asi nejvýraznějším symbolem lidskosti a hrdinství se stal tehdy třiasedmdesátiletý katolický kněz Josef Štemberka, který před zdí statku poskytoval svým farníkům poslední duchovní útěchu. Milost z rukou nacistů odmítl – a jako poslední se dobrovolně postavil před popravčí četu.
Přeživší lidická žena: Ve středu jsem spala ve své posteli a za pět dnů jsem už byla v lágru (zdroj: ČT24)
Jednou z mužských obětí lidického běsnění se stal také Jaroslav Suchánek, otec Jaroslavy Skleničkové. Před válkou pracoval jako šéfkuchař v sanatoriu dr. Mikuláše Szontagha v tatranském Novém Smokovci a do Lidic, odkud pocházela jeho žena Anna, se s manželkou a dcerami Miloslavou a Jaroslavou vrátil po vyhlášení Slovenského štátu na jaře 1939.
Jak Jaroslava později vzpomínala, když její rodinu nacisté oné červnové noci 1942 rozdělovali, nezdálo se, že by to mělo být na věčnost. „Otec mi tehdy řekl: ‚Snad dá Bůh, že se ještě sejdeme. Nezapomínej na Boha.‘ Nechápala jsem ho, vždyť jsme měli jít pryč jen na pár dní!“ Ze dnů se nakonec staly tři roky.
GALERIE
Jaroslava Skleničková je nejmladší z lidických žen a spolu se svou sestrou také poslední pamětnicí na tragickou událost z 10. června 1942
„To jsi máma, když mě dáš?“
První tři dny po převozu z Lidic strávila Jaroslava se sestrou Miloslavou a matkou Annou na slámě v tělocvičně kladenské reálky. Jejich další cesta vedla do koncentračního tábora v Ravensbrücku, přičemž šestnáctiletá dívka byla nejmladší ženou v transportu. „Necelé tři měsíce, které jsem měla přes šestnáct let, určily směr mého dalšího života,“ vzpomínala později v knize Jako chlapce by mě zastřelili.
Kladenská socha Lidické matky
Sama totiž očekávala, že ji zařadí mezi děti. Cesta do Ravensbrücku ji ovšem s velkou pravděpodobností zachránila život – dvaaosmdesát malých lidických občánků nacisté udusili v plynovém autě ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Dopisy, které děti psaly svým rodičům, dodnes zní v lidickém památníku a jejich osud připomíná i zdejší dětské sousoší od Jiřího Hampla a Marie Uchytilové.
Tatáž sochařka je pak podepsaná také pod tklivým pomníkem lidické matky s otisky zmizelých dětí, které připomíná rozdělování rodin v kladenské reálce; děti své matky tehdy prosily, ať je neopouštějí, a od malého Antonína Peka zazněla i naivní, bolestná výčitka: „To jsi máma, když mě dáš?“
Skleničková se k osudu lidických dětí sama opakovaně vrátila ve svých vzpomínkových knihách, v nichž se s lidickou tragédií snaží vypořádat. „V noci, když nemohu spát, často na ně myslím, a přemýšlím o zločinné, bestiální nacistické zvůli, která se nezastavila před ničím,“ napsala. „Nezastavila ji ani hrůza v očích úplně malých dětí. Nezastavil ji ani jejich srdceryvný pláč a zoufalý křik, když je matkám rvali z náručí.“
Půl roku na překreslení map
V koncentračním táboře severně od Berlína Jaroslava pracovala v kuchyni a později ji převeleli do krejčovny firmy Grahl v nedalekém Fürstenbergu, kde sešívala a rozžehlovala švy na dlouhých vojenských zimních kabátech. Do vlasti se směla s matkou a o tři roky starší sestrou vrátit až po konci války, mimo jiné díky pomoci pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého. Byla tak jednou ze 143 žen, které vyhlazení Lidic přežily. Vedle nich si zachránilo život ještě sedmnáct dětí.
Čím byl Pearl Harbor pro Ameriku, tím jsou dnes Lidice pro celý svět.
Její domov ale už neexistoval a krajina nebyla k poznání; podle říšského nařízení nesměla po Lidicích zůstat jediná památka. Likvidační četa se nezastavila ani před destrukcí kostela sv. Martina. Všechny rakve na místním hřbitově byly exhumovány a rozvezeny na neznámá místa. Aby byla likvidace obce skutečně absolutní, dali nacisté změnit terén, nechali zasypat rybník a posunout koryto potoka. Denně bylo proto v obci nasazeno i několik set pracovníků Říšské pracovní služby. Vymazání Lidic z mapy jim trvalo půldruhého roku.
GALERIE
Vypálení Lidic 10. června 1942
Likvidace obce a jejího obyvatelstva dnes představuje největší jednorázovou exekuci Čechů na českém území ve 20. století, jedná se též o třetí největší vraždu na českých občanech v moderní historii - po likvidaci tzv. rodinného tábora v Osvětimi v březnu 1944 (3792 mrtvých) a po popravě Romů z cikánského tábora v Osvětimi v srpnu 1944 (2897 mrtvých).
Historie.cs: Lidice - oběti a vrazi (zdroj: ČT24)