Když sedmileté děti řeší některé problémy, využívají při tom základní fyzikální zákony, nikoliv naučené triky. Prokázal to velký výzkum provedený univerzitou v Cambridge.
Vědci se pokoušeli popsat, jestli se děti učí používat nástroje tím, že porozumí fyzikálním zákonům, na nichž jsou nástroje založené, anebo jen vycházejí z toho, jak je viděly v akci.
Kauzalita, tedy pochopení toho, že akce mají následky, je jedním ze základů lidského duševního rozvoje. Z pozorování toho, co se ve světě kolem nás děje, a z důsledků těchto změn si pak vytváříme modely, jimiž řídíme naše chování.
Týká se to například používání nástrojů – díky tomu rozumíme tomu, jaké nástroje jsou nejvhodnější pro různé druhy úkolů.
„Představte si situaci, kdy se někdo snaží porozumět tomu, jak funguje kladivo. Má k dispozici dvě kladiva, která si může ozkoušet: klasické železné a pak nafukovací. Normálně by se stalo to, že železné kladivo by přibilo hřebík do prkna, zatímco gumové kladivo by se od něj jen odrazilo,“ popsala situaci, kterou zkoumala, Lucy Chekeová z Cambridge.
„Ale co kdyby byla vaší jedinou zkušeností s těmito dvěma kladivy situace, kdy se někdo pokusí zasáhnout železným kladivem hřebík, ale mine, zatímco nafukovací kladivo hřebík úspěšně zarazí do předem vyvrtané díry?“
Odměna nebo fyzika?
Podle psycholožky záleží na tom, jakou zkušenost si člověk z jediného zážitku odnese. Ten, kdo je zaměřený na výsledek (neboli člověk, který je motivovaný odměnou) by se dozvěděl, že nafukovací kladivo bylo úspěšné, zatímco to kovové ne – a použil by příště na zatlučení hřebíku nafukovací kladivo.
Nicméně ten, kdo by studoval fyzikální zákony ukryté za jevy, by se z této zkušenosti dozvěděl, že železné kladivo sice bylo schopné vyvinout dostatečnou sílu, ale na špatné místo – příště by si vybral kladivo železné.
Dospělí mají samozřejmě takových zkušeností spoustu, takže vycházejí z desítek a stovek takových situací. U dětí je ale situace jiná: často se s většinou podobných situací setkávají poprvé. A právě na nich tedy vědci mohli otestovat, jakým způsobem děti analyzují realitu. Popsali to v článku, který vyšel v odborném časopise PLOS ONE.
Psychologové dali dětem ve věku 4–11 let úkol: měly získat plovoucí žeton – za něj pak dostaly odměnu. Vždy byl umístěný v nádobě s vodou a děti měly k dispozici různé nástroje, pomocí nichž mohly zvýšit hladinu vody.
Celý experiment vychází ze slavné Ezopovy bajky Vrána a džbán: pták v ní házel do džbánu kamínky, aby se dostal k vodě. Děti v rámci tohoto pokusu měly k dispozici funkční a nefunkční nástroje – ty funkční klesaly ke dnu, takže zvedaly hladinu, ty nefunkční na hladině pluly, takže se nezvedala.
Navíc ale děti občas dostaly nádobku, která tekla – takže ať se do ní házelo cokoliv, nikdy se hladina nemohla dostatečně zvednout. Jindy zase měly nádobu, do níž voda stále přitékala, takže hladina se zvyšovala i při házení nafukovacích plujících předmětů.
Cesta k řešení byla nečekaná
Poté, co děti mohly tyto pokusy pozorovat, dostaly za úkol udělat to samy – k dispozici však měly jen zcela standardní nádobku a různé typy nástrojů. Podle toho, jak se pak rozhodovaly, vědci analyzovali, jaký typ informací měl na dětské rozhodování největší dopad – odměna, nebo funkce?
Vědci očekávali, že starší děti, které už znají nějaké základy fyziky, by z těchto poznatků mohly vycházet, zatímco mladší děti by měly spíše uvažovat jednodušeji – tedy: „Mysleli jsme si, že budou vycházet z předchozích úspěchů. Ale to se nepotvrdilo,“ komentovala výsledky Elsa Loisselová, která na studii pracovala.
Ukázalo se, že i ty nejmenší děti už braly v úvahu implicitní pochopení přírodních zákonů, od sedmi let věku to byl již zcela rozhodující faktor v dětském rozhodování.
„Naznačuje nám to, že děti upřednostňují informace o fyzikálních zákonech nad tím, zda bylo jejich předchozí konání úspěšné,“ uvedli vědci.
