Tento týden informovala policie, že se v Praze odehrál další případ, kdy při útoku na člověka v metru ostatní lidé nijak nepomohli a jen agresi přihlíželi. Čím to?
Proč si lidé nepomáhají, když je někdo napaden? Nechovají se jako samurajové, říká slavný psycholog
Na videu z bezpečnostní kamery je poměrně jasně vidět, že útok nechal okolostojící zcela klidnými – například muž v červené bundě si dál prohlíží mobil, také ostatní lidé nijak nezasahují. Je snadné takové chování odsoudit, ale důležitější je pochopit, proč takové chování vlastně existuje. A je možné, že lhostejnost lidí z nějakých důvodů roste?
1 minuta
Policie pátrá po mladících, kteří útočili v metru. Hledá i svědky incidentu
Jedním z nejslavnějších podobných případů, které vzbudily velkou pozornost psychologů, byla vražda Kitty Genoveseové v New Yorku, k níž došlo v šedesátých letech dvacátého století. Tuto situaci, kdy vrah ženu půl hodiny bodal, sledovalo z oken svých bytů 38 dospělých osob – nenašel se mezi nimi nikdo, kdy by jí zavolal pomoc. A dokonce ani nikdo nevyvoval pozornost či nezavolal policii. Všichni přitom byli zděšení, šlo o běžné americké občany – tak jak to, že nezakročili?
Celá řada psychologů se pokusila popsat, proč přesně lidé v takových situacích morálně selhávají a očekávanou pomoc tak často neposkytnou. Američtí psychologové Latané a Rodinová si vytvořili na základě informací o takových incidentech hypotézu, že větší počet svědků zdržuje každého jednotlivce od toho, aby sám nabídl pomoc.
I když to vypadá na první pohled poněkud nelogicky, v experimentech se tento předpoklad potvrdil: ukázalo se, že když je na místě napadení více lidí, klesá šance, že někdo pomůže.
Dnes již slavný experiment proběhl takto: Vědkyně řekla studentům, aby vyplňovali dotazník – sama přitom odešla do vedlejší místnosti. Po několika minutách začala křičet o pomoc, že má zlomenou nohu. Když studenti vyplňovali dotazník individuálně a byli tedy v místnosti sami, odběhlo jich pomoci neznámé ženě kolem 70 procent; když jich seděla dvojice, tak jich stejně zareagovalo jen 20 procent. Vůbec nejhůř experiment dopadl, kdy s testovanými osobami seděl někdo, kdo věděl, jak bude pokus probíhat a úmyslně se choval zcela pasivně – pak jeho chování kopírovalo 93 procent osob.
Pokus tedy potvrdil, že přítomnost dalších osob opravdu jedincům brání v tom, aby se rozhodli pomoci. Později tento předpoklad potvrdilo množství dalších prací, například s fingovanými dopravními nehodami nebo zraněnými osobami prosícími o pomoc. Později dostal tento fenomén název difuze odpovědnosti nebo rozptýlená odpovědnost.
Velmi podobně dopadl další slavný experiment, který provedl výše jmenovaný Bibb Latané společně s Johnem Darleym. Testované osoby vyplňovaly v místnosti dotazníky, když do místnosti začal pod dveřmi pronikat kouř: když byla v místnosti jen jedna osoba, v 75 procentech případů do dvou minut odešla problém nahlásit. Když bylo osob více, zachovalo se aktivním způsobem jen 10 procent osob.
Jaká je šance, že vám někdo pomůže?
Psychologové Timothy Hart a Terrance Miethe popsali na základě policejních statistik z USA, že u 65 procent násilných trestných činů byl přítomný nějaký další člověk.
Proč lidé nepomáhají?
Z dotazníkových šetření vyplývá, že nejčastější příčinou toho, že lidé nepomohou při násilném trestném činu, je obava z odvety, ztráta soukromí a také nedostatek důkazů, že má člověk zasáhnout.
Zatím největší studií na téma nezasahujících kolemjdoucích je práce Petera Fishera z roku 2011, který shrnul výsledky všech existujících výzkumů na toto téma. Dospěl v ní k názoru, že se lidské jednání v takových situacích jen těžko popisuje pomocí klasické psychologie jednotlivce – jde totiž o fenomén skupinový.
Z analýz dat vyplynulo, že přihlížející lidé více než samotný násilný čin sledují jeden druhého a rozhodují, zda zasáhnout tak dlouho, že nakonec je výsledkem nicnedělání. A to brání přirozeným altruistickým instinktům, jimiž evoluce člověka jakožto skupinového tvora vybavila.
Další překážkou v akci byla obava ze zodpovědnosti. Zdá se, že svědkové násilného jednání se bojí toho, že by museli přijmout zodpovědnost a tak vyčkávají, zda se nenajde nikdo jiný, kdo by ji na sebe vzal. Velmi často lidé dochází k závěru, že v tak velkém množství osob se nachází určitě někdo pro pomoc vhodnější, což je samé zbavuje zodpovědnosti. Když jsou na místě sami, nemají na koho zodpovědnost přenést, takže dospějí k rozhodnutí zasáhnout výrazně častěji.
Kdo jsou hrdinové a jak se stát jedním z nich?
Výzkumy také ukázaly, kdo jsou lidé, kteří se častěji rozhodují zasahovat. Nejde o jedince, kteří by byli lépe fyzicky disponovaní, ale lidé, kteří cítí větší společenskou zodpovědnost a více dodržují morální závazky. Není ale těžké naučit se být hrdinou – tomuto fenoménu se dlouhodobě věnuje psycholog Philip Zimbardo, který se proslavil známým Vězeňským experimentem.
Jádro našich životů se dá rozdělit na dva druhy akcí. Ty, které uděláme, a ty, které nikoliv…
Podle Zimbarda se žádný člověk hrdinou nerodí, ale každý se jím může stát – vlastně jen stačí nechovat se jako člen skupiny, nýbrž jako individualita. Tedy tak, jako kdyby byl člověk v dané situaci sám. Zimbardo dokonce doporučuje, že by si lidé měli hrdinství sami trénovat, naučit se vystupovat z davu, nenechat se ovlivňovat okolím a poskytovat pomoc. Hrdinství je v Zimbardově pojetí mikronávykem – tedy činností, kterou začne člověk provádět přirozeně, pokud si na ni navykne.
Psycholog doporučuje každodenní trénink tím, že člověk opustí svou komfortní zónu, třeba tím, že někoho pustíme sednout v hromadné dopravě, nebo že se začnete s někým bavit. Zimbardo také doporučuje dlouho nepřemýšlet, radí držet se samurajského pravidla tří úderů srdce – tedy začít konat dříve, než stačíme napočítat do pěti.
59 minut
Philip Zimbardo v pořadu Hyde Park Civilizace 12. ledna 2015
