Záchrana korálových útesů je klíčová pro ochranu těch částí oceánu, které člověk nejvíc ekonomicky využívá. Vědci zkoušejí nejrůznější způsoby ochrany – od chemie až po genetické úpravy. Teď přišli s mechanickým řešením.
Jedním z nejhorších a současně nejviditelnějších dopadů změn klimatu je umírání korálů. Škodí jim příliš teplá voda, kvůli níž nejprve blednou a potom mnohdy i umírají. Vědci se sice snaží doplňovat poškozené korály ze vzorků chovaných v laboratořích – to je nejen extrémně drahé, ale současně i neúčinné, protože i tito obnovení koráli jsou náchylní k budoucím vlnám veder. Co s tím?
Floridští přírodovědci teď přišli s řešením, které sice může vypadat na první pohled komicky, ale je překvapivě účinné: jsou jím stínítka připomínající deštník, které umisťují nad zranitelné populace korálů. Takové zastínění sice nedokáže ochladit vodu, ale zabraňuje poškození způsobenému UV zářením, které zhoršuje tepelné poškození korálů. Bezobratlí tvorové, kteří tyto útesy tvoří, jsou pak vystavení menšímu objemu stresu a mají větší šanci období takzvaných mořských vln veder překonat.
„Bělení korálů způsobené teplem je pravděpodobně největší hrozbou pro útesy po celém světě. Pokud chceme mít alespoň nějakou naději, že útesy, jak je známe, budou existovat i v budoucnosti, musíme se bezpodmínečně zabývat změnou klimatu,“ zdůraznila Karen Neelyová z Nova Southeastern University, hlavní autorka studie, která vyšla v časopise Frontiers in Marine Science. Úpravy, jako je zastínění, mohou nabídnout dočasnou ochranu v malém měřítku, dodala.
Hlavním motivem pro výzkum byly události z léta roku 2023. Tehdy totiž do té doby nevídaná vlna veder zasáhla tamní vody a způsobila v nich rozsáhlé škody.
Podmořské „slunečníky“
Předloni v létě Neelyová a její kolegové nainstalovali dvacet výše popsaných „slunečníků“ vyrobených na míru nad deseti různými koloniemi dvou druhů korálů – a to Pseudodiploria clivosa a Colpophyllia natans – v zátoce Newfound Harbor. Vybrali také dvacet dalších korálů, jimž úlevu stínu nedopřáli. Ti posloužili jako kontrolní skupina.
Podle analýzy stínítka vyrobená z trubek s připevněnými nylonovými plachtami snížila intenzitu světla o 60 procent. Vědci se na místo co dva týdny vraceli, aby sledovali změny barvy korálů a opatrně z nich odebírali tkáňové vzorky za účelem monitorování řas žijících uvnitř korálových tkání. Koráli mají s těmito řasami symbiotický vztah, kdy korál poskytuje řasám domov a ony na oplátku korálu zajišťují většinu jeho nutričních potřeb. Řasy také dodávají korálům jejich barvu, takže když kolonie v důsledku tepelného stresu zbělají, je to důkaz, že tento vztah se narušil a korál tak nemá dostatek živin.
Biologové si navíc vybrali ideální dobu, protože v čase experimentu byl teplotní stres naměřený v Newfound Harbor toho léta druhý nejvyšší v historii, takže vědci mohli sledovat, jak „slunečníky“ fungují. Ukázalo se, že zastíněné kolonie ztratily méně barvy, než se očekávalo – a rozdíly byly největší během nejintenzivnějších období teplotního stresu. Některým se dokonce po instalaci stínidel částečně vrátila barva.
Neelyová a její tým ale celkově zaznamenali méně bělení, než očekávali, a žádné odumřelé korály – a to i v kontrolní skupině bez „slunečníků“. Důvodem mohlo být, že v důsledku rekordní vlny veder v roce 2023 byla většina korálů osídlena druhem řasy zvaným Durusdinium, která je odolnější vůči teplu, ale je spojována s pomalejším růstem korálů a možná i s větší náchylností k chorobám.
„Hlavním omezením této studie je její rozsah; stínění není všelékem pro korálové útesy a jeho využití by vyžadovalo těžká rozhodnutí o tom, které korály stojí za to zachránit,“ shrnula Neelyová. „Zjistili jsme, že tato metoda byla účinná u dvou vysoce citlivých druhů korálů, takže je pravděpodobné, že bude užitečná i pro většinu ostatních. Ale k potvrzení toho by byly zapotřebí další studie. Je také pravděpodobné, že tepelné namáhání by nakonec dosáhlo bodu, kdy by korálům nepomohlo žádné stínění – ale hranice tohoto jevu by mohly definovat pouze budoucí experimenty,“ dodala výzkumnice.
