Emise oxidu uhličitého na světě stále rostou, ty letošní budou rekordní. Hlavní příčinou je zřejmě oživení ekonomiky a cestovního ruchu související se zvládnutím pandemie covidu.
Emise oxidu uhličitého budou letos rekordní. Snižují je jen dva regiony: Evropa a Čína
V Egyptě proběhla minulý týden klimatická konference COP27 řešící zejména otázku snižování emisí skleníkových plynů. To je také hlavním cílem Pařížské klimatické dohody, která byla přijata už před 7 lety, v roce 2015. Jenže od té doby emise zatím nezačaly výrazně klesat – spíše naopak. Jedinou výjimku představuje covidový rok 2020.
Nejnovější údaje vědeckého týmu sdružení Global Carbon Project předpokládají, že letošní celoroční globální emise CO2 dosáhnou výši 36,6 miliardy tun (Gt CO2), což je asi o jedno procento víc než vloni. Drtivá většina emisí vzniká při spalování fosilních paliv. Letošní hodnota navíc překonává dosud rekordní úroveň emisí ve výši 36,3 Gt CO2 v roce 2019.
Důsledkem těchto emisí je další nárůst koncentrace CO2 na hodnoty o více než padesát procent přesahující úroveň před průmyslovou revolucí.
Ropa je stále větší problém
Předpokládané emise z uhlí a ropy jsou letos výše než v roce 2021, přičemž k jejich růstu z globálního pohledu přispívá nejvíc spalování ropy (meziroční nárůst o 2,2 procenta), naopak meziročně došlo k mírnému poklesu emisí z výroby cementu.
Vývoj koncentrací CO2 v atmosféře (1 ppm = 1 částice CO2 na milion částic vzduchu)
Růst ropných emisí lze z velké části vysvětlit letošním výrazným oživením leteckého provozu díky odeznění koronavirových cestovních omezení. Zaměříme-li se na hlavní producenty skleníkových plynů, lze na jedné straně předpokládat pokles v Číně (o 0,9 procenta) a Evropské unii (o 0,8 procenta). V Evropské unii nejvyšší měrou ke snížení emisí přispěl pokles spalovaní zemního plynu. Na druhé straně emise meziročně rostou v USA (o 1,5 procenta) a výrazně pak v Indii (o 6 procent). Zbytek světa přispěje zhruba k nárůstu ve výši 1,7 procenta.
Letošní čísla o vývoji emisí ukazují, že dlouhodobé tempo jejich růstu zpomaluje. Meziroční nárůst dosahoval vrcholu v „nultých letech“ tohoto století, kdy se pohyboval kolem tří procent. V posledním desetiletí klesl v průměru na půl procenta. Jenže to je stále daleko od cílů Pařížské dohody – emise totiž musejí začít klesat, rozhodně nestačí jen zastavit jejich růst. Naopak, je nutné začít tyto emise výrazným způsobem snižovat.
Vývoj emisí pro vybrané státy a celky
Pokud totiž přetrvají současné úrovně emisí, existuje asi padesátiprocentní šance, že globální oteplení během pouhých devíti let přesáhne úroveň jednoho a půl stupně, což je hodnota, jejíž překročení povede k hlubším projevům dopadů změny klimatu a posunu klimatu naší planety do neprozkoumaného teritoria. V něm hrozí mimo jiné i zhroucení složek klimatického systému, tedy například zánik korálových útesů, pevninských ledovců nebo amazonského pralesa, zejména s pokračujícím oteplením.
Řešení existuje
Aby se podařilo splnit cíle Pařížské dohody a oteplení se zastavilo mezi 1,5 a 2,0 °C (ale blíže k 1,5 stupně), mělo by lidstvo začít snižovat emise oxidu uhličitého v každém roce alespoň o 1,4 miliardy tun CO2. Do roku 2050 by se tak mohlo dostat k nulovým emisím.
Tedy každý rok by se mělo dosáhnout podobného meziročního snížení, jaké nastalo v už zmíněném roce 2020 v důsledku epidemie covidu-19, která vedla k útlumu průmyslu i dopravy.
Půda přestává oxid uhličitý pohlcovat
Stále platí, že zhruba polovinu emisí z atmosféry pohltí oceány a půda, nicméně vzhledem k pokračující změně klimatu se tato jejich schopnost snižuje – u oceánů asi o čtyři procenta, u půdy dokonce o 17 procent za posledních 10 let. A toto snížení schopnosti absorpce se bude zřejmě dál zvětšovat.
Významným zdrojem emisí CO2 jsou taky změny ve využívání půdy, zejména odlesňování, které můžou za asi desetinu emisí. Nejvyšší podíl mají Indonésie, Brazílie a Demokratická republika Kongo, které přispívají z 58 procent. Velkou příležitost ke snižování emisí proto představuje zastavení odlesňování a zvýšení úsilí o obnovu a rozšíření lesů.
To vše ukazuje na nutnost urychleného řešení, které ale komplikuje současná energetická krize. Pokud ale vlády zareagují investicemi do čisté energie a výsadbou, nikoli kácením stromů, globální emise by mohly rychle začít klesat, což je pro stabilitu globálního klimatu a snížení rizika vzniku negativního dominového efektu naprosto zásadní.