Bělorusové si připomínají půl roku od začátku protestů proti režimu Alexandra Lukašenka. Impulsem byly srpnové volby, které už pošesté potvrdily Lukašenka ve funkci, mnozí lidé v zemi ale o jejich výsledku pochybují a neuznal je ani demokratický svět. Bělorusové vydrželi demonstrovat dodnes, stovky odpůrců režimu ale skončily ve vězení, další museli utéct ze země. S některými z nich natáčeli spolupracovníci ČT Tereza Engelová a Tomáš Vlach.
„Byla jsem v tom systému, byla jsem žurnalistkou, hlasatelkou, moderátorkou státního televizního kanálu. Já jsem ten režim odmítla a do toho režimu se nikdy nevrátím,“ říká bývalá moderátorka běloruské státní televize Taťána Borodkinová.
„Povýšili mě na staršího vyšetřovatele, kariéru jsem dělal rychle. A pak jsem pochopil, že pokud v systému zůstanu, budu se sám podílet na krytí všech těch zločinů,“ podotýká bývalý běloruský vyšetřovatel a policista Andrej Ostapovič.
Oba patří k lidem, kteří kvůli pokračujícím represím běloruského režimu odešli ze země. Poté, co Bělorusové loni v srpnu vyšli do ulic na protest proti pochybným prezidentským volbám, následovalo hromadné zatýkání, mlácení a mučení. Demokratický svět volby neuznal, EU a USA zavedly proti několika desítkám exponentů běloruského režimu sankce. Za Lukašenka se ale postavilo Rusko a režim velké letní protesty ustál.
Demonstranti se víc bojí
Bělorusové se však nevzdávají. Odpor projevují dodnes, je ale vidět, že mají větší strach a na rozdíl od letních demonstrací si už nyní na záznamech zakrývají obličej. „Lidé jsou motivovaní, byli tehdy a jsou i teď. Využívají mírové mechanismy boje. Chodili na demonstrace a teď chodí na protestní akce pořádané u jejich domů. Ráno i večer, o víkendech nebo v pracovní dny, je to jedno. Z druhé strany tu vidíme hromadné zesílení represí v naší zemi,“ upozorňuje opoziční politik v emigraci Pavol Latuško.
O konkrétní podobě represí natáčel přímo v Minsku spolupracovník České televize Tomáš Vlach. Na rozdíl od předchozích měsíců už nikdo z účastníků nechtěl říct jméno ani ukázat tvář. Patří mezi ně i muž, kterého zatkla na podzim zásahová jednotka OMON v malém protestním průvodu. Všichni účastníci putovali do vazby a následně k soudu.
„Soud je malá místnost, kam tě zavedou s eskortou. Pak po skypu, on-line, vidíte jen tvář soudkyně. Proces trval okolo pěti minut. Standardní čtení protokolu, dva svědci zbavení identity. Já jsem objasnil, že to tak nebylo, následovala fráze, že není důvod nevěřit tvrzení svědků. Dvanáct dní odnětí svobody,“ popsal pod příslibem anonymity.
Takzvané „sutky“ neboli administrativní tresty několika dnů vězení dostala podstatná část z celkem třiceti tisíc lidí zatčených při demonstracích. Mnozí zažili mučení nebo utrpěli zranění. V zemi je přes dvě stě politických vězňů držených ve vazbě nebo odsouzených na delší dobu. Na osmdesát lidí v období protestů zmizelo beze stopy.
„Stává se, že lidé zmizí, někdo odjede a nikomu nic neřekne. Všechna zmizení nelze považovat za kriminální činy. Ale počty pohřešovaných se v této době výrazně zvýšily,“ podotýká Andrej Ostapovič, který byl v Bělorusku deset let řadovým policistou a poté i vyšetřovatelem.
Expolicista dokumentuje excesy režimu
Ostapovič během srpnových demonstrací viděl a dokumentoval násilí zásahových jednotek a přesvědčil se o tom, že je vedení kryje. „O těchto skutečnostech jsem sepsal hlášení. Současně jsem napsal i žádost o své propuštění. Nechal jsem to ve své kanceláři a odjel.“
Andrej se uchýlil do sousedního Ruska – jediné země, kam se tehdy kvůli koronavirovým opatřením dalo bez problému dostat. Tam ho zadržela tajná služba FSB a odvezla na běloruskou hranici. Během předávání se mu podařilo uniknout do lesa a nakonec se tajně dostal do Polska, kde založil s kolegy s podobným osudem organizaci BYPOL, zabývající se vyšetřováním a dokumentováním excesů Lukašenkova režimu.
„Když jsme se stali dostatečně silní, pochopili jsme, že si můžeme nejen navzájem pomáhat, ale i vyšetřovat všechny případy bití, vražd, násilí a znásilňování. Zaznamenat, co se děje, aby po svržení tohoto zločinného režimu nemohly být tyto dokumenty zničeny,“ vysvětluje.
BYPOL se pomocí utajených kontaktů snaží objasňovat případy zmizelých z demonstrací. Některá z těl se už našla po lesích, běloruská policie tyto případy vždy uzavřela jako přirozenou smrt či sebevraždu. Podle Ostapoviče BYPOL už zhruba deset takových případů rozkryl jako vraždu.
Kvůli zprávě o smrti aktivisty je ve vazbě novinářka
BYPOL zdokumentoval i smrt mladého aktivisty Ramana Bandarenky, která v listopadu vyvolala v Bělorusku velký rozruch. Bandarenka se tehdy dostal do potyčky se šesti muži v civilu, kteří poblíž jeho domu strhávali národní znaky, jež se staly symbolem protestů. Muži následně Bandarenku odvlekli pryč a druhý den v nemocnici zemřel.
„Působila tu zločinecká skupina lidí blízkých Lukašenkovi. Nebyli to jen nějací příslušníci (bezpečnostních složek), ale lidé z jeho okolí, kterým důvěřuje,“ uvádí k Bandarenkovu odvlečení Ostapovič.
Režim se snažil událost prezentovat jako opileckou rvačku. Lékař z nemocnice ale novinářce nestátního portálu Tut.by Jekatěrině Borisevičové sdělil, že Bandarenka neměl v krvi žádný alkohol. Oba hned poté zatkla tajná služba KGB a novinářka je ve vazbě dodnes.
„Samotné obvinění proti ní je absurdní. V podstatě jde o paragraf o porušení lékařského tajemství, který předpokládá, že byla porušena práva pacienta nebo jeho příbuzného. Příbuzní ale nemají žádné námitky. Říkají, že tato informace byla šířena v zájmu Ramana Bandarenky,“ dodává generální ředitelka společnosti Tut.by Media Ljudmila Čekinová.
Nezávislí novináři jsou teď pod silným tlakem – třeba právě portál Tut.By přišel hned po srpnových událostech o oficiální status média. „Portál může pracovat i bez tohoto statusu, ale novinářům to komplikuje práci při shromažďování informací. Nemůžou například působit na hromadných akcích,“ vysvětluje Čekinová.
„Nemohla bych se svým dětem podívat do očí“
V médiích působila i Taťána Borodkinová, ale v těch „na druhé straně“ – léta byla hvězdou běloruské státní televize. Pracovala ve zpravodajství a poté uváděla populární pořad o vaření. Po srpnových událostech se ale rozhodla dát výpověď a s manželem a dětmi odjela do Polska.
„Prohlásila jsem, že jsem proti výsledkům voleb, proti Lukašenkovi. Řekla jsem to nahlas ihned po volbách, a proto se mi rychle snažili zavřít ústa, abych nebyla slyšet,“ popisuje bývalá moderátorka.
Její manžel, podnikatel Michail, má přímou zkušenost z protestů. „Hned vedle mě stříleli. Přímo na vzdálenost dvou metrů, ne po mně, ale do dalších protestujících. Viděl jsem to z okna auta, a když jsem přijel domů, všechno jsem řekl Táně. Táňu se zase pokoušeli vystrašit a umlčet,“ říká s odkazem na výhrůžky o odebrání dětí. „Pak jsme si řekli, že nemůžeme žít v takové zemi, kde nemůžeš říct svůj názor, kde se musíte bát.“
Borodkinovi jsou si teď jistí, že se nemusejí stydět před svými dětmi. „A já bych se styděla, pokud bych v tom systému zůstávala, dále bych se ukazovala na obrazovce státní televize, já bych se nemohla svým dětem podívat do očí,“ konstatuje bývalá moderátorka.
Zvyknout si na emigraci v Polsku ale není pro Borodkinovi jednoduché. Dlouho věřili, že se po pár týdnech vrátí domů – že se za touhu Bělorusů po svobodě rázněji postaví Evropa a Západ. „Vidíme, že by Evropa mohla pomoct, nepodporovat tento režim a za týden by padl. Proč to politici neudělají?“ ptá se Michail Borodkin.
EU mluví o tlaku, Bělorusové čekají víc
Získat větší podporu evropských politiků se nyní v emigraci snaží Pavol Latuško, bývalý ministr kultury a jeden z lídrů současné běloruské opozice. Evropská unie zatím uvalila embargo na dovážení zbraní nebo vybavení použitelného k represím a sankce na 88 exponentů režimu.
„Evropská unie stále říká, že 27 zemí, to je složitý byrokratický mechanismus. My vidíme a ceníme si podpory EU i slov solidarity. Počítali jsme ale s účinnějšími nástroji vlivu, jak v nátlaku na běloruskou vládu, konkrétně osobní sankce, tak i ohledně jednání s těmi, co jsou u moci,“ připouští určité zklamání.
„Nechceme přistoupit ke krokům, které by poškodily běžné občany Běloruska. Proto třeba když se hovořilo o možnosti sankcí, my jsme nechtěli jít cestou nějakých plošných ekonomických sankcí, ale cílených sankcí vůči konkrétním osobám,“ tvrdí český ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD).
Sankce Evropa a Spojené státy uvalily i na Alexandra Lukašenka a jeho nejstaršího syna Viktora, který mu oficiálně pomáhá s otázkami národní bezpečnosti. Viditelný zásah Lukašenkovu režimu uštědřila Mezinárodní hokejová federace, která na poslední chvíli odebrala Bělorusku pořadatelství MS v ledním hokeji.
Petříček vidí cestu ve vyvíjení tlaku na režim, aby se bavil s občanskou společností, jak otevřít cestu k svobodným volbám. „Evropská unie je připravena pomoci občanům této země ve chvíli, kdy budeme vědět, že nepodporujeme autoritativní režim,“ říká Petříček.
Česko pokračuje v pomoci zraněným demonstrantům
Zatímco Evropa bude o dalším postupu vůči běloruskému režimu jednat, Česko v únoru schválilo pokračování pomoci opozici v rámci zdravotně-humanitárního programu Medevac.
V jeho první fázi se v Česku od října do prosince léčilo šedesát Bělorusů, kteří utrpěli zranění během demonstrací nebo zatčení. Kromě léčby fyzických zranění Češi obětem poskytli také psychologickou pomoc.
„Například byli vystaveni mučení jiných lidí, byli uzavřeni ve větším množství v malé cele, kdy třeba cela pro čtyři osoby byla obsazena třiceti lidmi, takže nemohli spát, nemohli si odpočinout. Nebyla jim dávána potrava několik dnů nebo i přístup k vodě byl limitovaný, přístup k toaletě, takže toto všechno můžeme zahrnout do psychického násilí,“ přibližuje psycholog ministerstva vnitra Štěpán Vymětal.
Režim přitvrzuje
Režim mezitím uzákonil nová přísnější opatření vůči demonstrantům, která začnou platit od začátku března. Nový zákon zavádí trestní odpovědnost za opakovanou účast na demonstracích. „Pokud jsi vyrazil na nezákonnou akci a narušuješ veřejný pořádek, my tě upozorníme, dostaneš pokutu. A když vyrazíš podruhé, půjdeš sedět,“ komentoval to Lukašenko.
Jak ale upozornil server Tut.by, v Bělorusku už se nezatýká jen na demonstracích. Web nedávno zveřejnil záběry z venkovních kamer minské restaurace McDonalds, které ukazují zatýkání i přímo na ulici.
- V Bělorusku se v neděli 9. srpna 2020 uskutečnily prezidentské volby. Komise do nich nepustila tři hlavní opoziční kandidáty: Viktara Babaryku, Valeryje Capkalu a Sjarheje Cichanouského. Nepřizvala ani mezinárodní pozorovatele. Opozice se nakonec poprvé sjednotila, a to za manželkou posledního z nich, Svjatlanou Cichanouskou. Ta chtěla především osvobodit politické vězně a dovést zemi k novým čestným volbám bez své účasti.
- Centrální volební komise započítala Alexandru Lukašenkovi 80,1 a Cichanouské 10,1 procenta hlasů. Řada lidí takovému výsledku neuvěřila, mimo jiné s ohledem na dílčí výsledky na různých místech, které ukazovaly dramaticky odlišný výsledek.
- Cichanouská se o den později prohlásila vítězkou voleb a v úterý proti oficiálnímu výsledku podala stížnost. Při tom ji však podle jejích slov zadrželi představitelé bezpečnostních složek a donutili ji odjet do Litvy. České ministerstvo zahraničí volby označilo za nesvobodné a nedemokratické, podobně jako další země.
- Ještě o volební neděli večer vyšli lidé do ulic protestovat a policie proti nim brutálně zakročila. Následující den zadržela přes tři tisíce demonstrantů a podle oficiálních údajů utrpělo 50 lidí zranění, k protestům se přidali také dělníci Běloruského metalurgického závodu, kteří vstoupili do stávky.
- Do rána prvního pátku po volbách policie při demonstracích zadržela na 6700 lidí, objevilo se velké množství zpráv o policejní brutalitě při zásazích a mučení ve věznicích. V pátek mírné protestní akce začaly už přes den. Ve stávce už byla řada podniků, uvažovali o ní i zaměstnanci státní televize. Ministři EU se shodli na zavedení sankcí, které začali připravovat. Policie přestala zasahovat a postupně začala propouštět zadržené.
- Lukašenko po celou dobu označoval demonstranty za loutky řízené ze Západu, jmenoval i Česko. V sobotu 15. srpna, kdy se protestní shromáždění konala po celý den v mnoha městech, volal Vladimiru Putinovi. Poté oznámil, že Rusko slíbilo jeho zemi pomoc se zajištěním bezpečnosti.
- V pondělí 17. srpna se mnoho průmyslových podniků připojilo ke stávce. Lukašenko vystoupil před zaměstnanci Minského závodu kolesových tahačů. K jeho překvapení na něj dělníci začali křičet: „Odejdi!“ Odpoledne připustil konání nových voleb po změně ústavy, to už však bylo pro demonstranty nepřijatelné. Chtěli jeho rychlou rezignaci, kompletní proměnu volebního procesu a nové volby, propuštění politických vězňů a vyšetření policejní brutality.
- Následující úterý opozice vytvořila Koordinační radu, do níž přizvala některé osobnosti, a nabídla se, že dovede zemi k volbám. Lukašenko to odmítl a pohrozil, že má nástroje k prosazení své moci. Zároveň oznámil přesun vojenských jednotek na západní hranice, předtím hovořil o hrozbě vojsk NATO.
- V dalších dnech a týdnech pokračovaly stávky i protesty, byly však menší. V ulicích se opět objevila policie a opoziční weby začaly psát o velkém tlaku, který režim na stávkující vyvíjí. Lukašenkovi dorazila také pomoc z Ruska, nejviditelnější byl nástup odborníků pro televizní vysílání, kteří nahradili protestující zaměstnance státní televize. I díky nim se režim zatím udržel u moci.
- Zdroj: ČT24
