Už pět měsíců trvají v Bělorusku masové protesty proti režimu Alexandra Lukašenka. Policisté zadrželi na dvacet tisíc lidí, tisíce jich brutálně zbili a několik demonstrantů na následky policejních zákroků zemřelo. Pěti desítkám Bělorusů, kteří utrpěli vážná zranění, teď pomáhají čeští lékaři, fyzioterapeuti a psychologové. Léčí je v českých nemocnicích v programu Medevac. Pro 168 hodin s nimi natáčel Martin Mikule.
V českých nemocnicích se léčí zranění demonstranti z Běloruska. Stále věří, že jejich oběť nepřijde vniveč
Střelná poranění, zlomeniny z bití, poruchy sluchu od granátů a těžká traumata. I tak zní diagnózy lidí, jež se stali obětmi Lukašenkova režimu. V Česku se teď v programu Medevac léčí na pět desítek lidí z běloruských protestů.
„Každý z lidí, kteří sem přijeli, je individuálně kontrolován podle toho, jaké má zranění. Podle toho je nastavena léčba. U někoho je to třeba jenom rehabilitace, u někoho je potřebná operace. Samozřejmě u většiny lidí k tomu patří také psychologická pomoc,“ vysvětlil tiskový mluvčí ministerstva vnitra Ondřej Krátoška.
Neozbrojení schytali střelné rány
S těžkými střelnými poraněními přijel například Dmitrij. Gumové projektily ho zasáhly v autě, když projížděl s vlajkou kolem demonstrantů a troubil na jejich podporu.
„Vyběhlo asi pět šest lidí ze silových složek. Měli na sobě černé oblečení, kukly, helmy a zbraně a hned začali mlátit do oken auta. Když jsem si uvědomil, že mi střepy vletí do obličeje, přesedl jsem si na vedlejší sedadlo. V tu chvíli jsem ucítil ránu do zad, ale nevěděl jsem, že to je střela,“ uvedl Dmitrij.
Jeden gumový projektil zasáhl plíce, druhý těsně minul srdeční aortu. Právě ten mu čeští chirurgové dodatečně vyoperovali. Jeho krajané Nikita a Alexandr na operaci teprve čekají. Nikita s postřelenou nohou, Alexandr s těžkým průstřelem střev.
„Pokud bude všechno v pořádku, tak mě čeká v prosinci operace. Měl jsem problém i se žaludkem, respektive se střevy, takže mám kolostomii. A dá se říct, že od 9. srpna chodím jenom na malou stranu. Prostě na záchod jít normálně nemůžu,“ řekl Alexandr.
Nikita byl zase s pár dalšími mladými lidmi zadržen. „Bylo nám řečeno, že se musíme podřídit. Já jsem se podřídil. Neměli jsme žádné zbraně. Řekli mi, že máme klesnout k zemi. V tu chvíli jsem dostal ránu. Stříleli mi přímo na nohy,“ vyprávěl.
Potřeba jsou i psychologové
Velmi traumatizující jsou vzpomínky z bití a mučení. Ty se teď pokouší léčit čeští psychologové a fyzioterapeuti.
Alexej si vzpomíná, že byl chycen a odveden do služebního auta. „Hodili mě do mikrobusu, zavřeli dveře a poté zazněla věta – zatáhněte záclony. A já jsem pochopil, že mě budou mlátit. Mlátili mě rukama nohama, hlava nehlava,“ uvedl.
Také Nastasja se stala svědkyní bití. Slyšela to ve věznici i přes zavřená okna. Muže tam vždy vyvedli na chodbu, kde byli nazí mláceni v kleče. Po tomto zážitku na tom byla špatně psychicky, nemohla spát. V Minsku jí diagnostikovali neurotický syndrom a měla i gynekologické problémy.
Na bití si pamatuje také Alexej. „Zkroutili mi ruce a když mě přivedli do budovy, tak mě dvakrát uhodili do hlavy. Vpravo a vlevo. Jedna z těch ran byla vedle ucha. Následně se zjistilo, že mám poškozené oba ušní bubínky a musel jsem podstoupit operaci,“ řekl.
Protesty proti Lukašenkovi pokračují v Bělorusku už pátý měsíc. Nepolevuje ani policejní násilí. Běloruští pacienti v Česku situaci doma sledují jen zdálky. A pořád věří, že protesty mají smysl a jejich zemi změna nemine.
Podle Alexandra už není cesta zpět, protože si Bělorusové uvědomili, s kým to vlastně žijí. Je přesvědčen, že to, co dělá běloruská policie, je fašismus v centru Evropy v 21. století. „Nastal bod zlomu. Kolik úmrtí ještě potřebujeme, abychom pochopili, že to takhle dál nejde a že ten systém, který tu byl, už nemůže pokračovat?“ ptá se.
Dmitrij si také myslí, že se situace změnila. Lidé měli 25 let strach vůbec o Lukašenkovi mluvit. To je teď jiné. „Dříve třeba Bělorusové jen slyšeli o někom vzdáleném známém, koho zatkli, koho třeba zmlátili. Teď ale každý má svůj příběh,“ věří Nikita.
„Mlácení lidí, střelba, výbuchy, to všechno silové složky dělají proto, aby zastrašily demonstranty, aby se demonstranti báli. To ale jen vyvolává jinou reakci. Lidé se přestávají bát. Cítí, že to je taková nespravedlnost, takové bezpráví, se kterým už se nedá smířit,“ shrnula na závěr s nadějí Nastasja.