„Tvrdil jsem, že jsem učitel dějepisu a fotím si materiál pro budoucí učebnice,“ říká běloruský novinář o práci během protestů

V Bělorusku se už pátým týdnem protestuje proti výsledku prezidentských voleb, ve kterých obhájila svou pozici dosavadní hlava státu Alexandr Lukašenko. Policie nadále zatýká jak demonstranty, tak novináře, kteří se o událostech snaží přinášet aktuální informace. „Základní pravidlo je dobře se obléct a obout pro případ, že by vás zadrželi. Kartáček a pastu si ale neberu, aby si policie nemyslela, že jsem na to připravený,“ popisuje v rozhovoru pro Českou televizi Denis Dziuba, běloruský kameraman z televize Belsat.

Běloruský kameraman Denis Dziuba
Zdroj: ČT24 Autor: Tomáš Vlach

Jaké jsou dnes podmínky pro vaši práci? Změnily se nějak v současné době k horšímu?

Pro náš kanál nebyly nikdy příliš dobré, protože 13 let nemůžeme dostat akreditaci ministerstva zahraničí. Nedají nám ji principiálně, je to pozice Alexandra Lukašenka, který špatně vnímá Polsko, jsme totiž polský kanál. Novináři ale v práci pokračují – a nejen ti z Belsatu, ale všichni nezávislí čelí problémům ze strany policie.

Není tam žádná logika, koho zadrží a koho ne. Nezadrží všechny, ale mnoho lidí. Když pokrývají akce, dostávají se na policejní služebny a mohou tam být tři hodiny, ale i více. Mě například zadrželi dvakrát. Poprvé mne drželi pět hodin a to je porušení zákona, protože více než tři hodiny vás bez obvinění držet nemohou. Podruhé to bylo dvacet minut. Hodně našich kolegů je ale zadrženo na služebnách až na dvacet hodin.

Teď se objevila taková tendence, že žurnalisty prostě zavírají. Dávají jim administrativní trest několikadenního vězení – už ne za práci bez akreditace, protože prakticky všichni pracovníci zahraničních médií pracující v Bělorusku o tyto akreditace přišli. Dnes žurnalisty, dokonce i ty, kteří akreditaci mají, zadrží a zavřou je na několik dnů za účast na demonstracích. Berou je jako účastníky protestů. Včera byla zadržena žurnalistka Valerie Vlasiková, to je dcera jednoho z redaktorů zpravodajského webu TUT.BY, a viní ji z koordinování protestů a organizace masových nepokojů, to znamená trestní stíhání.

Jak ke své práci přistupujete vy?

Já posledního půldruhého týdne nechodím moc blízko k protestujícím, protože nedávno zadrželi na akci šest novinářů, dali jim tři dny vězení. To znamená, že oni po tu dobu nemají práci, ztrácejí čas. Já se proto pohybuji trochu stranou, abych měl prostor pro manévr, abych mohl rychle utéct. Pracovat je ale velmi těžké, pokud točíte a máte strach, že vás zadrží, kvalita práce klesá. Je velmi těžké udělat dobrý záběr, když se musíte stále otáčet. Je to pocit nebezpečí.

Mluvil jsem s lidmi, kteří pracovali na Donbase, na Ukrajině. Říkali, že pracovat tam bylo o trochu lepší, protože bylo jasné, odkud můžete čekat nebezpečí. Střílejí odtud či odtamtud, tedy je třeba se dívat na dvě strany. Ale v Minsku vás mohou sebrat ze všech stran. Novinář se může vracet domů a můžou ho odvléct prostě na ulici.

Je rozdíl mezi tím, jestli pracujete pro nezávislé či jiné médium?

Dnes ne.

A ruská média?

Dnes jsou dva druhy médií. V očích policie je naše státní televize a ruská stanice RT, která naší státní televizi pomáhá, ti jsou jedna skupina. Ta druhá pak všechno ostatní, ty je možné zavírat a dělat s nimi úplně všechno.

Takto zacházejí i s ruskými novináři?

Ano. Několik novinářů zmlátili a vyhostili. Všichni pracovali bez akreditace, prakticky všichni, protože dostat ji v srpnu bylo nemožné. Mluvil jsem s ruskými reportéry, pokoušeli se akreditaci získat od června. Ministerstvo zahraničí jim přes ambasádu vzkazovalo, že bude hotová. Ale nastal 9. srpen, akreditaci neměli, takže na své riziko letěli jako turisti. Někdo byl zadržen hned ten den na náměstí, jiný se dokázal udržet dva, tři týdny.

Tady je to o tom, jak se vám to povede. Můžou vás zmlátit, nebo jen zadržet či pouze deportovat bez mlácení. Dnes to nehraje roli, zda máte akreditaci nebo ne, dostat se za mříže může každý. Všiml jsem si, že novináři začali na akce chodit bez označení, bez vest s nápisem Press.

Tvrdil jsem, že fotím do učebnic. To mě zachránilo

U vojáků fungují určitá pravidla – desatera – pro práci v krizových oblastech. Stanovil jste si při své práci také něco takového?

Zvolil jsem pravidlo prostě se dobře obléct a obout, když jdu na akce na ulicích. Vím, že v celách je chladno a může se vám stát, že noc strávíte bez deky, proto i když je třeba takový den jako dnes, teplý, stejně si beru bundu a svetr. Je to trochu nepříjemné, protože je mi teplo, ale pokud by mě sebrali, bude mi pak líp. Neberu si ale s sebou zubní kartáček a pastu, protože pokud mě policie zadrží a uvidí ji, zřejmě si pomyslí: „Heleďme, on je na to připravený…“

Jak probíhalo vaše zadržení?

Posledně, když mě zadrželi, řekl jsem, že nepracuji pro média, že jsem amatérský fotograf. Fotím s bleskem, a když se podívali na snímky, vypadaly trochu jako amatérské právě kvůli tomu blesku. Policisté uvěřili tomu, že jsem amatér a pustili mě.

Řekli: více nefoť?

Ano, varovali, abych více nefotil, nedostal se jim do rukou, nechodil na protesty. Řekl jsem, že jsem učitel dějepisu a dělám si pro svůj archiv ilustrace o těchto historických dnech, které nyní jsou. Pro budoucí učebnice.

Jsme k sobě navzájem solidární. Pokud zadrží kolegu, jedeme také na stanici

Je mezi vámi novináři konkurence?

To není konkurence, to je spíš solidarita. Před dvěma týdny se stalo, že ministerstvo zahraničí odebralo akreditace všem novinářům, hned jiní žurnalisté pocítili menší konkurenci, protože když bojujete o záběry, a všichni se tlačí – dnes se práce z jedné strany stala komfortnější, z druhé nebezpečnější, protože když je méně novinářů, je větší šance, že zavřou právě vás.

Pomáháte si navzájem, nebo je konkurence, kdo bude pro koho pracovat a kdo udělá lepší materiál?

Kdo pro koho dělá, to o sobě víme, konkurence není. Nikdo se nebude tlačit lokty, aby udělal lepší snímek, nikdo nikomu nepodrazí nohy. V běloruské komunitě novinářů je solidarita, mezi sebou se přátelí. Píší si přes žurnalistické chaty na síti Telegram, chodí na pivo… je to více přátelství než konkurence.

Varujete se navzájem, když se něco děje?

Samozřejmě se navzájem varujeme. Vyměňujeme si informace, a pokud třeba kolegu zadrželi, jedeme všichni na stanici nebo k soudu, je to taková profesní solidarita.

Jaké jsou finanční podmínky, jste dostatečně oceněni? Pokud pracujete pro nezávislé médium, můžete z toho přežít?

Já jsem kmenový pracovník a nemůžu mluvit o podrobnostech svého platu. Ale vím, že kolegové, kteří pracují jako ‚freelanceři‘, dostali v čase voleb možnost dobře vydělávat, protože hodně novinářů západních médií se do země nedostalo. Objevila se tak velká poptávka po kameramanech a fotografech, ale hlavně po kameramanech a také po píšících novinářích. Západní média jim začala nabízet vyšší honoráře a novináři dostali možnost vybírat si ta, s nimiž chtějí spolupracovat. Odměny vzrostly třikrát ve srovnání s předchozí dobou.