V Bělorusku se 9. srpna konají prezidentské volby. Mezinárodní pozorovatelé pravidelně kritizují tamní hlasování jako nedemokratické. Problémy se objevují i letos, a to především v podobě nepřipouštění kandidátů. To se stalo i zřejmě nejpopulárnějšímu kritikovi prezidenta Alexandra Lukašenka Viktaru Babarykovi. Šéfka jeho volebního týmu Maria Kolesnikovová považuje současnou mobilizaci lidí za jejich týmem za nebývalou a nadějnou. Zásadní podle ní je, že o změnu se musí zasadit sami Bělorusové.
Volební komise v úterý vyloučila z volebního klání vašeho kandidáta kvůli údajným nesrovnalostem v daňovém přiznání. Jaká je další strategie vašeho týmu?
Za prvé jdeme dál až do konce. Hlavně požadujeme propuštění Viktara a Eduarda Babarykových i dalšího politického vězně Sjarheje Cychanouského. To, co se nyní děje, je nehorázné a ukazuje to, že režim je slabý. Bojí se silných alternativních kandidátů a musí lidem brát právo na svobodné vyjádření názoru.
Vyzýváme také všechny, aby přišli k volbám 9. srpna. Čím víc lidí přijde, tím složitější bude zfalšovat vůli lidu. Speciálně vybrali srpen, protože jsou všichni na dovolených a na chatách. Volbám se nedělá žádná propagace. Odstranili všechny silné kandidáty, kteří by voliče přitáhli. To vše znamená, že režim chce nízkou účast, což významně ulehčuje podvody.
Chceme též co nejvíc omezit předčasné hlasování, protože při něm se podvádí nejčastěji. Vyzýváme také všechny Bělorusy, kteří dávají najevo svou občanskou pozici, aby se stali pozorovateli u voleb. Tak se mohou stát očitými svědky a také mohou připomínat volebním komisařům, že podvody jsou nezákonné. Obracet se k jejich svědomí.
Po vyloučení Babaryky a dalšího kandidáta Valeryje Capkaly vyšli v řadě běloruských měst lidé protestovat. Policie však akce razantně ukončila. Kolik lidí zadržela a jak zásahy vypadaly?
Máme informace asi o třech stech zadržených. Ty akce nebyly centrálně organizované. Vidíme, jak silná je mezi lidmi solidarita a vzájemná podpora. Už nemohou déle trpět, že moc plive na jejich právo na čestné volby, právo volit toho, komu dali velké množství podpisů pro kandidatutru.
Očekáváte další protesty? Budete nějaké organizovat?
Dnes (ve středu) podáváme stížnosti Centrální volební komisi. A dělá to každý, kdo považuje odstranění Babaryky a Capkaly za nezákonné. Hned ráno se tam vytvořila fronta naprosto mírných lidí.
Existují různé formy vyjádření nespokojenosti a jednou z nich je podávání stížností. My to považujeme za důležité i v rámci procesu budování občanské společnosti. V Evropě je to normální: když se někomu něco nelíbí, snaží se to ovlivnit. V Bělorusku se zatím taková společnost tvoří a lidé se učí požadovat dodržování zákona. Bude to ještě nějakou chvíli trvat.
Pestrá opozice
Jste v kontaktu s dalšími opozičními kandidáty? Jak spolupracujete?
S některými se snažíme tvořit společnou strategii pro volby. Opozice se nikdy nesjednocovala a my se teď pokoušíme vytvořit kolem sebe velké množství lidí nesouhlasících s tím, co se děje.
Proč se běloruské opozici nedaří zatím více se sjednotit?
Opozice za ta léta odvedla obrovský kus práce. Celých 26 let bojovali s režimem otevřeně. Jenže čas ukazuje, že jejich nástroje nebyly efektivní. Prakticky nic se nezměnilo.
Nám se za dva měsíce povedlo to, co ještě nikomu z opozice: konsolidovali jsme kolem sebe velké množství lidí, kteří se dříve považovali za apolitické. Viděli, že je tu někdo, kdo s nimi dokáže hovořit srozumitelným jazykem o prostých věcech jako čest, důstojnost, láska k Bělorusku a budoucnost ve vlastních rukou bez naděje na Západ nebo Rusko. Vyslechli ho a uvěřili mu, že změna moci je s takovým kandidátem možná.
Specifika společnosti
Bývalá opoziční poslankyně Alena Anisimová, jíž režim nedovolil mandát obhajovat, popisovala, že řada lidí pokračuje v sovětském dělení světa na přátele a nepřátele. Těmi druhými jsou přitom všichni, kdo cokoliv kritizují, tedy i opoziční aktivisté. Jak se to snažíte překonávat?
Hlavní jsou v tom státní média, která vypouštějí jedovatý materiál například o politických vězních. Je to ta nejhnusnější propaganda ve smyslu, že škodíme zemi.
Přímo mezi lidmi žádné otevřené nepřátelství nevnímáme. Na náměstích, na Facebooku i na YouTube se setkáváme jen s minimálním množstvím negativních reakcí. Samozřejmě to sledujeme a máme pocit, že vidíme tak jednotnou podporu, jakou jsme nikdy neviděli.
Samozřejmě rozumíme tomu, že ne všichni sledují YouTube a existují vrstvy obyvatel, ke kterým se teprve musíme dostat. I to je naším cílem.
Řada občanů svou zemi srovnává s Ukrajinou nebo Moldavskem, kde vidí politickou nestabilitu, časté korupční aféry, velkou moc soupeřících oligarchů a relativní chudobu. Ve srovnání s tím považuje stav běloruské společnosti za přijatelný. Jak na takový argument odpovídáte?
Musím říct, že ve svém okolí tento argument nevidím. Ale je pravda, že především ve starší generaci přes šedesát let je rozšířený. Reagovat na to můžeme jen fakty. Například tím, že za 25 let režimu klesl počet obyvatel o milion z deseti na devět milionů. Lidé ve velkém odjíždějí a také vymírají.
Nebo důchody. Před volbami se zvyšují, ale v přepočtu na dolary se snižují, protože je velká inflace. Nákup běžných věcí je čím dál těžší. Lidé to cítí, ale možná ne vždy chápou spojení mezi tím, jak se chová režim a za kolik je možné koupit chleba v obchodě. To je třeba objasňovat. Jdeme cestou debaty a dialogu.
Inspirujete se Euromajdanem, který před šesti lety na Ukrajině vedl k pádu Viktora Janukovyče a nasměroval zemi k reformám západního střihu?
Ne, nejsme s nikým v kontaktu. Je pro nás velmi důležité, že jsme iniciativou místních lidí. Když Viktar oznámil kandidaturu, během pěti dní se sešlo na deset tisíc lidí. To nás šokovalo. Lukašenko nashromáždil jedenáct tisíc lidí a sami si umíte představit, jaké má možnosti. A u nás jsou všichni neplacení dobrovolníci.
Bělorusové sami mají potřebu změny. Nežádáme o pomoc druhé státy ani zahraniční experty s podobnou zkušeností. Současná situace v Bělorusku je totiž unikátní a rychle se mění. Těžko nám tu někdo může smysluplně radit.
I naši analytici se mýlili. Nikdo nevěřil, že můžeme nasbírat 430 tisíc podpisů pod kandidaturu během tří týdnů při omezených možnostech. Přesto se to povedlo. Můžeme se opírat jen o vlastní síly.
Role Ruska
Lukašenkův režim v souvislosti s Babarykovým červnovým zadržením hovořil o zahraničním spiknutí a neidentifikovaných silách mimo jiné v Rusku usilujících o destabilizaci. Taková slova autoritativní vládci pronášejí často. Babaryka ale dvacet let vedl pobočku ruského Gazpromu, který je Kremlem kontrolován. Jak reagujete na obvinění, že hájí zájmy Moskvy?
To už nyní říkají jen státní média. A to ještě ne otevřeně: vždy mluví o vlivu cizího státu a jmenují jen Belgazprombank.
Lidé tomu nevěří. Lukašenko doslova řekl, že „skřípnul banku“, desítka manažerů Belgazprombanky sedí ve vazbě KGB a z Ruska se nikdo neozval.
Roli hraje i vše, co Viktar dělal posledních patnáct let. Založil fond Šance, který pomáhá s léčbou tisíců dětí. Postavil se tak do čela iniciativy, která nahrazuje to, co by měl dělat stát. Dále se podílel na organizaci jednoho z nejvýraznějších divadelních festivalů Těart. Podílel se na návratu obrazů Marca Chagalla a Chaima Soutina do Běloruska.
Vytkl si cíl vrátit kulturní dědictví Běloruska domů a tím vrátit Bělorusy mezi kulturní evropské národy. Peníze Belgazprombanky neutrácel za jachty, ale za běloruskou kulturu. To je podle mě jasný znak, že to není žádná loutka Kremlu nebo kohokoliv jiného.
Kde vidíte geopolitické ukotvení své země? Vypadá to, že jednou si bude muset vybrat, zda bude spojencem Ruska, nebo Evropské unie.
Myslím, že si nebudeme muset vybrat. Jednoznačně se považujeme za evropskou zemi. Všichni mluvíme několika jazyky, máme dobré vzdělání… Ale politika země se musí vystavět pouze v zájmu samotného Běloruska. Co bude pro něj výhodné, to se musí dít.
Navíc nemáme šanci prásknout na jednu stranu dveřmi. Ležíme uprostřed Evropy a kolem jsou velmi různé země.
Jak se v běloruské společnosti odrazila ruská agrese vůči Ukrajině z roku 2014? Viděli jsme, že Lukašenko znervózněl. Je to i pocit lidí z vašeho okruhu?
Myslím, že mnohé na Ukrajině i tady to rozštěpilo. Ale v kampani se teď soustředíme na jiné věci. Osobně si myslím, že část Bělorusů začala vnímat Rusko jako hrozbu.
Jeden z důvodů, proč se Viktar rozhodl kandidovat, byly nekonečné řeči o cestovní mapě integrace s Ruskem, kterou nikdy nikdo neviděl. Vyvolalo to otázku suverenity Běloruska a ukázalo se, že pro lidi je důležitá.
Sankce nefungují
Evropská rada v únoru prodloužila sankce vůči Bělorusku, jimiž jsou zbrojní embargo, zákaz vývozu vybavení k vnitřní represi, zmrazení majetku a zákaz vstupu na území EU týkající se čtyř lidí zařazených na seznam v souvislosti s neobjasněnými zmizeními dvou opozičních politiků, jednoho podnikatele a jednoho novináře v letech 1999 a 2000. Mají podle vás tyto sankce smysl?
Mluvili jsme s představiteli EU a ti se ptali, čím nám mohou pomoci. Sankce jsme nezmínili. Nejdůležitější teď je, aby se třicítka politických vězňů dostala na svobodu.
Naše zkušenost se sankcemi ukazuje, že nemají rozhodující význam pro rozvoj společnosti. Tento nástroj zřejmě není nejefektivnější.
Na konci června v Praze vyšly na náměstí asi dvě stovky lidí na podporu běloruské opozice. Vnímáte takové akce?
Dostáváme velké množství fotek, videí a vzkazů z podobných akcí. Dělá nám to velkou radost. Mimo jiné proto, že tam bývá mnoho našich přátel z Běloruska. Akce jsou všude od Chile přes Kanadu, USA až po Austrálii. To dřív nebývalo a určitě to něco znamená.
Vaše kampaň má v logu srdce. Je to inspirace Václavem Havlem?
Ne, to nás nenapadlo. Ale čím dál víc vidíme, že to funguje. Bělorusům se zřejmě stýská po tom, aby je někdo miloval. Aby milovali a vážili si sami sebe. Nyní se to stalo znakem solidarity a vzájemné podpory.
V devadesátých letech začal pracovat v bankovnictví. V roce 2000 se dostal do čela Belgazprombanky vlastněné z většiny ruským Gazpromem. Vedl ji dvacet let.
Založil charitativní fond Šance, který pomáhá s úhradou nákladné léčby dětí. Zasadil se také o návrat některých uměleckých děl do Běloruska. Mimo jiné se do země vrátila díla Marca Chagalla, který pocházel z Vitebsku.
Do politiky vstoupil až ke konci bankéřské kariéry a kandidaturu na prezidenta oznámil na poslední chvíli. Na rozdíl od většiny opozičních politiků, kteří mají dlouhodobě problémy najít práci a získávat prostředky pro svou činnost, měl dost financí na vytvoření týmu a profesionální kampaně.
Na běloruského prezidenta chtěl kandidovat s několika programovými prioritami: nezávislost Běloruska, omezení prezidentských mandátů, rozdělení větví moci a ochrana tisku.
