Karel Popelka prošel brněnskou hudební scénou a jako zvukař doprovázel řadu kapel. V posledních letech se věnuje pozůstalosti svého prastrýce Josefa Šedy, který během první světové války fotografoval dění na frontě a stavěl zásobovací lanové dráhy.
Karel Popelka se vyučil autoelektrikářem. Patřil k okruhu lidí spojených s rozvíjejícím se Divadlem na provázku (Divadlo Husa na provázku). Ještě výrazněji se zapojil do hudební scény kolem brněnského klubu Šelepka. „Další bigbítové doupě jsme měli v atomovém krytu u nás pod barákem, tam nám povolili zkoušet. To byl taky problém, protože dole to slyšet nebylo, ale ve čtvrtém poschodí velice dobře. Celý panelák totiž rezonoval,“ říká.
Hrál na kytaru a baskytaru v různých kapelách a zároveň učil na učilišti. „Tam jsem měl problém v tom, že mě tlačili do komunistické strany. To nešlo, to by táta nepřežil, kdybych se stal komunistou. A uvědomil jsem si, proč bych vlastně měl chodit do práce. Řekl jsem si, že se budu živit muzikou, a začal jsem jezdit jako profesionální zvukař,“ vysvětluje.
Za měsíc vydělal tolik, jako učitel za rok
Pod hlavičkou Krajského podniku pro film, koncerty a estrády vyrazil Karel Popelka na turné s Bobem Frídlem a doprovodnou kapelou Ex-Libris. „Odjeli jsme do Polska a tam jsme vydělali obrovské peníze – pět tisíc bonů za měsíc. Už jsem u toho zůstal a do práce nikdy nešel. Bony jsem prodával po pěti korunách, takže to bylo 25 tisíc za měsíc. To je skoro tolik, kolik bych za rok vydělal na učilišti,“ počítá.
Ve druhé polovině 80. let začal spolupracovat s brněnskou kapelou Progres-Pokrok na poměrně odvážném satirickém hudebním programu s názvem Otrava krve. „Na zkouškách jsme cvičili podle původních textů. Byly to komunistické texty,“ říká.
V Jablonci prý málem přišel o aparaturu. „Soudruh ze začátku nechápal, ale potom se ke mně vrhl s řevem: ‚Kdo to dovolil?!‘ Začal mi vytrhávat kabely z mixážního pultu, takže aparatura přestávala hrát. Říkám mu: ‚Támhle je kapelník. Ničíte socialistický majetek, teď jste způsobil škodu za třicet tisíc, to máte tři roky natvrdo.‘ Zdeněk (Kluka) s ním pak asi hodinu debatoval v šatně. Ukazoval mu veškeré papíry a přehrávky a vysvětloval, že program byl povolený, že jsou to texty z 50. let a že oslavují tehdejší budovatelské úsilí,“ vypráví.
Parodický podtext údajné oslavy budovatelského úsilí byl ale příliš zřetelný. Album Otrava krve tak mohlo vyjít až po pádu komunistického režimu.
Později se Karel Popelka věnoval nejrůznějším činnostem. V jednom ze svých mnoha renovovaných veteránů například pomáhal brněnskému pivovaru hasit žízeň kolemjdoucích. V současnosti skládá dohromady příběh svého prastrýce, který přežil první světovou válku.
Strýc stavěl zásobovací lanovky a fotografoval
Mladý železniční inženýr Josef Šeda nastoupil do rakousko-uherské armády a plnil úkoly v okolí řeky Soči a průsmyku Vršič nedaleko dnešních slovinsko-italských hranic. „Byl válečným fotografem, ale také stavitelem lanových drah. Šlo o zásobovací lanovky na Vršič. Nastoupil tam jako elév a pracoval jako trasér. Měl pod sebou dvě stovky ruských zajatců a prožil tam s nimi dvanáct ofenziv. Denně přepravili až 250 tun materiálu. S železnicí také sváželi raněné z fronty, aby je dostali do Vídně nebo do jiných nemocnic,“ vysvětluje Popelka.
Krabici s fotografiemi, které Josef Šeda pořídil, získal Karel Popelka jako dědictví po prastrýci před pětadvaceti lety, když zemřela jeho teta. „Koukal jsem na ně, byly to nádherné fotografie. Myslím, že jich je kolem dvou až tří set,“ říká Popelka.
„Z jeho dopisů postupně zjišťuji, co se tam událo. Nebyly cenzurované, protože byl důstojníkem. Píše například o tom, že ruské zajatce zasypala lavina. Bylo tam dvě stě nebo tři sta mrtvých,“ popisuje.
O prvoválečných zkušenostech inženýra Šedy chystá Karel Popelka knihu plnou obrazů válkou ničeného starého světa. Fotografie na svou chvíli čekaly téměř celé století v krabici od bot.
