Sedmnáct památkově chráněných budov na ploše patnácti tisíc metrů čtverečních. Manželé Konopáčovi před osmi lety koupili bývalý schwarzenberský velkostatek v Postoloprtech na Lounsku za cenu malé pražské garsonky. Chtěli chátrající barokní areál zachránit a proměnit ho v kulturní centrum. Do oprav už investovali přibližně sedmnáct milionů korun, většinu z vlastních prostředků. Na dokončení by ale potřebovali mnohonásobně víc. O jejich úsilí natáčeli Reportéři ČT.
Daliboru Konopáčovi přezdívají někteří jeho přátelé Don Quijote z Postoloprt. Podobně jako literární hrdina se totiž pustil do zdánlivě nesplnitelného úkolu. Společně s manželkou Petrou se snaží zachránit rozsáhlý barokní velkostatek, který desítky let chátral. Opravy postupují pomalu, peníze docházejí a některým budovám hrozí zřícení.
Manželé původně žili v Praze. Před osmi lety se rozhodli změnit život a hledali místo, kde by mohli začít novou kapitolu. Když objevili chátrající velkostatek v Postoloprtech, rozhodli se ho koupit. „My jsme hledali nějaký prostor, který by nás mohl naplňovat v další kapitole života. Věděli jsme, že se chceme odstěhovat z Prahy. A když se objevilo tohle, tak už jsme si řekli, že je to to stejné, jenom je to trošku větší,“ vysvětlil Konopáč.
Jeho žena Petra přiznává, že je na manželovy velkolepé plány zvyklá. „Já jsem ta, která ho naopak drží při zemi,“ říká. Samotný statek ji ale při první návštěvě nadchl možná ještě víc než manžela.
Kulturní akce na opravy nevydělají
Konopáčovi chtějí z bývalého hospodářského areálu vytvořit místo pro setkávání lidí z Postoloprt i širokého okolí. Už sedm let tam pořádají kulturní a společenské akce, například pálení čarodějnic nebo halloweenský program pro děti ve strašidelné sýpce. Do jejich organizace se zapojují také místní obyvatelé.
V areálu funguje i svatební stodola, jejíž pronájem přináší peníze na provoz a opravy. Vzhledem k rozsahu potřebných investic jsou však tyto příjmy nedostatečné. „Finance, které z toho získáváme, nejsou malé, ale zároveň jsou úplně kapička v moři v tom, co my tady potřebujeme na rekonstrukci a na to, abychom zachránili tohle krásné místo,“ vysvětlila Petra Konopáčová.
Jen nové zastřešení všech budov by podle manželů stálo přibližně sto milionů korun. Jejich dlouhodobou představou je vybudovat v areálu také hotel a wellness, které by pomáhaly financovat jeho provoz. Taková proměna by ale podle odhadů vyžadovala nejméně miliardu korun.
Dalibor Konopáč přitom většinu prací organizuje a vykonává sám. Pomáhají mu především přátelé, kteří na statek pravidelně dojíždějí. „Nemám kolem sebe nějaký pracovní tým, ale jsem sám ten pracovní tým. Musím si to tady všechno plánovat, tvořit sám,“ popisuje.
Lex Schwarzenberg
Rozsáhlý velkostatek byl původně součástí majetku hlubocko-krumlovské větve rodu Schwarzenbergů. Kromě hospodářských budov patřil k někdejšímu panství také zámek, který je dnes v majetku města a rovněž chátrá.
Schwarzenbergové podle historiků věnovali značnou pozornost sociálnímu zabezpečení svých zaměstnanců. V areálu postoloprtského velkostatku se nacházely také prostory určené pro péči o nemocné a bývalé pracovníky panství. „Schwarzenbergové se o své zaměstnance starali poměrně dobře. Jsou zřizovány penzijní fondy, pojišťovny, stipendijní nadace a podobně,“ vysvětlil historik Jan Županič z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Za nacistické okupace přešel majetek rodiny pod nucenou správu. V roce 1947 jej československý stát vyvlastnil na základě zákona známého jako Lex Schwarzenberg. Ten se vztahoval na majetek Adolfa Schwarzenberga, přestože rodina vystupovala proti nacismu.
Neúspěšný restituční spor
Po roce 1989 usilovala o navrácení rodového majetku Adolfova vnučka Alžběta Pezoldová. Obracela se na české i mezinárodní soudy a vyvlastnění označovala za bezpráví. „Lex Schwarzenberg je akt bezpráví. Je to zákon pro jednu jedinou osobu, a tedy v rozporu s lidskými právy,“ uvedla v roce 2009.
Pezoldová a její rodina byla připravena investovat do obnovy postoloprtského zámku a velkostatku prostředky z prodeje svých zemědělských podniků v Africe. Na opravy měly v případě navrácení majetku přispívat také výnosy z lesů a chmelnic. Restituční snaha ale neuspěla. Ústavní soud potvrdil, že rozhodnou hranicí pro restituce je 25. únor 1948. Protože byl schwarzenberský majetek vyvlastněn už v roce 1947, rodina na jeho vrácení podle restitučních předpisů nedosáhla.
Během dlouholetých soudních sporů zůstával areál velkostatku bez zásadnějších oprav. Po jejich skončení se otevřela cesta k jeho prodeji. Budovy nakonec získali Konopáčovi, ovšem bez někdejších zemědělských pozemků a lesů.
„Jak na dvanácti kostelech“
Za osm let vložili manželé do obnovy velkostatku přibližně sedmnáct milionů korun. Většinu peněz získali z vlastních zdrojů, mimo jiné prodejem dvou nemovitostí v Praze. Dalších zhruba 3,5 milionu korun se jim podařilo získat z dotačních programů ministerstva kultury a Ústeckého kraje. Veřejná podpora tak pokryla přibližně pětinu dosavadních investic.
V posledních letech je ale podle Konopáče získávání dotací stále obtížnější. „Na ministerstvu kultury jsme získali letos 300 tisíc, ale na kraji jsme se teď už tři roky asi po sobě nekvalifikovali ani do výběru,“ uvádí.
Komplikací jsou také požadavky na obnovu památkově chráněných staveb. Konopáč vzpomíná například na neúspěšnou žádost o přibližně 2,5 milionu korun, při jejímž posuzování podle něj vyvolala pochybnosti konstrukce vynášecí věže. Hodnoticí komise se domnívala, že by mohla ovlivňovat statiku budovy.
Mezi nejnaléhavější úkoly patří záchrana bývalého šafářova domu, ve kterém si manželé původně představovali vlastní bydlení. Další prioritou je střecha čtyřpatrové sýpky, jejíž přibližně tři sta let staré trámy se postupně lámou.
„Lidi říkají, máte tady práce jak na kostele. A já se vždycky kouknu na ten malý kostel a pak vidím ty baráky před ním a říkám si: Tak sedm kostelů nebo dvanáct. Máte tady práce jak na dvanácti kostelech,“ zažertoval Konopáč o rozsahu rekonstrukce.
Statek je pro rodinu jako třetí dítě
Náročná obnova památky zásadně změnila také osobní život manželů. Petra Konopáčová pracuje jako lékárnice, její muž se dříve věnoval umělecké a reklamní fotografii. Posledních osm let však tráví většinu času péčí o velkostatek. Zpočátku rodina bydlela v opraveném barokním chlívku. Po narození druhé dcery se ale přestěhovala do pronajatého bytu v centru Postoloprt.
„Manželka za mnou pevně stojí už těch dvacet let. Akorát když tady zamrzaly kohoutky a chodila do stodoly dělat snídani v kulichu, tak to se jí už moc nelíbilo,“ vzpomíná Konopáč. Přestože má areál tisíce metrů čtverečních, obyvatelných prostor je v něm stále velmi málo.
Petra Konopáčová vnímá život na statku také jako příležitost pro výchovu dětí. „Pro děti je to super, když jim tady ukazujeme, jak se žilo, jak se žije, jak se dá opravovat, že všechno má svoji cenu. Takže pro nás je ten statek takové třetí dítě a musíme se o něj postarat,“ říká.
Manželé si uvědomují, že bez stabilnějšího financování nebude možné pokračovat v opravách potřebným tempem. Chtějí proto najít další způsob, jak by si areál mohl na svou obnovu vydělávat.
Dalibor Konopáč připouští, že mu jeho optimismus někdy brání realisticky odhadnout finanční náročnost jednotlivých oprav. Přesto se svého plánu vzdát nechce. „Nonstop pořád a po malých krůčcích tady pořád něco opravujeme. Jsem z toho vyčerpaný,“ přiznává. „Prostě musíme zrychlit, abychom to stihli v tomhle životě. Nebo aspoň aby to děti stihly v tomhle životě,“ uzavřel.
