V prvním kole prezidentských voleb poslali Francouzi do světa zprávu o tom, že jejich politické představy nejsou téměř v ničem odlišné od představ, které svými volebními preferencemi vyjadřuje drtivá většina evropských i zámořských národů. Tím, že mezi dvanácti kandidáty vybrali do druhého, rozhodujícího kola volby hlavy státu Nicolase Sarkozyho a Ségolène Royalovou, rozdělili zemi na dva obvyklé tábory: na příznivce konvenční levice a konvenční pravice.
Svět podle Zdeňka Velíška (70)
Konvenční říkám proto, že radikální proudy na krajní levici a pravici zaznamenaly mezi Francouzi citelný úbytek zájmu. Podobné schéma, štěpící národ téměř přesně na dvě poloviny, udělalo před rokem drama z parlamentních voleb v Itálii a před dvěma v Německu. Naposledy také v Česku. Včerejší sondáž preferencí ve Francii (Sarkozy 51, Royalová 49) napovídá, že něco podobného se chystá i tady. Tolik k dosavadnímu vývoji dvoukolového boje o prezidentský úřad ve Francii. Na srdci teď mám něco, co vývoj této kampaně může říct nám.
Mimovolné poselství francouzských kandidátů české politické scéně
Považoval bych se za velmi špatného pozorovatele, kdybych si té nápadné okolnosti nevšiml: Boj tří favorizovaných kandidátů o Elysejský palác (šance Francoise Bayrou se také braly v úvahu) byl v kampani před prvním kolem voleb veden korektně, s příkladnou slušností. Dokonce bych řekl s náležitou vzájemnou úctou. A tím pádem nemohl být veden jinak než v rovině politické polemiky, v rovině argumentů a protiargumentů. Velmi na mne, člověka zvyklého na atmosféru a zbraně běžně používané ve volebních bojích v České republice, zapůsobilo to, že nejostřejší výpad, který jsem v útocích jednoho vůči druhému slyšel, bylo prohlášení Royalové - v závěru kampaně - že „Sarkozy je nebezpečný člověk„. Mezi politiky, na něž byla upřena největší pozornost, nezaznělo nic žalovatelného, nikdo nikoho nenazval lhářem, nikdo si na nikoho nevymyslel sebeméně očerňující pomluvu, která by se dotýkala jeho soukromého života, jeho morální integrity. Rány zasazované protivníkům mířily hlavně na slabiny jejich politického života, jejich politického kréda. Invektiv takového kalibru jako „Jaký Francouz to vlastně je, ten potomek maďarských přistěhovalců!“ (na adresu Sarkozyho) se mohli dopouštět právě jen extremisté, opovrhovaní většinou voličů. Ovšem když se Sarkozy dopustil hloupé chyby výrokem, který se dal intepretovat jako omlouvání pedofilie, krutě se mu to vymstilo. Musel si vyslechnout pochybnosti o své psychické rovnováze a podobně.
A skandály, zbraň u nás tak „osvědčená"?
Vyskytly se pouhé dva pokusy o vyvolání skandálu, které by stály za řeč. Oba těsně před oficiálnním zahájením předvolební kampaně. Jeden byl namířen proti Sarkozymu (jakýsi problém s bytem) druhý proti Royalové, jejíž bratr Gérard byl v r. 1985 účastníkem bombového atentátu proti lodi Greenpeace Rainbow Warrior u novozélandských břehů. Jenomže, tyto perfidnosti jeden den zazněly, druhý den odezněly. Nezabraly! Neměly odezvu. Francouzská veřejnost byla a je i nadále příliš soustředěna na to, co je pro ni podstatné: jak a nakolik chce příští prezident změnit Francii, a zda v její prospěch či neprospěch. A kandidáti - ti, kteří jsou schopni postoupit do druhého kola a nechtějí se o tuto šanci připravit - jsou si toho vědomi a chovají se podle toho. Chovat se jinak by ostatně bylo proti zvyklostem a úrovni politického dialogu, tak jak je chápán ve Francii.
Pro mé uši, pro uši českého voliče, zvyklého i na obviňování protikandidátů ze styků se zločineckým podsvětím a ještě horších věcí, znělo nesmírně působivě to, co Nicolas Sarkozy řekl pár minut po ohlášení svého skvělého umístění v prvním kole voleb. Nic takového jsem nečekal ve chvíli, kdy měl Sarkozy právo na euforii z triumfu i na razantní zahájení druhého kola kampaně: „Francouzi vyjádřili jasně svou vůli dovést až do konce debatu dvojího pojetí hodnot, dvou politických koncepcí, dvou společenských projektů. Paní Royalová a já máme zodpovědnost za to, že tento dialog se odehraje v ovzduší čestnosti, upřímnosti a úcty. Je naší povinností vést debatu s důstojností, která by byla na úrovni důstojnosti prezidentské funkce. Chci paní Royalové říci, že respektuji její osobu i její přesvědčení a že doufám, že druhé kolo naší debaty bude skutečně konfrontací idejí. Francouzi to očekávají."
Kéž by takhle už brzo promluvil český politik ve vrcholném okamžiku boje o budoucí orientaci země. To bychom pak mohli všichni mohli zapomenout na ponižující nedůstojnost politických bojů roku 2006.
- Kandidátka francouzských socialistů v prezidentských volbách 2007. Ségolene Royalová byla v 90. letech ministryní pro ochranu životního prostředí a posléze ministryní školství. autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/81/8044.jpg
- Francouzský prezident Nicolas Sarkozy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/40/3915.jpg