Zdeněk Velíšek

Islamistický teror může rozšířit hrůzu i do míst, kam ve skutečnosti ještě nepronikl, ale kde se vyskytla individua ochotná použít k řešení osobní frustrace stejně drastickou metodu, jaká se očividně osvědčuje stratégům Islámského státu, píše ve svém aktuálním komentáři Zdeněk Velíšek.

Už pět let se v západních demokraciích – nejvýrazněji v některých západoevropských – uplatňuje dědictví jedné knížky, drobné rozsahem (30 stran), ale významné obsahem. Francouzský autor Stéphane Hessel jí dal mobilizační název: „Indignez-vous!“, (Rozhořčete se!), a tuto výzvu adresoval svým mladým krajanům.

V české veřejnosti převládá názor, že korunu bychom za euro neměli vyměnit. Přinejmenším ne brzo, určitě ne, dokud členství v eurozóně s sebou ponese riziko placení řeckého dluhu. To ale může trvat ještě věky! A mezitím se nám bude eurozóna proměnovat před očima. A nejen to, bude se nám vzdalovat. Možná to potom u nás přece jen začne znepokojovat víc lidí než teď.

Často jsem tady na webu i ve vysílání České televize psal a hovořil o migraci. Mojí idée fixe (utkvělou myšlenkou) bylo přitom přesvědčení, že migrace je fenomén, který (spolu)utváří dějiny lidstva, že dějiny lidské populace naší planety jsou vlastně především dějinami migrací, že migracím je třeba se přizpůsobit, spíš než se před nimi opevňovat. To ovšem chce velký nadhled.

V úterý večer jsem se do 21:41 hod. na ČT24 díval na Fokus Václava Moravce „V síti“ a s hrůzou jsem konstatoval, že se chvílemi jen těžko domýšlím, o čem to vlastně je. (Bylo to o „netu“ a hlavně o sociálních sítích). Pochopil jsem, že zaostávám a že se dál budu propadat do hluboké nevědomosti, do pocitu méněcennosti, do malomyslnosti, ztráty sebedůvěry, a co horšího, do nechuti pořád dohánět dobu… Naštěstí jsem si uvědomil, že jestli budu u televize dál ztrácet čas závratně rychlým ztrácením sebevědomí, nenapíšu to, co jsem chtěl ještě dnes napsat ani do dvou do rána, natožpak do půlnoci.

Jako novinář, o kterém je známo, že se zabývá „žhavými problémy“ mezinárodní politiky, odpovídám v poslední době na ulici na otázku: „Co si myslíte, že teď přijde?“ A ti, kdo se nebojí to vyslovit, se zeptají přímo: „Bude válka?“ Vyděšeně pak pokaždé chvíli přemýšlím, jestli já sám nejsem „šiřitelem poplašné zprávy“, jestli taky moje komentáře nevyvolávají úzkost. Snad ne. K tomu, bohužel, stačí samotná témata, kterým jsou nuceni se teď věnovat všichni autoři zpráv a komentářů. Nemohou vytvářet iluzi o časech, které nastaly.

Potírání daňových úniků do daňových rájů patří snad všude v Evropě (a nejenom tam) k významným agendám vlád. Slyšeli jsme už od nich, od lídrů politických stran či od prezidentských kandidátů nekonečnou řadu slibů na toto téma, ale naděje na vymýcení nezákonných praktik, které připravují státní pokladny někde až o obrovské sumy peněz, zůstávaly plané. Právě v těchto týdnech slibuje nová řecká vláda, že s finančními úniky ve své zemi skoncuje. I ona si myslí, že jde o skutečně velké peníze, neboť zároveň slibuje, že jen co v Řecku ilegální toky peněz podchytí, nenechá věřitele čekat na splátky řeckého dluhu. Že bychom tedy v brzku z Řecka slyšeli slovo Greekleaks?

Chtěl jsem psát o Řecku nebo o Ukrajině, ale tohle mi připadá drsnější: Je půl jedné v noci, přišel jsem z každodenní poslední procházky se psem a místo psaní nebo spaní se dívám z okna. Přes ulici na parapetu přízemního okna protějšího domu leží do kozelce svinutá postavička s kapucí přes hlavu, s nohama visícíma dolů na mříži sklepního okna.

2014: jaký to byl rok z našeho zorného úhlu, tedy z prostředka Evropy? Rozhodně nebyl banální. Věci, které se udály v jeho průběhu se promítnou nejen do roku příštího. Ovlivní asi na čas o dost delší než jeden rok vývoj kolem nás, a tedy patrně i u nás. Především, v tomto roce po nějakých pětadvaceti letech postupně přestávalo platit, že střed Evropy je bezpečné zátiší. I v širším měřítku přestávalo platit, že Evropa, tak jak jsme si ji zvykli vnímat, tedy v hranicích Evropské unie, je kouskem světa, kam odjinud nedolehne válečná vřava, výkřiky o pomoc, ani hrozby.

Na přelomu 20. a 21. století jsem si bláhově myslel, že konvenční války už zůstanou jen vzpomínkou na minulost. Psal jsem, rádoby vtipně, že generálové se zase už připravují - ale teď opravdu zbytečně - na války, které už byly. A že v těch, které budou - a zajisté přijdou, neboť lidstvo nezmoudřelo ani se nesjednotilo - už se nebude prolévat krev pěších divizí ani civilistů, neboť „kyberválky“ dostanou nepřítele na kolena docela jinak.

Francois Hollande vyřešil francouzskou vládní krizi - už druhou za svého prezidentského mandátu - podle vzoru mnoha svých prezidentských předchůdců. Nechal odstoupit premiéra, to jest nechal padnout vládu; jen na rozdíl od první vládní krize, kdy vyměnil premiéra - tentokrát premiéra pověřil sestavením vlády nové. Manuel Valls, odstupující premiér, splnil úkol do druhého dne a dřív než do osmačtyřiceti hodin měla Francie vládu novou. Až na to, že stejně jako téměř vždy v těchto případech, nebyla ani tak nová jako spíš staronová.

Skoro pokaždé, když jsem v minulých letech v tisku nebo spíš v rozhlase či v televizi narazil na zprávu o nějakém dalším z bezpočtu sebevražedných atentátů al-Káidy v Bagdádu, nemohl jsem si pomoci: hned jsem měl před očima agenturní fotografii George W. Bushe na letadlové lodi Abraham Lincoln s transparentem upevněným na její věži přímo nad Bushovou hlavou. Ten transparent hlásal: „Mission accomplished“.

Volby do Evropského parlamentu jsou za dveřmi a nedá se říci, že debaty s kandidáty jednotlivých českých politických stran poskytují veřejnosti dostatečně silnou motivaci k účasti na nich. Jejich těžištěm jsou – pochopitelně – postoje kandidátů politických formací k aktuálním problémům sjednocující se Evropy. Význam letošních voleb do EP pro Česko jako celek a pro celou Evropskou unii, a případně i pro národy, které se ucházejí o členství v ní, nebo pro náš kontinent jako celek v kontextu globální světové politiky, to vše zůstává v pozadí.

Na tomto místě už devět let pravidelně nacházíme komentáře Zdeňka Velíška, tedy skoro tak dlouho, jako trvá členství České republiky v Evropské unii. Není ale vůbec náhodou, že to byl právě Zdeněk Velíšek, kterého Evropská komise požádala o úvodní slovo na pražské vernisáži výstavy Deset let v Evropské unii. Stalo se tak 15. dubna v Sovových mlýnech. Velíškův projev publikujeme s jeho laskavým svolením, protože přesně zapadá do rubriky, která se už devět let jmenuje Svět podle Zdeňka Velíška.

Před pěti a půl roky, po bleskové válce s gruzínskými jednotkami, zajistily ruské tankové pluky svou přítomností odtržení Jižní Osetie a Abcházie od Gruzie. Rusko tehdy nepřipojilo ta dvě autonomní gruzínská teritoria ke své federaci, ač tomu nic v té chvíli nestálo v cestě. Přednost dostala forma vojenské přítomnosti, „vojenské ochrany“ dvou „samostatných“ států před eventuálním pokusem Gruzie dobýt usurpované území zpět.

Po projevu prezidenta Miloše Zemana v Evropském parlamentu jsem vyslechl několik bezprostředních reakcí. Mne samotného Zemanův projev v EP nenadchl, nebyl takový, jako bývaly projevy Havlovy, ale ten 'druhý vstup ČR do Evropy', který v EP Zeman formuloval několika větami, uspokojil mé nejnáročnější očekávání. Proto mi reakce na něj, které jsem měl příležitost zaznamenat, připadaly přinejmenším neúplné, nedomyšlené. A nejenom tím, že jejich zorný úhel byl většinou ekonomistický. Byly krom toho obrazem horizontu, z jakého se u nás po dlouhých letech euroskepse v politice i v médiích, vnímají otázky evropského sjednocování. Z toho horizontu jakoby nebylo vidět příliš daleko. Nebo se tam málokdo chce dívat.

Teprve necelý týden uplynul od mnichovské konference o bezpečnosti, na níž Catherine Ashtonová, šéfka evropské diplomacie, veřejně stvrdila to, co bylo do té doby jen domněnkou médií, že totiž „Evropská unie a USA společně připravují plán pro Ukrajinu“. Jenomže do týdne byla iluze o euroamerické spolupráci na společném plánu řešení ukrajinského problému těžce otřesena zveřejněním odposlechů dvou telefonních rozhovorů.

Evropa a my v ní: 2013/2014Naše země je už pěkně dlouho „v přerodu“. Prakticky od kampaně k prezidentským volbám. Tedy přes rok. Je to hodně dlouhá doba strávená „na křižovatce“. A co se evropské politiky týká, pořád ještě jsme nikam nevykročili. Ale už teď by měla politická garnitura, která utvoří příští vládu, vzít na vědomí, že svět kolem nás a hlavně náš kontinent nepřestal být v pohybu.

Vedoucí redaktor portálu ČT24 mě požádal o předvánočně laděný blog. Ale jelikož se nerad opakuju, dovolím si tentokrát odkázat na příspěvek do posledního Horizontu na ČT24. Ten jsem připravoval o česko-německém vánočním stromu ve Vatikánu. Natočil jsem ho za děsné zimy pod různými pražskými vánočními stromy ve večerní atmosféře Starého i Nového města pražského. A bylo to hezké i pro oko.

V první půli listopadu zazněla z Bruselu, nejdříve z úst komisaře pro měnové a hospodářské záležitosti a zároveň viceprezidenta EK, Olli Rehna, a pak i z úst předsedy Evropské komise Josého Barrosa výstraha na adresu Německa. Výstraha kvůli tomu, že německý přebytek platební bilance překračuje šestiprocentní limit a tím i jedno z pravidel hospodaření v eurozóně - a to může podléhat i finanční sankci. Články některých českých novinářů hýřily výroky typu: „Bruselský pohled je velmi tupý a škodlivý“ neboť „Komu pomůže trestat úspěch“, případně „Ještě nikdy žádnému chuďasovi dlouhodobě nepomohlo, když sedřel z boháče kůži a vytvořil tím druhého chudáka“ a že tudíž „kritika německého exportu je velice nefér a nelogická“.

Co se stane, když… Ve své úvaze v Horizontu jsem skončil otázkou, co se stane, jestliže nějaká nepřátelská mocnost využije IT k tomu, aby zasela semeno sváru mezi spojence, jejichž soudržnost tvoří z euroamerického prostoru (zatím!) největší a naprosto bezkonkurenční celek na této planetě. Ať už jde o hospodářský potenciál nebo o politickou autoritu a snad pořád ještě i vojenskou sílu. Sám se sebou už v duchu polemizuji, jestli ta charakteristika Západu ještě platí. Pokud ano, určitě by dnes bylo pro nepřítele západního světa snazší a méně krvavé položit toho obra na lopatky pomocí elektronické lsti než vojenskou silou. Kyberválka? Je to dnes jen hypotéza, která zatím ještě může kdekomu připadat jako představa ze science-fiction, ale nemusí dlouho trvat a kterýkoli vojensky či hospodářsky slabší soupeř západního světa bude mít k dispozici právě tuto cestu, tuto zbraň.

Zdá se, že jedna věc se evropským lídrům a vládním politikům většiny členských zemí Evropské unie pořád nedaří: přesvědčit větší část veřejnosti členských zemí, že jejich budoucnost závisí čím dál víc na funkčnosti a síle evropských institucí, na  jejich schopnosti reagovat na výzvy dneška (a zítřka), a že naopak se v tomto ohledu mohou čím dál méně spoléhat na domácí zákonodárce a vlády. Když někdy slyšíme, že dnes už evropská legislativa ovlivňuje náš život víc než domácí legislativa, je to pokaždé jen z úst kritiků evropského sjednocování a nikdy z úst jeho přívrženců. Ačkoliv těm by nechyběly argumenty pro obhájení stále většího prostoru, který dostává evropská legislativa. Nabízí jim je, mimo jiné, přetrvávající nedostatky domácí legislativy a jejich vážné důsledky na život společnosti.

Možná, že rok 2013 se jednou bude v historii Evropské unie označovat jako rok voleb do německého Bundestagu. Za prvé proto, že v evropských institucích se – když to řeknu s trochou nadsázky – všechno zastavilo a napjatě se čekalo, zda to opět bude Angela Merkelová, kdo bude formulovat německé postoje k evropským otázkám. Jedním z velkých handicapů rozhodování o koncepčních otázkách a o nejvážnějších problémech Unie je fakt, že se s ním tak často čeká, až některá z klíčových zemí překoná delikátní předvolební období a až bude jasné, jak výsledek voleb ovlivní postoj její vlády k tomu či onomu akutně potřebnému rozhodnutí.

Když obrazovka skutečně mluví obrazemSmrt přítele a skvělého kameramana Erasma de Rossi, který, pokud má paměť sahá (poznal jsem ho v roce 1990), pracoval celý život pouze pro ČT, mě přivedla k zamyšlení o roli kamery v televizním zpravodajství. Když si v duchu promítám ty zlomky jeho práce, které si ještě pamatuji z našich společných natáčení během minulých dvou desetiletí, mám dojem, že podíl obrazu na televizním zpravodajství není neměnný.