V české veřejnosti převládá názor, že korunu bychom za euro neměli vyměnit. Přinejmenším ne brzo, určitě ne, dokud členství v eurozóně s sebou ponese riziko placení řeckého dluhu. To ale může trvat ještě věky! A mezitím se nám bude eurozóna proměnovat před očima. A nejen to, bude se nám vzdalovat. Možná to potom u nás přece jen začne znepokojovat víc lidí než teď.
Eurozóna se hodlá zdokonalovat
Francie a možná i Německo, Itálie i další vlády států eurozóny (které se ještě nevyjádřily), nechtějí, aby se eurozóna zbavila Řecka; chtějí, aby se zbavila rizika vzniku dalšího "Řecka" ve svých řadách. To, které je v současnosti jejím chronicky nemocným údem, se rozhodla "léčit", ne ho amputovat. Je zřejmé, že země, která osciluje mezi tím, zda má do eurozóny vstoupit nebo dál čekat, až členství v ní bude nesporné "terno", by měla sledovat všechny signály vycházející z eurozóny pozorněji a reagovat na ně pružněji, než to dělá.
Zatím se zdá, že dnešní česká vládnoucí garnitura se stále ještě dost nevzdálila postoji té někdejší, Nečasovy. Nic nenasvědčuje tomu, že už si uvědomuje (a že chce, aby si i veřejné mínění uvědomilo) novou možnost vývoje v záležitostech eura a stability v eurozóně: Jestliže státy eurozóny přijmou změny, které v řízení eurozóny začíná prosazovat francouzský prezident François Hollande - nebo aspoň část těch změn - může se pro českou vládu zopakovat ta situace, z které chtěl před časem premiér Nečas vykličkovat památným výrokem: "Ale to už není ta eurozóna, do které jsme se zavázali vstoupit!". Byl by to ale i teď argument stejně lichý, jako za časů Nečase: eurozóna – podobně jako Evropská unie - je totiž proces. Od svého vzniku prodělává změny a usiluje o ně. Její přežití je závislé na neustálé adaptaci.
U Evropské unie je to stejné. V roce 2004 jsme se stali účastníky procesu, ne klienty pojištovny. Proces evropské integrace, kterým ve své podstatě EU je, může ale v příštích měsících osudově záviset na tom, jaký směr nabere proces změn v eurozóně. Už proto nás dění v eurozóně musí eminentně zajímat, a to i v případě, že by české vlády chtěly do nekonečna prodlužovat své váhání před vstupem do ní.
Budou ti ostatní chtít totéž co Francie?
Považoval jsem za nutné říci tohle všechno dřív než zodpovím otázku, jak si tedy vlastně francouzský prezident představuje budoucnost eurozóny: Především má mít společnou (hospodářskou?) vládu. Tady je třeba připomenout, že to už z Francie jednou zaznělo, a to z úst Hollandova předchůdce Nicolase Sarkozyho. Ten ale používal místo slova vláda (gouvernement) poněkud neurčitější a také nepřeložitelnější termín gouvernance. Tedy spíš způsob vládnutí, či řízení, nebo i hospodaření. Zda má Hollande na mysli otéž, tedy spíše ekonomické řízení, nebo zda už pro eurozónu navhuje orgán, který by byl jakousi vládou měnové unie, to se teprve uvidí. Svědčilo by o tom to, že také navrhuje ustavení parlamentu eurozóny a zavedení vlastního rozpočtu této formace.
Takhle vybavená by ovšem eurozóna začala uvnitř Evropské unie zaujímat místo opravdového srdce, ne-li také mozku! Hollande by dále chtěl silný Evropský měnový fond, jako nástroj rychlých intervencí, bankovní unii, jejíž aktivity by šly za rámec současné centralizované kontroly bank členských zemí a ještě pár dalších kroků směřujících k pevnější integraci uvnitř eurozóny.
Těžko uvěřit, že změny v řízení aktivit eurozóny by mohly být všemi jejími členy akceptovány v tak zásadním rozsahu. Ale nepochyboval bych o tom, že se eurozóna nějak měnit bude. Potřebuje to, aby už nebyla bezbranná proti rizikům, které pro společnou měnu představuje nedostatek uniformity v normách jejích členských zemí a hlavně v solidnosti jejich zacházení s financemi a v úrovni jejich ekonomik, což jsou nedostatky, které se eurozóně vymstily za světové bankovní krize a pak zejména za evropské dluhové krize. Ať budou ty změny jakkoli dalekosáhlé či jakkoli neprůbojné, nebudou představovat revoluci, nýbrž vývoj a proces. A být procesem je přirozenost všech aspektů toho obrovitého experimentu, jakým je už po tolik desetiletí budování evropské nadnárodní struktury, tedy EU. Od Maastrichtu (1992) je takovým procesem také budování evropské měnové a hospodářské unie, jejímž je eurozóna zatím jen torzem.
Odstraňovat dluh v plnění maastrichtských dohod je tedy teď na pořadu dne zcela logicky a oprávněně. Rozhovory o tom začínají. Mezi členy eurozóny. V poněkud neurčitější formě už byly Hollandovy ideje předmětem jeho jednání s německou kancléřkou Angelou Merkelovou přibližně před dvěma měsíci. Když teď ale své návrhy konkretizoval, kancléřka - soudě podle novinových komentářů - nejeví nadšení. Není se čemu divit: jisté rozpaky vyvolal zatím v různých zemích každý další krok k větší integraci. A krok k samostatnému řízení eurozóny, by byl krokem mílovým. Mezi jejími členy by znamenal těsnější sdílení suverenity a také sdílení případných rizik uvnitř této struktury. Francie přitom tradičně nechce to první, tedy oslabování své suverenity, a Německo Angely Merkelové to druhé, sdílení rizik.
Jak se nás to týká?
Dá se předpokládat, že vláda eurozóny nevznikne ani hladce ani brzy a že to co nakonec ten právě začínající proces přinese, nebude mít možná ani nárok na tak výsostný titul a na moc, kterou za ním lze tušit. Ale ani tak si česká politická garnitura a česká veřejnost nemohou dovolit ignorovat nastávající vývoj uvnitř eurozóny. Důvod k tomu je zásadní: Změny uvnitř eurozóny, upevňování její prioritní pozice v Evropské unii, zákonitě přinesou změny významu našeho členství v EU. Octneme se na nepočetné periferii Unie. Iniciátoři silné eurozóny s vlastní vládou vědí, že znovu usilují o vznik dvourychlostní Evropy. Některým to vyhovuje.
Pro nás z toho vyplývá riziko, že význam, který členství Česka v Evropské Unii má pro nás i pro Evropu, bude klesat nepřímo úměrně významu role, kterou bude hrát její pevné jádro -eurozóna.Těm, kdo budou uvnitř, bude vyhovovat, bude-li eurozóna zvolna přebírat v Evropě i v globálním měřítku tu úlohu, kterou ne dost uspokojivě hraje těžkopádná Evropská unie. Vadit to bude těm, kteří budou setrvávat mimo eurozónu. Ale až už "opravdu nebude eurozóna tím, do čeho jsme se kdysi zavázali vstoupit", a do čeho se teď zdráháme vstoupit, bude se do ní možná vstupovat mnohem obtížněji. S tím bychom měli počítat.
