Zdeněk Velíšek strana 2 z 5

Řeklo se toho už tolik o vojenském úderu, který hodlají režimu Bašara al-Asada zasadit Spojené státy, Francie a…a kdokoli se ještě přidá, že člověk nemá chuť, cokoli dodat. Ostatně, málo z toho, co zaznělo, přežilo den, neřku-li týden. Kdo si ještě vzpomene, že před týdnem se hovořilo o „jednom leteckém úderu“, o jednodenní, maximálně dvoudenní operaci! A že se naopak nehovořilo o potřebě hlasování v parlamentech…

Egyptský generál, stojí tváří v tvář Obamovi a říká „Mírněte se, nebo ty peníze od vás přestanu brát!“ Včera ráno to ještě pro mě byl jen dobrý kreslený vtip v International Herald Tribune, odpoledne už reálná situace. Jen ji nevyhlásil generál Sisi, vojenský vládce současného Egypta, ale šéf prozatimní vlády, Beblawi. A hned měl po ruce náhradu za Američany: Moskvu. Viz internetová verze deníku Die Presse z 21. srpna.

K obhajobě amerického plošného sledování elektronických komunikací obyvatel Spojených států i jejich západních spojenců, argumentují úřady Spojených států a spolu s nimi v mnoha případech i vládní instance těch zemí, jež jsou objekty této nemilé pozornosti, potřebou zmařit plány připravovaných teroristických útoků. Nebezpečí islamistického terorismu považuje západní svět za jednu ze svých bezpečnostních priorit už od 11. září 2001.

Zdá se mi, že západní svět nestačí zaznamenávat, natožpak analyzovat vše, co se děje na Blízkém východě. Děje se to překotně a na mnoha frontách. Zahraniční politika EU a USA není pak schopna zaujímat ke každé změně adekvátní stanoviska. Účastníky sporů a ozbrojených konfliktů vznikajících nyní v řadách těch, kteří nedávno společně povstali proti despotům, to patrně jen utvrdí v přesvědčení, že v jedné věci mají stejnou svobodu bez rozdílu ideálů, za které kdo z nich bojuje: svobodu prosazovat svou pravdu třeba silou zbraní a prosazovat ji i proti těm, s nimiž na začátku bojovali společně proti nesvobodě.

Rok je v poločase, Evropa v mezičase. Ten evropský „mezičas“ jsem trochu 30. června nastínil v Horizontu. Ačkoliv mezičasy nebývají ničím zajímavé – už to slovo naznačuje, že se čas mezi dvěma ději jakoby zastavuje – vyjdu z toho, co už jsem „nakousl“ ve svých nedělních dvou minutách v rohu obrazovky. Chtěl jsem upozornit na prostoje působené v procesu evropské integrace, a vůbec v jakémkoli složitějším evropském procesu, čekáním na to, jak nejbližší příští volby v některé ze zemí (dnes už) osmadvacítky změní evropské politické panorama. Zejména v některé z těch zemí, které v evropských strukturách „váží“ víc než ostatní.

Nejen u nás v Česku, ale v celé střední Evropě povodně přehlušily vše ostatní. Přírodní katastrofa má logicky i v médiích přednost před katastrofami, které si lidé působí sami, a navíc daleko za našimi humny. Ale vzdálenosti dnes nejsou směrodatné pro posouzení rizik. A právě pro posouzení rizik je nutné vědět i co se děje za evropskými humny. Sýrie je vlastně hned za nimi.

Mám pocit, že budeme mít – my novináři – příležitost sledovat v nejbližší době v prostoru sjednocující se Evropy dvě důležité kampaně. Rozhodl jsem se psát o nich přes vlastní nedůvěru v možnost jejich rychlého a stoprocentního úspěchu, a přes veškeré obavy, že evropské špičky, vyčerpané vleklým bojem s krizí a vlastní názorovou nejednotností, je nedokáží spojit v jednu mohutnou kampaň proti dvěma zdánlivě spolu nesouvisejícím zlům. Dosud jsem nikde nečetl ani neslyšel, že kampaň proti daňovým rájům a kampaň proti nezaměstnanosti mládeže by někdo v Unii chtěl vidět jako jeden komplexní problém s jedním společným řešením.

Ve své rubrice pořadu Horizont vysílaném v neděli 12. 5. jsem se dotkl, bohužel jen pár slovy, fenoménu, který si zaslouží víc pozornosti: rasismu v Evropě. Netušil jsem, že stejnému fenoménu věnovaly mnohem víc prostoru víkendová vydání dvou světových novin: španělského „El País“, v článku z Maďarska, „Jobbik: maďarští extremisté mají na mušce Romy a Židy“; a International Herald Tribune, hned na první straně nahoře, v článku ze Slovenska „For Roma, echoes of 1950s America“. Doslovně přeložit se to nedá, převést do češtiny snad takhle: Romové jako by žili v Americe padesátých let.

Zajímat se o osud Evropské unie je v jejím prostoru (i v jejím okolí) nezbytné pro každého, kdo se v širších souvislostech zajímá o osud vlastní země, tedy i o osud svůj. Každému, kdo tenhle postoj považuje za přirozený, znělo asi v těchto dnech v uších jméno Enrico Letta. Nový italský premiér je pozoruhodný člověk, i když asi nebude spasitelem Evropy. Mohli bychom být rádi, kdyby byl spasitelem Itálie, aby Evropa už s Itálií přestala mít ty problémy, které dosud má. Proč je pozoruhodný, to je možno si dnes vyhledat na internetu – životopis, názory atp. Proto se omezím na konstatování, že právě teď na sebe stáhl pozornost celé Evropy tím, že prioritou v jeho prvních projevech a v náplni jeho prvních dnů po sestavení vlády byly evropské otázky a cesty do tří evropských metropolí.

Kyperská krize obrátila pozornost finančních kruhů a ministrů financí Evropské unie – a hlavně  eurozóny – k daňovým rájům. Není to poprvé v tomto století, tedy přesněji řečeno není to poprvé od počátku světové bankovní a finanční krize na přelomu let 2007 a 2008, co se zřetelně ukázalo, že nebýt úniku evropských peněz do daňových rájů, nebyla by evropská dluhová krize tak vážná.

Zbídačuje „Brusel“ Kypr, nebo ho zachraňuje před bankrotem? Kypřané protestující v ulicích jsou skálopevně přesvědčeni, že zbídačuje. Slyšíme to v těchto dnech z jejich úst v reportážích z Nikósie. A ne jenom z jejich úst a nejenom z Nikósie. I když třeba jinými slovy. Je těžké porozumět podstatě věci ze zjednodušených interpretací, které se nabízejí jako jediné. Média nejsou učebnice. Bohužel.

Ještě před pár týdny by byl člověk neřekl, že problém „Mali“ se začne týkat přímo naší země, a ještě bezprostředněji přímo našich vojáků. Na základě právě odhlasovaného souhlasu obou komor parlamentu vyrazí v nejbližší době do Bamaka oddíl zkušených výsadkářů v počtu několika desítek mužů. Česko se tak zapojí do pracně připravované mise Evropské unie. Ta má sice velmi konkrétně definovaný a nepříliš rizikový cíl – výcvik malijských vojáků – ale může se pod tlakem nepředvídatelné situace stejně nepředvídatelně zkomplikovat.

Je na obzoru nový model politické Evropy? Něco jiného než polarizace mezi tradiční pravicí a tradiční levicí? Bude muset volební kyvadlo opisovat nějakou jinou dráhu než jen zhoupnutí zprava doleva a zleva doprava, a jen po přímce? Po italských volbách nejsou takové otázky nemístné. Pronikne-li do schématu pravice versus levice nějaká třetí, zcela jinak definovaná síla a zůstane-li tam, volební kyvadlo snad začne opisovat elipsu, nebo - což už není žert - přestane být spolehlivým ukazatelem vžitého řádu politického dění.

Dvě zahraniční cesty francouzského prezidenta doplatily v médiích – a to i ve francouzských – na to, že se konaly ve chvíli, kdy jejich ohlas byl z médií vytlačen ohlasem na události významnější nebo senzačnější. Nejen papežovo odstoupení, i vražda v domě jihoafrického atleta Oscara Pistoriuse dostala přednost před bezkonfliktní prezidentskou návštěvou v přátelské zemi. Cesty Françoise Hollanda, nejdřív do Indie, pak do Řecka, mohly být zajímavé leda pro někoho, kdo v nich viděl příklad dnešního postavení někdejších mocností západního světa na globální politické scéně. Na té pojem Západ a západní mocnost čí západní velmoc už neznamenají automaticky autoritu, sílu či dokonce hegemonii. Už hezkých pár let se to týká nejen mocností evropských, ale i Spojených států amerických.

Málokdo si už u nás – teď, po vypuzení džihádistů z Timbuktu a dalších měst severního Mali – položí otázku proč džíhádisté, kteří „ohněm a mečem“ šíří dogmata fundamentálního islámu, ničili památky vlastního náboženství, islámu, z dob, kdy islám měl podobu, kterou oni, jak alespoň tvrdí, chtějí znovu nastolit? Nechápeme! Ale stejně se spokojíme se záběry obrněných transportérů s vlajkami Francie a jásajících Malijců na pozadí rozvalin v městě proslulém právě učením islámu. Jiné „zajímavé“ záběry už nám z Mali stejně televize nenabídne, pokud tam zavládne klid, takže už nestojí za to hledat ve Wikipedii či jinde odpověď na tu záhadu běsnění islamistů ve svatyni islámu v Timbuktu. Nemusíme všemu rozumět, když ani přesně nevíme, kde to Timbuktu je, že ano?

Ve chvíli, kdy se v neděli večer vysílal v Horizontu na ČT24 můj obvyklý dvouminutový komentář věnovaný výzvě Davida Camerona adresované Evropské unii, netušil jsem, že téma odporu k integračním trendům v EU, ožije vzápětí tak flagrantně na české domácí politické scéně.

Kontext francouzské vojenské intervence v Mali se vyvíjí závratně rychle. Každým dalším dnem dostává mnohem širší a závažnější dimenze, než se předpokládalo v prvních hodinách minulého pátku 11. ledna, kdy právě zahájený nový francouzský zásah do dění v Africe definoval François Hollande v televizním projevu spíš jako bilaterální záležitost: jako pomoc, o kterou Francii požádal malijský prezident Traoré, za účelem zastavení islamistických rebelů, kteří vyrazili ze svých základen na severu země směrem na Bamako. Dnes už francouzský ministr zahraničí označil francouzský kontingent v Mali jako „předvoj“.

V nedělním Horizontu ČT24 jsem chtěl načrtnout pár globálních problémů, kterým bude Evropa letos nucena přizpůsobit svou zahraniční politiku. Ale jedna otázka z debat pořádaných ČT a ČRo k prezidentským volbám dostala přednost. Je v Česku aktuální. Odpověď na ni bude brzo znít také z Hradu. Ta otázka zní: „Má mít EU vlastní zahraniční politiku, nebo má tato doména zůstat v kompetenci národních vlád?“

Státům eurozóny přinesl rok, který právě skončil, naději na stabilizaci eura a na postup od měnové unie k unii hospodářské, která byla už v samotném názvu dohody z Maastrichtu (1992!). Ale teprve bezbrannost eura proti dluhové krizi odhalila akutní potřebu jejího vytvoření. Prvním krokem k ní bylo už na letošním únorovém summitu schválení fiskálního paktu. Na červnovém se dospělo k dohodě o dalších zásadních krocích ke zpevnění eurozóny. Vzápětí, tuším, že v červenci, řekl šéf Evropské banky Mario Draghi, že ECB nenechá zbankrotovat žádného člena eurozóny, což z něho udělalo v Evropě muže roku 2012. To byl další krok.

Poslední vydání pořadu Horizont mě přivedlo k úvaze, jak krutě scházejí v rozpočtech evropských zemí peníze na školství, na vzdělání. Teď se zdá, že budou scházet i v příštím dlouhodobém rozpočtu Evropské unie. Program Erasmus dobře známý mezi vysokoškoláky (a nejen u nás) by mohl být obětován, aby bylo dost peněz na unijní fondy. Hlavně na fond soudržnosti. To už je ale hozená rukavice, která stojí za komentář.

Ve svém pravidelném „okénku“ v nedělním pořadu Horizont ČT24 jsem jako jeden z mála důvodů k optimističtějším prognózám budoucnosti euroatlantického prostoru uvedl fakt, že přes známé ekonomické potíže pořád ještě Evropa spolu s Amerikou produkují celou polovinu světového HDP. Zde mám víc prostoru k upřesnění a doplnění této prosté konstatace.

Může se zdát scestné psát o vztazích mezi Evropskou unií a Čínou v týdnu amerických prezidentských voleb. Teď je přece na místě klást si otázku, jaké budou vztahy mezi Evropou a Amerikou poté, co se už za pár hodin svět dozví jméno muže, jenž o nich bude v příštích čtyřech letech rozhodovat na druhé straně Atlantiku.

Téměř dva týdny šlehaly na televizních obrazovkách plameny. Jiskru k nim zažehli autoři filmu Nevinnost muslimů ve Spojených státech. Požár pak vzplanul v muslimských metropolích. Ale jak Amerika, tak Evropa dostaly strach, že přeskočí i na jejich kontinenty. Záběry rozvášněných davů v muslimských metropolích vzbuzovaly dojem, že svět islámu už povstal ke „střetu civilizací“. Ten je postrachem Západu od doby, kdy americký politolog Samuel Huntington takhle nazval své dílo, inspirované předpokladem, že z klidu po skončení konfrontace mezi demokracií a totalitou se zrodí další globální konfrontace ideologické povahy.

Evropa, rozuměj eurozóna a EU, měla po celý uplynulý týden starosti sama se sebou, tj. se svým vnitřním uspořádáním, se svým dilematem, zda a jak rychle pokračovat v cestě k hlubší integraci. K ní směřuje vše, co eurozóna v tom týdnu řešila: bankovní dohled, bankovní unie, vykupování veřejných dluhů členských zemí Evropskou centrální bankou i přání Josého Barrosa vykročit k ustavení federace evropských států. Jsou to opravdu transcendentální záležitosti, ale nesmí nám kvůli nim utéct vývoj ve sporu Evropské komise s Gazpromem o cenu plynu.