Dvě zahraniční cesty francouzského prezidenta doplatily v médiích – a to i ve francouzských – na to, že se konaly ve chvíli, kdy jejich ohlas byl z médií vytlačen ohlasem na události významnější nebo senzačnější. Nejen papežovo odstoupení, i vražda v domě jihoafrického atleta Oscara Pistoriuse dostala přednost před bezkonfliktní prezidentskou návštěvou v přátelské zemi. Cesty Françoise Hollanda, nejdřív do Indie, pak do Řecka, mohly být zajímavé leda pro někoho, kdo v nich viděl příklad dnešního postavení někdejších mocností západního světa na globální politické scéně. Na té pojem Západ a západní mocnost čí západní velmoc už neznamenají automaticky autoritu, sílu či dokonce hegemonii. Už hezkých pár let se to týká nejen mocností evropských, ale i Spojených států amerických.
„Chceme být vašimi partnery!“
Tahle věta, do které zřejmě François Hollande shrnul celý smysl své dvoudenní cesty do Indie pro mě byla nepřímým důkazem pozvolné výměny rolí na světové scéně. Hollande ji řekl Indům, které přijel přesvědčovat o možnosti znásobit hospodářské vztahy mezi indickými a francouzskými podniky a mezi oběma státy. Ta formulace jakoby napovídala, že iniciativu má Indie, zatímco evropská mocnost se na ní chce podílet. O partnerství s druhou nejrychleji rostoucí ekonomikou světa se zde ústy svého prezidenta uchází země, která právě v těchto dnech odvrací nebezpečí, že růst její ekonomiky nebude ani oněch skromných 0,8 % HDP, s nimiž vláda počítala, ale skoro čistá nula. Jak smutné zjištění pro Evropana!
Právě v době Hollandova pobytu v Indii dostali se dva členové jeho vlády do sporu při odhadu těch desetinek procenta, o které se francouzská ekonomika letos udrží nad nulovým růstem. A další francouzský politik, vůdce centristické (opoziční) formace MoDem (Demokratické hnutí), François Bayrou, rovnou prohlásil: „V normální francouzštině to, co říkáte, prostě znamená nulu. V nejlepším případě! Máme prostě velký problém, tak velký jako zatím nikdy. Francie si prostě neudržela svou úroveň, podléhá vlastním slabostem.“ Indičtí politici a kapitáni průmyslu ani nemuseli slyšet tento výrok a ta nejnovější čísla francouzských finančních prognóz a věděli vše o smyslu Hollandovy nabídky partnerství Francie s Indii. Ostatně jim toho dost o Francii říká úporná snaha Francouzů dosáhnout toho, aby své ocelárny ve Francii nerušil indický průmyslník a světový ocelářský magnát, Lakšmi Mittal.
Asymetrická partnerství
Látku k zamyšlení poskytl Hollande nejen Indům a Francouzům, ale celé Asii a hlavně Číně také tím, že do svých nabídek spolupráce s Indií neváhal zahrnout nejmodernější systémy využití jaderné energie jak v mírové, tak i ve vojenské oblasti. Fakt, že francouzského státníka nutí nouze k nabídce sdílet bezpečnostně rizikové technologie se zemí ležící ve světadílu s takovým množstvím bezpečnostních rizik, je na pováženou. Ostatně prekérní povaha těchto nabídek přinutila Hollanda opakovaně zdůrazňovat ve svých projevech, že Indii celý svět vnímá jako spolehlivou a mírumilovnou. Francouzský prezident se dostal až na samu hranici diplomatického jazyka, když v této souvislosti naznačil, že Indie není Čína. Ale jako potenciálního ekonomického partnera by Francie zřejmě přivítala Čínu úplně stejně jako Indii. Jenže oba asijští obři jsou dnes v jiné váhové kategorii než Francie, než kterákoli evropská země. K jednacímu stolu by možná přivítaly EU jako celek. Protože Evropa jako celek je stále ještě nesrovnatelně silnější než Čína nebo Indie. A o partnerství se silným celkem je výhodné se ucházet. Asymerické partnerství někdy je, někdy není lákavé.
O Hollandově návštěvě Řecka už jen pár větami. Ta riskantní cesta do epicentra evropské sociální vzpoury musela být, podle mého soudu, naplánována ještě v době, kdy Hollande věřil, že už bude moci roztrpčené Řeky povzbudit francouzským příkladem, že v nich vzbudí důvěru v budoucnost nástupem nové dynamiky francouzského průmyslu a tvorbou nových pracovních míst pro francouzskou nezaměstnanou mládež. Prognóza skoro nulového růstu francouzského HDP v letošním roce to zhatila. Hollande byl nucen ještě z Řecka oznámit Evropě – a co je horšího, finančním trhům – že Francie nebude schopna splnit slib daný Bruselu: slib, že ještě letos sníží svůj rozpočtový deficit na 3 %, tedy na maximum povolené pro státy eurozóny paktem stability a růstu. Bylo vlastně šťastnou okolností, že řecká média v té chvíli stávkovala.
Až potud se mé líčení posledních událostí týkajících se zápasu Evropy s dluhovou krizí může zdát značně pesimistické. Jinak ale vyznívá – aspoň doufám – jeho volně připojená druhá část! Najdete ji v mém vstupu do Horizontu ČT24 z neděle 17. února. Slovem i obrazem tam nabízím střídmou dávku optimismu a naději, že nad pojmem Západ ještě vyjde slunce. Odpovídám tam na otázku, zda Evropě – i Americe – může vrátit autoritu smlouva o euroamerické zóně volného obchodu.
