Rok je v poločase, Evropa v mezičase. Ten evropský „mezičas“ jsem trochu 30. června nastínil v Horizontu. Ačkoliv mezičasy nebývají ničím zajímavé – už to slovo naznačuje, že se čas mezi dvěma ději jakoby zastavuje – vyjdu z toho, co už jsem „nakousl“ ve svých nedělních dvou minutách v rohu obrazovky. Chtěl jsem upozornit na prostoje působené v procesu evropské integrace, a vůbec v jakémkoli složitějším evropském procesu, čekáním na to, jak nejbližší příští volby v některé ze zemí (dnes už) osmadvacítky změní evropské politické panorama. Zejména v některé z těch zemí, které v evropských strukturách „váží“ víc než ostatní.
Dějiny Evropy nepíše „Brusel“
Skutečně si myslím to, co jsem napsal v komentáři pro Horizont: že totiž „dějiny Evropy – přesněji EU a eurozóny – píšou občané členských zemí svými hlasy odevzdanými do volebních uren při domácích volbách“. Při těch evropských jde stále ještě o něco, co je pro půl miliardy Evropanů spojených členstvím svých zemí v EU odtažitější, než je politická situace v jejich vlasti, nebo poměr mezi většinou a menšinou v jejich národních parlamentech. Na žebříčku pomyslné důležitosti unijních orgánů u nich dodnes nestojí Evropský parlament ani na téže příčce jako Evropská komise. Je to škoda! EP dnes spolurozhoduje o každém novém legislativním opatření Evropské unie. A o tuto odpovědnost se nedělí s Evropskou komisí, ale výhradně s Evropskou radou. Sice ne ještě rovným dílem, ale přece jen větším dílem než před Lisabonskou smlouvou.
Volby do Evropského parlamentu se budou konat napřesrok. Půjdou k nim občané osmadvaceti členských zemí EU a měli by vědět víc, než zatím vědí o tom, co svou volbou ovlivní. Je toho už dost a týká se to čím dál víc jejich každodenního života. Je už také načase, aby si uvědomili, že dosavadní nemožnost přesunout v EU víc pravomocí na nadnárodní úroveň, je důvodem, kvůli kterému se musejí smířit s tím, že realitu, ve které žijí, neovlivňují jen výsledky jejich domácích voleb. Ale prostřednictvím evropské politiky i výsledky voleb v ostatních státech Unie, zejména v těch, které jsou v EU „těžkou váhou“ a jejichž politici jsou v EU považováni za „evropské lídry“.
Například výsledek nadcházejících voleb v Německu se do určité míry odrazí i v naší realitě, přestože si český člověk určitě nebude chtít připustit, že je na jejich výsledku nějak závislý. Je. Už dlouhá léta! Stejně jako na francouzských, britských a jiných. A dokonce možná silněji či aspoň tak silně, jako na tom, zda si do čela vlastní země zvolí euroskeptika či eurofederalistu s evropským snem.
Evropská problematika zabírá sice nenápadně, přesto však čím dál víc místa v politice vlád států EU. Rozhodně už není jen tématem „zahraniční“ politiky. Nebo lépe řečeno, je tématem „zahraniční politiky“, ale v úplně jiném smyslu, než jak je ten termín běžně chápán: evropská politika České republiky, ale i každého jiného členského státu EU, se do určité míry rodí za hranicemi dotyčné země. Tím je zahraniční, ne však svou podstatou, která formuje českou současnost stejně jako německou či každou jinou v prostoru EU.
Dopustil jsem se teď sice jen žertovné slovní hříčky, nicméně jsem tím chtěl docela vážně říci, že evropská politika jedné každé členské země EU musí být hlavně evropská, to jest, musí odrážet společný zájem všech. No a společný zájem se formuluje společně. Nejlépe na půdě evropských summitů, ale také v Evropském parlamentu.
Na okraj, ale k jádru věci
Evropský parlament hodlá například právě teď zformulovat stanovisko EU k elektronickému sledování jejích členských států a institucí americkou NSA. Jeho postoj nemusí zůstat jen politickým gestem, může mít i praktické dopady. Přístup evropských vlád k tajnému sběru evropských citlivých dat prováděnému americkou NSA není jednotný. Pro některé politiky (například z řad francouzské vládní levice) by měla být tato aféra dokonce důvodem k pozdržení plánu na zahájení euro-amerických jednání o transatlantické zóně volného obchodu. Ty rozhovory mají začít příští týden. EP může tedy svým postojem ke zmíněné aféře přispět buď k jejich konání, nebo k jejich zmrazení. Postoj EP může zároveň napovědět, zda význam vzájemné důvěry mezi EU a USA po prestiž západní civilizace kladou evropští poslanci na roveň významu odstranění celních a jiných obchodních bariér mezi EU a USA pro ekonomickou váhu euroamerického celku na globálních trzích.
Omlouvám se: téma té americké špionážní aféry transatlantického dosahu nešlo dnes vynechat. Dotklo se příliš citelně euro-amerických vztahů. Tak to zřejmě cítil i Oliver Stone, americký host karlovarského filmového festivalu, když ve svém interview pro Holywood Reporter z 3. 7. vyjádřil zklamání nad tím, že žádný z evropských států by Snowdenovi neposkytl azyl, přestože právě evropské státy (i celá EU) byly terčem tajného a mezi partnery nepatřičného zájmu americké NSA.
