Může se zdát scestné psát o vztazích mezi Evropskou unií a Čínou v týdnu amerických prezidentských voleb. Teď je přece na místě klást si otázku, jaké budou vztahy mezi Evropou a Amerikou poté, co se už za pár hodin svět dozví jméno muže, jenž o nich bude v příštích čtyřech letech rozhodovat na druhé straně Atlantiku.
Euroamerické partnerství nebo „G-2“?
I takhle by se ale mohla Evropa ptát na svou budoucnost po amerických volbách. Termín „G-2“ je pro Evropu zatím pouhým strašákem. Výstrahou. Ještě není schématem současných mocenských poměrů ve světě. Zatím ještě ani Čína ani Spojené státy nejsou žádným tandemem, který by – ať už ve vzájemné shodě, či ve vzájemném měření sil – určoval běh světa. Ale aby se takovým tandemem nestal, bylo by dobré, aby se oběma globálním kolosům Evropa připomínala. Ne svou momentální bídou, dluhovou pastí, do níž spadla, ale svou opomíjenou, nejraději bych řekl, dřímající silou.
Evropa o ní teď sama ani nemluví. Ani jí vlastně ještě nepociťuje a neumí využívat. Nemá k tomu dostatečnou soudržnost, kompaktnost, celistvost, či jak to ještě jinak nazvat. O tom, že ale ta potenciální síla půlmiliardové Evropy existuje a leží ladem, jsem před pár dny řekl několik slov v Horizontu ČT24. V grafu jsem tam představil čísla, která mě, když jsem na ně narazil, samotného překvapila: Podíl EU, USA a Číny na světovém hrubém (domácím) produktu je 26%, 24% a 9%. Právě tak mě příjemně překvapilo shodné konstatování předsedy Evropské komise Josého Barrosa a prezidenta Evropské rady Van Rompuye, že „Evropská unie je největším obchodním partnerem Číny, Čína pro Evropu druhým největším“. Řekli to na summitu EU - Čína v září tohoto roku.
„Vzájemný obchod mezi EU a Čínou přesáhl už jednu miliardu dolarů denně. Ještě před dvěma dekádami byl obrat vzájemného obchodu zcela zanedbatelný,“ stojí v oficiálním dokumentu EU vydaném ke zmíněnému summitu. (Inu, EU měla před dvěma desetiletími jen 12 členských zemí, podotýkám pro pořádek). „Dnes je Čína nejrychleji rostoucím odbytištěm pro evropský export,“ píše se dál v dokumentu, který zároveň konstatuje, že ve vzájemné obchodní bilanci s Čínou je Evropa pasivní a že těžko proniká na stále ještě hodně uzavřené čínské trhy, a to zejména v oboru služeb. Na druhé straně Čína svými investicemi proniká přímo do hospodářského života uvnitř Unie. Například minulý týden jeden čínský státní fond, jak napsal španělský deník El País, odkoupil desetiprocentní podíl společnosti vlastnící londýnské letiště Heathrow.
Čína je stejně tak hrozba jako příležitost
Evropští politici a experti vnímají s obavou, jak roste objem požadavků, které Čína v souvislosti se svou pomocí při stabilizaci eura staví před politické vedení EU. Jedním z nich je i uvolnění trhu se zbraněmi. Politická fronta Evropské unie nemusí ale ve všem ustupovat. Přes momentální slabost evropských ekonomik je zatím stále ještě na čem budovat sebevědomí evropského celku ve vztazích s dálněvýchodním obrem. Ale je tu jedna podmínka! Tou je kompaktnost, semknutost Evropy. I v obchodních vztazích – přesněji, v obchodní politice – musí Čína vidět v Evropě celek a nikoli jen shluk několika silných a řady slabých ekonomik v heterogenním svazku sotva držícím pohromadě. Slovy celek a svazek myslím jak eurozónu, tak celou Unii. O obou platí, že dosažení kompaktnosti a celistvosti nemůže zůstat jen mlhavým předsevzetím pro budoucnost. Je už dnes pro sedmadvacet evropských vlád prvořadým imperativem.
Asi bychom byli neradi, kdybychom se jednou někde dočetli: „Čína je největším bankéřem Evropské unie“. Právě takovou větu jsem nedávno spatřil v jedné analýze poměru sil mezi Čínou a Spojenými státy.
„G-dvojka“ ještě oslabené Evropě nehrozí. Ale ne proto, že Evropa se chová jako třetí síla, s níž je v globální politice třeba počítat, ale spíš proto, že v současnosti jsou Spojené státy pro bipolární uspořádání světa v nějaké G-dvojce značně handicapovány. Míň nebo víc než Evropa? Kdo ví. Rozhodně déle než Evropa.
