Ve svém pravidelném „okénku“ v nedělním pořadu Horizont ČT24 jsem jako jeden z mála důvodů k optimističtějším prognózám budoucnosti euroatlantického prostoru uvedl fakt, že přes známé ekonomické potíže pořád ještě Evropa spolu s Amerikou produkují celou polovinu světového HDP. Zde mám víc prostoru k upřesnění a doplnění této prosté konstatace.
Pár argumentů pro větší sebevědomí
Podle Europress a italského deníku Il Sole – 24 Ore představuje transatlantická ekonomika - věřte nebo nevěřte – „54 procent světové výroby a kupní síla obyvatel euroamerického prostoru činí 40 procent kupní síly (veškerého lidstva). Objem přímých amerických investic v Evropě a Evropy v USA daleko převyšuje objem čínských a japonských investic dohromady. Bilance vzájemné obchodní výměny vzrostla v roce 2011 o 14 procent, na 636 miliard dolarů [přibližně 12,5 bilionu Kč]. Ekonomika obou transatlantických bloků vykazuje obrat ve výši pěti bilionů dolarů (přibližně 100 bilionů Kč) a zajišťuje práci 15 milionům lidí. Americký a evropský výzkum a vývoj je na celosvětové úrovni zastoupen 65 procenty.“ Statistická čísla Mezinárodního měnového fondu za r. 2010 říkají, že Evropská unie se podílí na celosvětovém HDP, tedy na globálním hospodářském produktu, 26 procenty, Spojené státy 24 procenty. Čína zatím jen devíti. Ale jak dlouho ještě?
Ta čísla svědčící o tom, že pro euroamerický prostor naděje ještě neumírá, jsou ale impozantní jen proto, že to jsou součty hospodářských výkonů dvou celků: Spojených států a Evropské unie. A u Evropské unie jsou zase pouhým součtem hospodářských výkonů jejích členských států, nikoli výsledkem jedné koherentní hospodářské politiky.
K tomu aby v budoucnu byly podobně impozantní také výsledky nějaké společné globální politiky EU a USA a aby k nim dopomohla právě tato jejich ekonomická převaha, k tomu potřebují EU a USA součinnost. A ta skomírá, nebo aspoň ji politické garnitury EU a USA zanedbávají.
Součinnost není dokonalá ani v oblasti obrany euroamerického prostoru a ochrany zájmů transatlantické aliance jinde než v prostoru Atlantiku. NATO, stejně jako ekonomické struktury EU a USA, také trpí různými nedostatky, z nichž možná nedostatek finančních prostředků je tím nejmenším, i když citelným. Ale i tady se dají najít důvody k větší důvěře v budoucnost, nebo snad spíš k menší malověrnosti. NATO je od svého vzniku dodnes nejmohutnějším vojensko-politickým uskupením na světě. Pořád je to ještě obranná kapacita, kterou může západní svět zmobilizovat ke své obraně a kterou OSN používá k prosazování mírových misí.
Ano, slyším námitky a uznávám, že síla NATO je podmíněna jednomyslností souhlasu členských států s účelem každého jejího nasazení a jednomyslnost že vyprchala za Bushovy éry a od té doby se ještě nezačala vyskytovat příliš často. A uznávám rovněž, že když už je NATO využito pro nějakou „peace-keeping mission“, dosáhne někdy něčeho, čeho dosáhnout nemělo, něčeho co región, v němž NATO intervenuje, ho k míru nepřiblížilo. Ale to všechno nemění nic na faktu, že jiná podobně mohutná mezinárodní organizace ve světě není a že s Atlantickou aliancí musí počítat každá politická síla, která by chtěla dosáhnout hegemonie v globálním prostoru. A samozřejmě každá mocnost, která by chtěla své záměry realizovat v euroamerickém prostoru bez souhlasu jeho obyvatel a jejich politických reprezentací (národních i nadnárodních).
„One World“ – jen jeden svět. Jen jedna velká iluze?
Zadržte prosím dech, neboť teď připomenu fakt, kterému se sám v duchu usmívám, ale zároveň doufám, že vy se nebude smát přímo nahlas: Americký prezident a Evropská unie – tedy představitelé toho euroamerického prostoru, o kterém tu hovořím – dostali Nobelovu cenu míru. Není to k smíchu! Řekl jsem – v Horizontu, na který zde o něco výš odkazuji, že Obamu a evropské státníky zavazuje ke společné politice a společným činům fakt, že euroatlantický prostor přestavuje, přes své potíže, největší hospodářskou kapacitu dnešního světa. A teď chci ještě dodat, že to, co jsem k tomu právě přičinil, je snad zavazuje ke společným činům ještě víc. Mám ovšem na mysli činy hodné pozitivních tradic evropsko-americké civilizace. Naopak, pěstovat to transatlantické bezvětří, znamená pěstovat si na obou březích Atlantiku ochablost, bezbrannost a bezmocnost tváří v tvář dalšímu předvídatelnému vývoji v dějinách lidstva, který bych popsal jako cestu od hegemonie k multipolárnímu světu – to je současná etapa – a pak zas, rozplyne-li se naděje na pokračování autority západní civilizace – od multipolárního světa k jiné, Evropě a Americe možná nepřátelské hegemonii.
Kdyby se ale v metropolích na obou stranách Atlantiku našla vůle k udržení váhy západního demokratického společenství – jako celku – ve prospěch inteligentní mírotvorné globální politiky, pak by lidstvo mohlo dojít jednou i k tomu, že by se Spojené národy či jiná, funkčnější celosvětová organizace, vybudovaná na myšlence „jednoho světa“, stala takovou globální autoritou, jakou dnešní svět ještě zoufale postrádá. Postrádá ji už jen kvůli každodenním počtům obětí občanské války v Sýrii. Ale i kvůli jiným, stejně vážným příčinám.
