Nejen u nás v Česku, ale v celé střední Evropě povodně přehlušily vše ostatní. Přírodní katastrofa má logicky i v médiích přednost před katastrofami, které si lidé působí sami, a navíc daleko za našimi humny. Ale vzdálenosti dnes nejsou směrodatné pro posouzení rizik. A právě pro posouzení rizik je nutné vědět i co se děje za evropskými humny. Sýrie je vlastně hned za nimi.
Bojiště několika válek, ne už jen jednoho povstání.
Ano, na Sýrii je třeba se už dívat jako na bojiště několika válek, ne jenom jedné. Povstání proti despotovi bylo jen prvním dějstvím rozsáhlého dramatu. Asád nepodlehl. Jednoduché schéma povstání se začalo komplikovat, vstoupili do něho další aktéři. Rusko zajišťuje Asádovi vojenskou převahu, nechce se vzdát svého vlivu v oblasti. Povstalcům přicházejí zbraně ze sousedních zemí a posily odevšud, kde existuje militantní islamismus. Evropští politici, tedy alespoň ti, co nepovažují za rozumné zásobit v Sýrii zbraněmi povstaleckou frontu, která už není tím, čím byla včera, poukazují právě na to, že na pádu Bašára al Asáda jsou zainteresovány i některé muslimské země tak, že k jeho porážce přispívají i svými zbraněmi. Zbraní je v Sýrii dost, i když palebná síla obou stran je propastně rozdílná, říkají. Evropské zbraně by v Sýrii už dnes a zejména v budoucnosti možná sloužily i jiným cílům než boji Syřanů za osvobození od tyranie. Nakonec by se mohly octnout v rukou dokonce i evropských přívrženců džihádu, kteří se spolu s militantní muslimskou mládeží z arabských zemí vmísili na straně povstalců do čím dál méně přehledných bojů. (Stejně už existuje obava, že mladí muslimové, kteří odešli z Evropy do Sýrie bojovat, se zase vrátí a fatální návyk bojovat si přivezou s sebou.)
Přečtěte si, co říká o válce probíhající dnes v Sýrii Gilles Kepel, francouzský arabista, autor vědeckých publikací o vývoji islámu a především základního díla o islamismu a islamistickém terorismu „Fitna, la guerre au coeur de l´Islam“ (česky: „Válka v srdci islámu“, nakladatelství Karolinum 2006): „Právě v Sýrii se dnes odehrává ´matka všech bitev´ mezi sunitskými silami, které v regionu (Blízkého a Středního východu - pozn. autora) tvoří demografickou většinu, a menšinovými šíity, kteří se spojují s jinými menšinami regionu, zejména s alawity, křesťanynebo drúzy pod záštitou Teheránu, jehož prioritou je ovšem jaderná zbraň. Za této situace se cíle Syřanů, týkající se jen jejich země, jen jejich boje za demokracii zahájeného povstáním proti barbarskému tyranovi, dostaly mezi mlýnská kola mohutných tektonických pohybů daleko přesahujících syrskou realitu. Jejich aktéry jsou, vedle petromonarchíí z Perského zálivu a už jmenovaného Íránu, také Izrael, Rusko, Čína, Spojené státy a (v menší míře) Evropa. Občanská válka v Sýrii je svým způsobem počátek strukturální mutace arabských revolucí, které jsou vtahovány do zásadních kontroverzí dnešního světa majících nyní svá bojiště jak v Ormuzské úžině, tak v Jeruzalémě, či na předměstích Damašku a v Aleppu.“
Kepel domýšlí následky internacionalizace syrské občanské války skutečně velmi daleko! Já se spokojím pouhým nástinem okolností, které, ač se politici západního světa neodvažují je pojmenovat, přece jen je už berou v potaz při zaujímání postojů k nejnovějšímu vývoji situace v Sýrii … a dnes už se musí dodat: …a v jejím nejbližším okolí.
Co se vaří v kotli syrské války?
Militantní organizace a síly, které se k povstalcům přidaly, vedou „svou“ syrskou válku podle náboženského klíče. A hodlají v ní prosadit - hned nebo po případném Asádově pádu - své koncepce radikálního islamismu. Ty koncepce jsou různé, ba i vzájemně znepřátelené. Islamistický Hizballáh dnes bojuje na straně Asáda proti rovněž islamistickým Muslimským bratřím a dalším militantním skupinám islámského radikalismu, které stojí na druhé straně fronty. Asáda, despotu spíš světského, pomáhají - i zbraněmi – svrhnout nábožensky založené monarchie, Saúdská Arábie a Katar, mimochodem nedotčené arabským jarem, a to z nich dělá podezřelé spojence povstalců, které právě arabské jaro inspirovalo. O Íránu si Gilles Kepel (viz výše) myslí, že jen zdánlivě stojí mimo toto nové ohnisko sopečného přerodu islámského světa. Teherán je dokonce podezírán, že už má v Sýrii své elitní gardisty.
Území Libanonu se stalo útočištěm sunitských uprchlíků ze Sýrie, a zároveň je domovem šíitského Hizballáhu. I tady už došlo na zbraně. Krom toho Hizballáh je v Libanonu jak vlivnou politickou stranou, tak polovojenskou organizací s protiizraelskou orientací. To je hrozivá okolnost. Možné dopady počínající internacionalizace syrské války cítí už i mírové síly OSN na Golanských výšinách. Ve střehu je izraelská vláda, přitom ale preventivními leteckými údery riskuje zatažení do války. Do války, ve které by džihádisté považovali zničení Izraele jen za jeden ze svých cílů. Druhým, pro ně zásadním a odvěkým, je změnit svět islámu ve svět islamismu. To je ta válka v srdci islámu, o které napsal Gilles Kepel citovanou (prorockou) knihu.
Ve Washingtonu tohle všechno, na základě irácké zkušenosti, ví prezident Obama, ne ale Američané, kteří nechápou, proč takový národ jakým jsou, a taková mocnost, jakou je Amerika, nezasáhne proti brutálnímu potlačování povstání a neukončí masakrování desetitisíců životů. To, co o rizicích intervence v Sýrii ví prezident, vědí i republikánští politici. I oni to vědí na základě irácké zkušenosti, viděné ale opačně: nikoli očima odpůrce irácké války, ale očima jejích iniciátorů. A to je vede k jiným závěrům než Obamu.
Myslím, že o syrské válce a jejích rizicích toho dost věděla před týdnem v Bruselu i většina ministrů zahraničí EU. Věděli, až na výjimky, že už nestojí před rozhodnutím, zda pomoci evropskými zbraněmi nastolit v Sýrii svobodu a demokratické poměry. Neboť jiné, převážně vnější síly, s jinými než demokratickými úmysly proměňují ten původní boj povstalců proti Asádovi ve svou válku o Sýrii, a po svržení Asáda – pokud bude svržen - v ní budou pokračovat mezi sebou. Evropské zbraně by nakonec mohly sehrát roli, kterou by jim Evropa vědomě nikdy nepřisoudila.
