K obhajobě amerického plošného sledování elektronických komunikací obyvatel Spojených států i jejich západních spojenců, argumentují úřady Spojených států a spolu s nimi v mnoha případech i vládní instance těch zemí, jež jsou objekty této nemilé pozornosti, potřebou zmařit plány připravovaných teroristických útoků. Nebezpečí islamistického terorismu považuje západní svět za jednu ze svých bezpečnostních priorit už od 11. září 2001.
Teror, jako zbraň hromadného ničení
Ale terorismus – ne jako nebezpečí, ani jako prostředek zastrašování, ale jako zbraň masového vyvražďování, se závratnou rychlostí šíří před očima nás všech jinde než v zemích západní civilizace. Stal se dominantním jevem v životě obyvatel „sopečné krajiny“ – smím-li se dopustit metafory – světa islámu. A jeho hlavním cílem nejsou „jinověrci“ ale muslimové. Šíité, když jde o terorismus sunitský, a sunnité v opačném případě. Popsal jsem to už v jiných komentářích jak tady na webu ČT, tak ve vysílání ČT a Čro. A ještě v pátek uplynulého týdne jsem se ve vysílání ČT24 nahlas domníval, že americká NSA by se měla soustředit na terorismus provázející občanskou válku v Sýrii a kosící v Iráku, v každodenních sériích sebevražedných atentátů, šíity bez rozdílu stáří, pohlaví a věrnosti víře.
Vzápětí – ještě týž pátek – byly už ale tiskové agentury plné zpráv o tom, že atentáty jsou právě nyní v muslimských zemích připravovány údajně proti americkým cílům – zejména snad ambasádám; že velvyslanectví USA přerušují na několik dní aktivity a že občané USA ve vytypovaných arabských a jiných muslimských zemích by měli rizika pobytu v těchto zemích brát vážně a zařídit se podle toho. Příčinou tak vážných varování americké vlády byla hrozba současného vůdce al-Káidy Ajmána Zavahrího, ale snad také úspěch amerických zpravodajců při pátrání po elektronických komunikacích mezi špičkami Al Kaidy. Všechny tyto zprávy jakoby vyvracely mé původní přesvědčení i mé páteční tvrzení na obrazovce ČT, že NSA hledá jinde než má. A že hledá vlastně také něco jiného, než co je v této chvíli podstatné. Neboť atentáty, jako byl ten nedávný bostonský, nebo před rokem Merahův v Toulouse a v Montaubanu na jihu Francie nejsou tím, čím se dnes zabývají hlavní organizátoři islamistického džihádu. Plán těch dvou atentátů, které tu cituji, neměli podle všeho na svědomí oni, ale přímo ti, kdo je uskutečnili.
Hlavní cíle džihádu jsou ve světě islámu
V tom základním jsem se ale přece jen nemýlil. Strůjci islamistického teroru jsou v současnosti skutečně plně soustředěni na boj o konečnou podobu změn, které ve světě islámu odstartovalo arabské jaro. Ze všech sil teď usilují o to, aby svržení despotů nevedlo k nastolení občanských svobod a demokratických poměrů v arabských zemích, ale k zavedení šaríi, tedy jen k jiné despocii, k despocii náboženského fundamentalismu. To je jejich základní cíl! A podle jednoho z největších znalců historie i současnosti islámu, francouzského arabisty Gillese Kepela (autora knihy Fitna, válka v srdci islámu), to byl jejich hlavní cíl už ve chvíli, kdy Bin Ládin a Zavahrí připravovali „jedenácté září“. Úder Spojeným státům měl hlavně oslabit arabské petromonarchie a usnadnit tak boj al-Káidy za to, oč teď Zavahrí usiluje znovu, když mu novou šanci nabízí chaotický vývoj arabského jara. Současné přesuny džihádistů mezi Irákem a Sýrií, boje na syrském osvobozeném území mezi džihádisty a Kurdy, zpráva o tom, že s pravděpodobným vědomím irácké vlády jsou pro syrskou občanskou válku v Íránu cvičeni iráčtí militantní šíité, i zcela čerstvá zpráva o tom, že na hranici mezi Tuniskem a Alžírskem otevřela maghrebská al-Káida novou frontu teroru – to vše dokazuje, že islamistický terorismus chápe celou obrovskou zónu severní Afriky a Blízkého východu jako jedno velké bojiště.
Právě v tomto kontextu učinil Ajmán Zavahrí své poslední prohlášení, které některá západní média zjednodušila na hrozbu americkým, či obecněji, západním ambasádám. Ve skutečnosti mělo jeho prohlášení mnohem širší význam. Jeho těžiště je třeba vidět ve větách týkajících se současné, pro cíle islamistů neuspokojivé situace v Egyptě.
„Křižáci, příznivci světské vlády, amerikanizovaná armáda, Mubárakovi zabijáci a příslušníci jiných muslimských stran s finanční podporou zemí Zálivu za přispění americké konspirace…, ti všichni se spikli, aby svrhli vládu Mohameda Mursího…“
Výrazové prostředky vůdců al Kaidy byly vždycky archaické, ale přesto se v nich současná strategie islamistického džihádu dá celkem dobře odvodit. I tentokrát, zejména když Zavahrí otevřeně obviňuje Mursího, že „za svůj pád si může sám, a to tím, že odmítal jít cestou džihádu, a dal přednost demokratickým a sekulárním metodám nástupu k moci. Jeho moc pak ovšem nemohla být jiná než planá“. Cituji, bohužel i já, zprostředkovaně, přes španělský deník El País. Vhled španělského tisku do záležitostí Maghrebu bývá ale zasvěcenější, než je tomu u tisku severnějších evropských zemí.
Myslím, že se nemýlím, když ze Zavahrího slov vyvodím závěr, že vývoj situace v Egyptě, který v této chvíli nedává naději na zvrat, tedy na návrat Muslimských bratří k moci, je pro nejvýznamnější záměr Ajmána Zavahrího – přeměnu světa islámu v jeden celistvý chálifát – těžkou ranou. Vyplývá to i z jeho vlastních slov: „Vláda Muslimských bratří se snažila vyhovět Američanům a ostatním zastáncům sekulární vlády v Egyptě, jak jen uměla, ale jim to nestačilo. To, co se nyní stalo, je nejlepším důkazem skutečnosti, že demokratickými prostředky se nedá vláda islámu nastolit!“
Projev Ajmána Zavahrího, v němž zazněla hrozba americkým a jiným západním úřadům a institucím v muslimských zemích, nemusel být pouhou výzvou k pomstě těm, kteří nyní už otevřeně vítají svržení Mursího egyptskou armádou (americký ministr zahraničí Kerry řekl 1. srpna, že odstraněním Mursího obnovuje Egypt demokracii). Mnohem pravděpodobněji byl výzvou k novému vzplanutí džihádu, zejména v Egyptě. Ten je pochopitelně klíčovou zemí pro realizaci Zavahrího plánu na deviaci arabského jara, jinými slovy na prosazení práva šaría všude tam, kde původním cílem vzbouřenců proti despotům bylo nastolení demokratických svobod.
