Státům eurozóny přinesl rok, který právě skončil, naději na stabilizaci eura a na postup od měnové unie k unii hospodářské, která byla už v samotném názvu dohody z Maastrichtu (1992!). Ale teprve bezbrannost eura proti dluhové krizi odhalila akutní potřebu jejího vytvoření. Prvním krokem k ní bylo už na letošním únorovém summitu schválení fiskálního paktu. Na červnovém se dospělo k dohodě o dalších zásadních krocích ke zpevnění eurozóny. Vzápětí, tuším, že v červenci, řekl šéf Evropské banky Mario Draghi, že ECB nenechá zbankrotovat žádného člena eurozóny, což z něho udělalo v Evropě muže roku 2012. To byl další krok.
Rok dalekosáhlých dohod, ale jen pro eurozónu!
Ženou roku byla bezpochyby Angela Merkelová, která za Německo uvolnila cestu k dohodě o společném bankovním dohledu a k bankovní unii a na vzdálenější obzor eurozóny umístila i vizi společného rozpočtu, společné banky a nakonec i společné politiky, tedy úplného završení cesty k integraci eurozóny. Díky tomu mohly říjnový a prosincový summit finalizovat ten obsáhlý plán dohod o budoucnosti eurozóny, který, bohužel, není plánem o budoucnosti Evropské unie!
Ačkoli integrační trend v Evropě považuji za správnou cestu ke stabilitě uvnitř Unie, k prosperitě jejích členů a k autoritě unie ve světové aréně, jsem znepokojen tím, že se v roce 2012 toto směřování k soudržnosti, kompaktnosti a společné síle výrazně omezilo jen na země měnové unie, na eurozónu. Říkám to ve své příspěvku do Horizontu 23. 12. 2012.
To slovo - eurozóna - znělo letos na summitech mnohem častěji než pojem Evropská unie a někdy Evropskou unii přímo nahrazovalo. Při pohledu z Prahy, která se rozhodla neúčastnit většinového úsilí o stabilizaci eurozóny, nemůže člověk nevidět, že čím víc se eurozóna přetváří v kompaktní, integrovaný útvar s vlastním řídícími mechanismy, mnohem promyšlenějšími než řídící mechanismy Evropské unie, tím víc pojem Evropská unie bledne, tím víc Unie jako celek slábne. Tím víc se její vnitřní mechanismy uvolňují, a co je horšího, tím míň na tom evropským lídrům záleží. To je z mého úhlu pohledu slabina těch prvních úspěchů, kterých se letos na summitech Evropské unie dosáhlo ve prospěch eurozóny. A nemohu uvěřit tomu, že na české politické scéně nevyslovil ještě nikdo obavu z faktického odpoutání eurozóny od zbytku Unie. Nebo naopak, z vlastního odpoutání ČR od projektu silné eurozóny. Dělá to dojem, že uvolňování svazků s Evropou (tedy jejími strukturami) bude vlastně české vládě vyhovovat!
2013: dál k evropské jednotě nebo naopak?
Nezbývá než věřit, že v konečném důsledku a v delší perspektivě vše, čeho se dosáhne ve prospěch eura a eurozóny, bude také ku prospěchu EU, ale zatím o tom v diskursu evropských lídrů, kteří se na letošních summitech o tento kurz zasadili, není ani zmínka. Jako by i jim vyhovovalo, že ty institucionální změny, které dohodli jen pro eurozónu, umožní sice menšině, aby se distancovala od potíží eura a jejich nákladného řešení, ale většině zase umožní dát té menšině najevo, třeba jen svých chováním: jen se klidně distancujte, prostě s vámi nebudeme počítat! Tady bych poukázal na vizi Evropy Francoise Hollanda, kterou cituji v uvedeném Horizontu.
Vidím v postoji těch, co se od cesty dohodnuté pro eurozónu v roce 2012 odtahují, i v postoji těch, kteří tu cestu bez nich klestí, počátek nové sítě nejrůznějších hranic uvnitř prostoru, který měl a má tvořit formaci se silnou jednotnou měnou a s dosavadním názvem: Evropská unie. Na mezinárodní scéně slovo Evropa musí i nadále znamenat Evropskou unii, nikoli jen eurozónu! Ta totiž, i když se stabilizuje a upevní, nebude mít dimenzi kontinentálního celku a legitimaci aktéra globální politiky. Nebude hned sdružovat půl miliardy lidí, nebude představovat největší světovou ekonomiku, jakou ve svém součtu představují ekonomiky sedmadvacítky. Není tedy radno zapomínat na to, že hlavním cílem bylo a je ztotožnění eurozóny s Evropskou unií. Euro bylo zavedeno, aby se stalo měnou všech jejích členů. Toto ani tak neříkám jako výčitku těm, co právě teď uvádějí do pohybu vlak směrem k integraci eurozóny. Spíš jako memento a výzvu těm, kdo lhostejně postávají na peróně a je jim jedno (ať už jsou to politici, či neinformovaná veřejnost), že ten vlak možná odváží naděje, které až do příchodu krize eura spojovali se vstupem své země do Evropské unie.
(Text byl dokončen 31. prosince 2012)
