Zdeněk Velíšek strana 3 z 5

V Evropské unii se připravuje zavedení centralizovaného bankovního dohledu. Rozhodnuto a dohodnuto není zatím nic. Zejména ne to, zda by se centralizovaný dohled soustředil v rukou ECB (což se zatím jeví jako pravděpodobné), zda by se vztahoval jen na banky eurozóny nebo celé Unie a zda na všechny – je jich přibližně 6 000 – nebo jen na ty velké, jejichž kolaps by mohl způsobit něco podobného jako v r. 2008 případ Lehman Brothers.

Nechci srovnávat ani vytvářet umělé paralely mezi fenomény, které sice mají společného jmenovatele, ale také v jednotlivých evropských zemích, a v některých z nich dokonce v jednotlivých lokalitách, svou specifickou podobu. Situace Romů v ostravském Přednádraží je jistě jiná než situace Romů ve francouzském Saint-Denis a úplně jiná než v sousedním Aubervilliers, které je od Saint-Denis coby kamenem dohodil. Romské komunity jsou, jak už teď víte, tím společným jmenovatelem. A pak také jejich způsob bydlení a obecně modus vivendi, způsob života.

Dnes a denně je Sýrie v rozhlasovém a televizním zpravodajství a samozřejmě i v denících snad všech evropských zemí. Dnes a denně si lidé chápající, že v globalizovaném světě se syrské drama nakonec nějak promítne do řady oblastí života třeba i v jejich zemi, kladou otázku, zda je možné se do nekonečna jen pasivně dívat na záběry z měst pustošených dělostřelbou a poslouchat nebo číst každodenně zprávy o nových desítkách či stovkách obětí syrské občanské války. Zvlášť když libyjská paralela z loňska se mnohým zdá být nepřímou pobídkou k intervenci.

Ruský dokumentární film „Ztracený den“, který pojednává o tom, jak to bylo s rozpoutáním rusko-gruzínského vojenského konfliktu v roce 2008, a umístěný na internet k jeho čtvrtému výročí, rozpoutal v Moskvě nový konflikt. Nekrvavý, ale jak pro historii postsovětského Ruska, tak pro pochopení nových aspektů ve vztazích uvnitř dlouholetého tandemu Putin-Medvěděv, objevný. V dokumentu tvrdí vysocí důstojníci, mezi nimi i bývalý šéf hlavního štábu generál Balujevskij, že Medvěděv, tehdy prezident a tudíž vrchní velitel ozbrojených sil, vydal příkaz k vojenskému zásahu v Jižní Osetii pozdě. Nepřímo ho tedy činí zodpovědným za zbytečné oběti na lidských životech, neboť podle ruské verze v Jižní Osetii zaútočili Gruzínci překvapivě a Rusko bylo přinuceno rychle reagovat.

EU uprostřed létaMá Brusel právo na letní prázdniny? Od 1. srpna tam mají 'celozávodní' dovolenou. Srpen je v Evropské komisi mrtvý měsíc. Ale finanční trhy nevyhlásily ani letní pauzu ani time-out ani příměří. Finanční trhy, to je globální pojem a léto je jen na severní polokouli. Takže finanční trhy – stejně jako čert – nikdy nespí. Lídři Evropské unie to vědí. A když ne úředníci Unie, tedy oni se mají na pozoru. Jeden příklad za všechny: François Hollande zahájil svou dovolenou v letním sídle francouzských prezidentů v pevnosti Bragançon ujištěním, že si nedovolí 'prožít prázdniny naplno, když si doba vyžaduje, aby byl po čtyřiadvacet hodin denně naplno informován a aby byl stále ve střehu, zejména v souvislosti s hospodářskou situací.'

Mohou olympijské hry měnit svět? O tom, jestli jsou olympijské hry apolitické, nebo zda na ně má globální politika či politická realita pořádající země vliv, se už kolem všech moderních olympiád napsalo mnoho tisíc stránek. Proto jsem si otázku pro svou úvahu položil jinak. Mohou olympijské hry zanechat stopu v globální politice, mohou samy nějak ovlivnit běh světa? A hned prozradím svou odpověď: ano. Už tím, že jsou, hrají v historii globální politiky roli.

Nic asi nepřeženu, když vyslovím názor, že česká veřejnost je silně znepokojena poměry na domácí politické scéně. Sílí v ní přesvědčení, že bezmocně přihlíží skrytému boji o (ne)závislost klíčových orgánů justice a policie na vládě, že se bezmocně snaží nezapomenout na očividné zločiny kmotrů či politických předáků, které zůstávají celé měsíce bez vyšetření, a přesto na stránkách novin dávno ustoupily zprávám o nových případech zločinnosti či korupce s dosahem až do vysoké či aspoň regionální politiky, o zjevných pokusech diskreditovat svědky či zmanipulovat kauzy….

Hollandova muka a 14. červenec Letošní 14. červenec, výročí pádu Bastilly a začátku Francouzské revoluce, bude pro novou francouzskou vládní garnituru dnem vícero tváří. Nebýt některých nečekaných okolností, mohl být státní svátek – krom obvyklé oslavy Francouzské republiky se všemi obligátními slavnostními akty – také příležitostí k tomu, aby nová vláda nezvykle brzo po svých volebních vítězstvích, poprvé deklarovala, a to ne pouze na půdě parlamentu, ale před celou slavnostně naladěnou veřejností, svou politickou identitu a své cíle, to vše zajisté v ostré odlišnosti od toho, co Francouzi slýchávali od pravicových předchůdců jejich dnešní socialistické vlády.

Prázdninové čteníMožná, že jste si na dovolenou k plavkám přibalili i notebook, ale zapomněli dobrou detektivku. Tak zkusím nabídnout něco, co může připomenout buď detektivku, nebo některé rysy českého politického života. Ty jen vzdáleně, pochopitelně; už proto, že francouzská detektivka z politického prostředí musí mít jiný parfém než česká. L'Oréal dodá jemných parfémů celou škálu. Schválně, jestli vám budou vonět.

Summit Evropské unie z 28. a 29. června provázený stejně důležitým summitem eurozóny, jak se teď stává zvykem, je po nějaké době první, který snesl odstup 24 hodin, aniž se o něm v českých médiích začalo mluvit se skepsí, která v nich, co se evropského sjednocování týká, patří už delší čas k bontonu. Škoda jen, že atmosféra evropského fotbalového šampionátu ovládla nejen výrazové prostředky, kterými se summit v českém (a do jisté míry i v ostatním evropském) tisku hodnotil, ale nakonec i úhel pohledu na obsah a výsledky jednání summitu.

Čím víc poplašných zpráv dostáváme o tom, co právě v té které chvíli posunuje Evropu zmítanou krizí blíž k okraji propasti, tím víc otupuje naše samostatné myšlení a tím míň se umíme bránit euroskepsi, která přímo odkapává z novinových titulků i z televizních a rozhlasových „headlinů“. A jiné, než právě takovéto zprávy, čí spíš předpovědi na nejbližší dny, už téměř nedostáváme, ačkoli je následujícího dne žádná evropská apokalypsa nikdy nepotvrdí.

Staronový ruský prezident – staronové vztahy EU-Rusko? V neděli 3. června jsem v pořadu ČT24 „Horizont“ trochu rozebral páteční schůzky ruského prezidenta Vladimira Putina s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem. Na dotaz (mimo obraz), zda po těch schůzkách je spolupráce s Putinem na pacifikaci Asádova režimu pravděpodobnější, jsem řekl, že není. Vycházel jsem z neochoty německé kancléřky vyvinout na Putina takový tlak, jaký by jej přiměl dát ruce pryč od jeho syrského chráněnce Bašára Asáda. Po Berlínu už klidně mohl zůstat indiferentní k mnohem rezolutnějšímu postoji francouzského prezidenta Hollanda vůči ruské „neutrální“ politice k brutalitě vojenského potlačování syrského povstání, i k signálů§m z Francie i odjinud, že bez mezinárodního zásahu, aspoň v podobě účinnějších sankcí, ne-li už v podobě intervence, tvrdošíjnost Ruska a Číny v RB může stát Syřany ještě další tisíce životů.

Dvě křivky, které od počátku francouzské prezidentské kampaně znázorňovaly průběh volebních preferencí Nicolase Sarkozyho a Françoise Hollanda, probíhaly pěkně spořádaně vedle sebe. Jejich vzájemná vzdálenost na stupnici percentuálního vyjádření voličských preferencí se příliš neměnila, jen jednou se jejich dráhy proťaly a zase vrátily do svých téměř paralelních trajektorií. V den prvního kola voleb ukázala jejich těsná vzájemná blízkost, že nic není rozhodnuto.

Ví to v Norsku nebo i u nás každý, že v pozdravu, kterým norský „džihádista“ Anders Breivik zdraví tribunál a pozůstalé svých obětí, sotva mu sejmou pouta, nelze vidět jen silácké gesto?  Kolik zbývá těch, co ještě mohou z vlastní zkušenosti mluvit o tom, jak daleko, vlastně jak blízko bylo v době, kdy se v Německu formoval nacionální socialismus, od stranického pozdravu k rasistickému pogromu? Dnes už varuje jen historická paměť národů. Varuje i Nory. Od čtvrtého dne procesu začíná už soudní líčení bez Breivikovy promyšlené provokace.

Jen vypočítat aspekty, kterými se výsledek francouzských prezidentských voleb může dotknout celé evropské struktury i jednotlivých evropských zemí, naši nevyjímaje, by zde zabralo dlouhé řádky, ne-li odstavce. Ale kupodivu, z jejich výčtu bychom možná zjistili, že ty nejdůležitější faktory určující povolební budoucnost Francie se nebudou odvozovat od toho, zda Francii bude stát v čele vyznavač liberalismu či obhájce sociálního státu, neboť manévrovací prostor budoucího prezidenta bude zřejmě příliš úzký na to, aby osobně či spolu se svou vládou vtiskl francouzské politice tak čitelnou a jednoznačnou pečeť.

Reportáž zpravodajky České televize v Bruselu Evy Hrnčířové o životě českých Romů v belgickém Gentu (Horizont 8.4.) přinesla několik příkladů jednak dobré adaptace samotných Romů na podmínky, které tamní radnice pro soužití místních s Romy připravila, jednak názor, že v rámci Evropy je to všude stejné. A že v řešení tohoto problému žádná země nevyniká. I já jsem se ve svém reportážním hledání receptu na řešení romské otázky v různých zemích Evropy ptal sám sebe i svých respondentů:

„Česko-německé vztahy jsou teď nejlepší, jaké kdy byly.“ Kolikrát jsme to od pádu železné opony v r. 1989 slyšeli! Poprvé nejspíš hned poté, co se Václav Havel vrátil ze své první prezidentské zahraniční cesty. Podnikl ji 2. ledna 1990, velmi krátce po nástupu do funkce. Jeho cílem byl Berlín a Mnichov. A slyšeli jsme to znovu, o dva roky později, po podpisu česko-německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci; a ještě procítěněji pak po srpnu 1997, kdy byla v Praze podepsána Česko-německá deklarace.

Euroskepticismus už není okrajový fenoménV minulém týdnu, kdy se toho na staveništi jednotné Evropy moc nedělo, soustředily se evropské deníky na trhliny, které se začaly objevovat v dohodách, jichž v předchozích týdnech Evropa dosáhla ve snaze o konsolidaci eura a eurozóny.

O soudržnosti Když člověk poslouchá mediální debaty, v nichž vystupují vládní politici, všimne si za chvíli, že se, snad z výjimkou jediného Karla Schwarzenberga, dívají na Evropskou unii jakoby zvenčí, nezúčastněně, jakoby Česko ještě do ní ani nevstoupilo a oni mohli diskutovat o tom, zda  České republice stojí zato se připojit nebo ne, co za to zaplatíme, co nám za to z Bruselu dají, k čemu nás budou nutit, v čem se jim nesmíme podrobit. Nikdy to není o tom, čím můžeme či musíme dnešní ohrožené a oslabené evropské struktuře pomoci, abychom v ní měli skutečnou oporu, neboť právě proto jsme do ní už před osmi lety vstoupili. Zdá se, že dodnes u nás řada politiků v rozhodujících funkcích, a co je horšího, pod jejich vlivem také většina veřejnosti nestrávila společnou Evropu jako ideu, jako projekt, jako už pětapadesát let trvající politický proces, na kterém se podílí ve vlastním bytostném zájmu stále rostoucí počet evropských národů, a už osm let také náš národ.

Evropa a RuskoPutin se po čtyřech letech vrací do Kremlu. Bude ruským suverénem. Co to bude znamenat pro vztahy mezi Evropou, přesněji mezi Evropskou unií a Moskvou? S Medvěděvem se opatrně, krůček po krůčku navazovalo jakési evropsko-ruské partnerství. V oblasti energetické bezpečnosti Evropy se usilovalo dokonce o strategické partnerství s Ruskem. V zájmu získání jistoty ve věci spolehlivého zásobování Evropy energetickými surovinami. Zůstane tento trend beze změn? Nebo se vztahy ochladí a zkomplikují?

Ztráty vyčíslitelné a nevyčíslitelné "Kdyby se bylo už dřív ponechalo Řecko jeho osudu, už mohl být pokoj. Takhle se bude celá Evropa trápit dál a stejně to k ničemu nepovede. Za obrovské peníze si Evropa koupila jen nějaký ten čas. Nakonec ten bankrot stejně Řecko postihne." Takhle nějak vyznívala drtivá většina komentářů, které jsem v minulých dnech slyšel a četl na téma schválení mnohamiliardové pomoci Řecku. Bylo mi dost smutno z toho simplicismu, s jakým média lámala hůl nad snahou, aby dnes už víc než půlstoletý evropský projekt neutržil případným zhroucením Řecka nebo celé eurozóny osudovou ránu. Jak to, že je tolik těch, co vidí jen ztráty vyčíslitelné, které by Evropě způsobila marnost její snahy o záchranu Řecka, a nevidí ty nevyčíslitelné, které by Evropě - tedy nám všem - způsobilo odepsání Řecka?

Odchod nebo vypuzení Řecka z eurozóny by asi přineslo úlevu těm, kdo považují za předem ztracené každé euro, které se teď do Řecka investuje. Časem by ale zjistili, že si marně drželi ruku na kapsách, a že obsah kapes se stejně ztenčuje. Přišli by na to, že na tak složité poměry, jaké dnes vládnou mezi Evropskou unií a finančními trhy, ba dokonce i uvnitř Unie samotné, příliš jednoduché recepty nezabírají. Sílu evropské měny nedělají jen plusová čísla na kontech států, které eurem platí, a sílu Evropy nedělá jen její měna. Společnou měnu i společný osud zemí eurozóny i celé Evropské unie může například hodně poškodit i perspektiva eventuelního politického rozkladu v Řecku a ovládnutí země radikálním nacionalismem. Stačilo by dokonce, kdyby Řecko z pocitu ukřivdění začalo ostatní Evropě házet klacky pod nohy. Už teď v Řecku povážlivě ožily antiněmecké nálady datující ještě z dob druhé světové války.

Ani u nás ani jinde v Evropě by asi většina lidí neuměla zodpovědět otázku, kdy a kde se zrodil pojem Evropská unie. Jubileum nám dává příležitost to připomenout. Bylo to v Maastrichtu, před dvaceti lety. Smlouva, která je známá jako maastrichtská a byla podepsána 7. února 1992, se oficiálně jmenuje Smlouva o Evropské unii. Ne smlouva o maastrichtských kritériích, což je možná jediný pojem, který se dnes leckomu vybaví, když slyší Maastricht. Ale je na omylu, kdo si teď povzdychl: Jo, tak tam to všechno před dvaceti lety začalo! Všechno to, co teď končí krizí eura. Kdepak! Ta historie je ještě o pětatřicet let delší!

Co přinese Čechům odmítnutí rozpočtového paktu? Připadá mi nejdůležitější, že schválení toho paktu rozptýlilo nebezpečí, že se Evropská unie rozštěpí a že vznikne dvourychlostní Evropa. To by se bylo stalo, kdyby se i ostatní adepti vstupu do eurozóny zachovali jako Česko. Avšak právě oni nebezpečí rozbití evropské jednoty zažehnali. Souhlasem s fiskálním paktem, tedy závazkem respektovat po vstupu do eurozóny její nová pravidla, dali najevo, že jim záleží jak na společné měně tak na soudržnosti Evropské unie.