Čím víc poplašných zpráv dostáváme o tom, co právě v té které chvíli posunuje Evropu zmítanou krizí blíž k okraji propasti, tím víc otupuje naše samostatné myšlení a tím míň se umíme bránit euroskepsi, která přímo odkapává z novinových titulků i z televizních a rozhlasových „headlinů“. A jiné, než právě takovéto zprávy, čí spíš předpovědi na nejbližší dny, už téměř nedostáváme, ačkoli je následujícího dne žádná evropská apokalypsa nikdy nepotvrdí.
Nehodlám jako příklad použít tu nekonečnou šňůru zpráv, podle kterých už dnes Řecko nemělo být v eurozóně, a eurozóna se měla hroutit. Stačí mi zprávy, staré čtrnáct dní, podle nichž Španělsko požádalo o pomoc ve výši celého jednoho sta tisíc eur. Provázel je většinou komentář, že ani to nebude stačit na záchranu španělské ekonomiky. Mám k téhle, při nejmenším předčasné „informaci“ trochu osobní vztah, protože jsem tehdy v pořadu Horizont po pravdě řekl, že Španělsko o tu pomoc ještě nepožádalo, že se tomu jeho premiér brání. Kdo si druhý den ráno otevřel noviny, musel mě považovat za desinoformátora, pokud neměl možnost se jako já dovědět z autentických španělských, ale i jiných evropských zdrojů, že oficiálně se na španělskou žádost stále ještě čeká. A španělská vláda sama, že čeká na to, až se z objednaného auditu dozví skutečnou výši zadluženosti několika španělských bank, kterou by měla řešit půjčkou. Čekala až do pátku 22. 6.(!), a dozvěděla se, že, rozhodne-li se obrátit na evropské instance, má žádat o částku pohybující se mezi 51 až 62 miliardami eur. Španělská vláda má podle madridského tisku učinit ten dva týdny očekávaný krok v pondělí 25. 6. Až to ohlásí tučné titulky novin, obávám se, že pár tisíc konzumentů informací o krizi eurozóny a o peripetiích Španělska si povzdechne: „Už zase ti Španělé potřebují další miliardy. Kam proboha dali těch sto miliard z předminulého týdne?“
Rozhodl jsem se sáhnout k tomtuto konkrétnímu - i když nevýznamnému - příkladu zavádějících informací mimo jiné proto, abych si taky já veřejně povzdychl nad tím, že v takto vytrvale pěstované atmosféře pochyb o budoucnosti eura a eurozóny, je víc než přirozené, že české veřejnosti unikne fakt, že v Evropské unii existuje také pohyb v opačném směru, než jen k zaručenému rozpadu či úpadku. Ten pohyb je mnohotvárný. Může počínat opravdu třeba jen snahou o půčku španělským bankám, která by neměla podobu „obvyklého“ (stamiliardového) záchranného balíčku, jaký před ratingovými agenturami a finančními trhy deklasuje stát, jenž o něj musí požádat. Ale také může mít podobu už mnohem zásadnějších návrhů. Třeba na vytvoření bankovní unie, nebo dokonce rozpočtové (fiskální) unie, na rychlé použití eurobondů, nebo dokonce na založení společného evropského fondu, či na uskutečnění jiného pokusu o kolektivní převzetí odpovědnosti za dluhy národních států. Ten poohyb směrem ke koncepčnímu řešení současné destabilizace Evropy může jít – vlastně už jde – ještě dál: až k všezahrnujíci politické unii.
Ať už dojde Evropa v těchto snahách o stabilizaci své neutěšené situace jakkoli daleko, vždycky to, jak je vidět, bude tím směrem, který tu naznačuji. Směrem ke stále hlubší integraci, tedy ke stále koncentrovanějšímu řízení společných záležitostí sedmadvacítky. Nebo jen eurozóny plus dobrovolníků; což se stane, pokud převáží tendence k většinovému rozhodování, tedy k upuštění od ohledů na váhající menšinu či na jedince, kteří si vlastní účast na hlubší integraci evropské struktury vlastně nikdy nepřáli, jako britští konzervativci). Žádný z návrhů, které zazněly, nesměřuje opačným nebo jiným směrem. A my přitom víme, že tím jediným směrem, o kterém je řeč, současná česká vláda odmítá jít. Výjimku v ní tvoří ministr zahraničí. Ten ale se k názoru, že Evropa se nevyhne federalizaci, přihlásil před dvěma dny jen soukromě (jak se píše v E15.cz z 21.6.).
A tím se dostávám k tomu, co bych opravdu nechtěl, aby česká veřejnost přehlédla v té atmosféře, která ji obklopuje. V atmosféře očekávání toho jediného (tj. katastrofického) rozuzlení krize eura, eurozóny a evropské myšlenky, které visí dnes a denně nad zlověstným obzorem české mediální scény. Tou příležitostí, při které se Schwarzenberg vyjádřil k perspektivě federalizace Evropy, byla čtvrteční návštěva belgického ministra zahraničí Didiera Reynderse v Praze. A Reynders je jedním z deseti ministrů zahraničí zemí Evropské unie – mezi nimiž je z východní půlky Unie jen polský ministr zahraničí Sikorski – kteří přicházejí s návrhem na dalekosáhlou přeměnu srtruktury směrem k její federalizaci. Jdou dál než Angela Merkelová ve výroku, který jsem ocitoval ve zmíněném Horizontu z 10.6. Lépe řečeno dopracovávají do velmi odvážných detailů její vizi politické unie.
Nejpodrobněji ze všech novin, kterými jsem na internetu „listoval“, informovala o plánech této „Skupiny pro budoucnost Evropy“ rakouská Die Presse. Ve dvou dnech - 19. a 20. 6. – přinesla o jejích návrzích pět článků! Ale bez ohlasu nezůstala tato záležitost nikde. Ani u nás, i když se zatím nedočkala příliš velké pozornosti analytiků.
Je pravda, že jde zatím pouze o avantgardní myšlenky předních evropských politiků. Je také pravda, a že ani ve svých vlastních zemích nemohou tito proevropští státníci počítat s tím, že by jejich návrhy okamžitě vzala za své veškerá veřejnost. Euroskepticismus se v letech krize nezahnízdil jen u nás! Je také ale pravda, že těch deset ministrů se jen odhodlalo dát impuls k pokračování procesu, který k tomuto cíli vede od počátku. Jenomže nebude stačit pracovat na tom, aby budoucnost Evropy v otevřeném a globalizovaném světě byla brzo zajištěna institucionálním upevněním její soudržnosti. Iniciátoři nové avantgardní fronty politického evropanství budou muset vyvinout také spoustu úsilí o to, aby jakoukoli myšlenku evropské státnosti přijala veřejnost zemí, udržujících si dosud značnou samostatnost. A jsou tu, bohužel, i státy, jako je náš, kde se při současné konstelaci politické scény nedá počítat s tím, že by někdo z vládní garnitury – nebo i z opozice - chtěl přesvědčovat veřejnost o užitečnosti sdílené suverenity, nebo aspoň vysvětlovat, co to ta sdílená suverenita je. Takže tedy někdo jiný než politici? Kde vzít osobnosti, které by byly schopné probudit ve veřejnosti propadlé euroskepsi, vůli zastavit cestu Česka do izolace? Přesvědčit společnost, že je to cesta zpátky do století, které tolikrát a tak vážně ohrozilo naši národní svébytnost. K tomu asi bude třeba celého početného sboru tak kompetentních hlasů, jaký zazněl například nedávno na vlnách Radiožurnálu. Stojí za to, si ho – pro inspiraci – poslechnout.
