Summit Evropské unie z 28. a 29. června provázený stejně důležitým summitem eurozóny, jak se teď stává zvykem, je po nějaké době první, který snesl odstup 24 hodin, aniž se o něm v českých médiích začalo mluvit se skepsí, která v nich, co se evropského sjednocování týká, patří už delší čas k bontonu. Škoda jen, že atmosféra evropského fotbalového šampionátu ovládla nejen výrazové prostředky, kterými se summit v českém (a do jisté míry i v ostatním evropském) tisku hodnotil, ale nakonec i úhel pohledu na obsah a výsledky jednání summitu.
Nebylo to střetnutí soupeřů
Čtenářům (i konzumentům audiovizuálních informací) se do paměti asi tato schůzka EU vryje jako dramatické utkání, které někdo vyhrál a někdo prohrál. A pro lepší názornost se počet aktérů zredukuje, aspoň v paměti české veřejnosti, na dva: Na Maria Montiho a Angelu Merkelovou. V zábavných paralelách s vývojem šampionátu ve fotbale byl za vítěze všeobecně vyhlášen Ital Mario Monti a za poraženou Angela Merkelová. V této interpretaci se ale ztrácí vše, co právě skončivší zasedání sedmadvacítky znamená pro Evropu, pro svět financí i pro globální politickou situaci. A to, i když to v mnoha článcích o summitu najdeme, dodávám, abych učinil spravedlnosti zadost.
Celý červen se v Evropě i ve světě kolem ní vedly diskuse o tom, zda se evropská struktura, dosud převážně mezivládní, odhodlá udělat kvalitativně významné a naléhavě potřebné kroky k centralizaci svých rozhodovacích mechanismů. Řečeno jiným, častějším termínem, k integraci. A když ano, zda ty kroky neudělá v tak dlouhém časovém horizontu, jaký znehodnotí jejich význam pro bezprostředně potřebné zažehnání rizik hrozících nejslabším ekonomikám eurozóny. Udělat něco hned, rozhodnout ještě během summitu s konečnou platností o opatřeních na ochranu hroutících se bank či ekonomik těch nejslabších členů eurozóny, to byla ta důležitější rovina, na které se od červnových summitů EU a eurozóny očekávaly konkrétní výsledky.
Nikdo do této chvíle neřekl, že v tom summit ztroskotal. Rozhodl o přímé pomoci bankám ohrožených bankrotem. Rozhodl, že na mechanismu, který za tím účelem vznikne, se bude podílet ECB a že ta také bude vykonávat dohled nad bankami v rámci bankovní unie, která má být založena. Souhlas všech získal také návrh na vznik paktu růstu a zaměstnanosti (pokud se ustálí toto pojmenování). 130 miliard eur má v jeho rámci pomoci pozvednout růst a zaměstnanost napříč EU.
Co se kroků ke koncepčním změnám týká, státy eurozóny se shodly na nutnosti vybudovat bankovní unii, fiskální unii (což je víc než už dohodnutá smlouva o rozpočtové disciplíně). Fiskální unie znamená společnou rozpočtovou politiku, zásadní krok k dalšímu cíli: K dosažení politické unie. V této rovině je důležité, že tyto cíle nikdo v eurozóně, na kterou se zatím vztahují, neodmítá.
Platí uvnitř Unie „kdo s koho“?
Nechci bagatelizovat fakt, že summit také ukázal pravou tvář poměrů uvnitř Evropské unie. Není v ní pokaždé automaticky a předem zajištěn souhlas s každým krokem směřujícím k integraci, tedy ke sdílení suverenity, ale je v ní pokaždé předem zajištěna vůle k udržení eurozóny. A tím spíš vůle k udržení Evropské unie jako procesu evropského sjednocování. V této rovině se mi zdá nejvíc potřebné zaznamenat fakt, že Francie, a to nejenom její prezident, ale i její ministr zahraničí Fabius, který sehrál neblahou roli v kampani za odmítnutí evropské ústavy v referendu v r. 2004, se nežene do politické unie v té podobě, v jaké si jí představuje Angela Merkelová, tedy právě se značným postoupením národních kompetencí novému centrálnímu (či chcete-li federálnímu) orgánu řízení „věcí evropských“.
Stvrzují to Hollandova slova o tom, že všechny na summitu v Bruselu uzavřené dohody předloží ve Francii co nejdřív parlamentu k hlasování. V parlamentu má jeho strana ovšem nadpoloviční většinu, takže tomuto prezidentovu prohlášení je možné rozumět také takto: vše, co se mi na dalším dopracovávání závěrů summitu nebude líbit, mohu ještě zabrzdit v parlamentu.
V této chvíli, tedy po červnovém summitu, prvním po Hollandově zvolení prezidentem, lze konstatovat, že Evropskou unii v této přelomové etapě neřídí německo-francouzský tandem, jak se stalo zvykem ke konci Sarkozyho prezidentství, kdy se Francie častěji začala ztotožňovat s německými stanovisky. Hollande zatím stále ještě dává přednost upevňování své politické autority. Jak doma, tak na evropské půdě. Zatím s úspěchem. Ale Merkelové tím žádnou porážku nezpůsobil. (Ostatně ani nechtěl. Má zájem aspoň předstírat tu nejlepší shodu mezi nimi dvěma.) Náhlou kancléřčinu flexibilitu vůči požadavkům, které dřív byly pro ni naprosto nepřijatelné, schválil hned po skončení summitu Bundestag. Merkelové tam vyslovila svou podporu sociální demokracie! Přes ni, přes německou sociální demokracii povede možná i cesta k oživení německo-francouzského tandemu. A zdá se, že by k němu nemuselo dojít až napřesrok, po německých volbách.
Roztržka se v EU prostě nekonala. Přesto, že ve všem nevládl soulad od prvního momentu. Co na tom? Evropa měla vyhrát, ne Německo, ne Francie! A Evropa, jak se zdá v této chvíli, neprohrála. Zejména, když pojem Evropa ztotožňuje dnes mnoho evropských politiků s pojmem eurozóna.
