„Česko-německé vztahy jsou teď nejlepší, jaké kdy byly.“ Kolikrát jsme to od pádu železné opony v r. 1989 slyšeli! Poprvé nejspíš hned poté, co se Václav Havel vrátil ze své první prezidentské zahraniční cesty. Podnikl ji 2. ledna 1990, velmi krátce po nástupu do funkce. Jeho cílem byl Berlín a Mnichov. A slyšeli jsme to znovu, o dva roky později, po podpisu česko-německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci; a ještě procítěněji pak po srpnu 1997, kdy byla v Praze podepsána Česko-německá deklarace.
Často zapomínaný závazek
Klíčová myšlenka a hlavní hodnota oné Česko-německé deklarace spočívala ve větě, v níž obě strany stvrdily svou vůli „nezatěžovat vzájemné vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“. Tato vůle pak byla hlavním impulsem pro ustavení Česko-německého diskusního fóra a Česko-německého fondu budoucnosti. Jak samotná Deklarace, tak ty jmenované dvě platformy sehrály v historickém období vzájemného sbližování evropského východu s evropským západem a Československa, pak Česka s Německem, po pádu železné opony, nezastupitelnou roli. A to přesto, že dobré úmysly nevedly vždy jen k dobrým skutkům.
Když se ale člověk díval z určitého nadhledu, bylo v podstatě opravdu proč říkat v každé jednotlivé etapě toho dodnes trvajícího období: Ano, česko-německé vztahy jsou nejlepší, jaké kdy byly. Byly skutečně vždy lepší než kdy dřív, ale stejně v nich přetrvávalo dědictví těch „politických a právních otázek pocházejících z minulosti“, kterými už ty „nejlepší vztahy všech dob“ neměly být zatěžovány. Dědictví minulosti přežívalo zejména ve formě sporů o Benešovy dekrety (živených ovšem z německé strany téměř výhradně organizacemi sudetoněmeckých vysídlenců a jejich bavorskými hostiteli, nikoli spolkovými instancemi, což je třeba konstatovat, aby bylo učiněno spravedlnosti zadost). Novou kvalitu česko-německých vztahů nehodlali také respektovat či dokonce pěstovat ti němečtí poslanci, kteří se v Evropském parlamentu pokoušeli podmínit přijetí České republiky do Evropské unie zrušením Benešových dekretů.
Vztahy už nikoli ryze bilaterální
Připomněl jsem tyto stíny jinak pozitivních česko-německých vztahů po pádu železné opony proto, abych teď řekl, že teprve vstup ČR do Evropské unie v r. 2004 proměnil nadějný trend vývoje vztahů mezi námi a Němci a mezi našimi státy po r. 1989 v určitou politickou jistotu a dal tomuto trendu jakousi záruku nezvratnosti. Uvnitř evropské struktury se totiž mohou vztahy mezi Berlínem a Prahou třeba i chvílemi zhoršovat, ale nemohou se znovu vyhrotit v nepřátelství a v hrozbu otevřeného konfliktu mezi oběma národy. Takže z tohoto zorného úhlu jsou skutečně naše vztahy s Německem nejlepší, jaké kdy byly. Dokonce jimi nijak zvlášť, ba skoro vůbec, neotřásla ani „česká výjimka“, kterou Václav Klaus podmínil v Evropské unii svůj souhlas s Lisabonskou smlouvou. (Asi už je vzhledem k časovému odstupu nutné připomenout, o co šlo v české výjimce z Listiny základních práv přijaté Evropskou unií na přelomu let 2010 a 2011. Václav Klaus, který výjimku navrhl, v ní vidí pojistku proti tomu, aby Chartu základních práv EU nemohli sudetští vysídlenci a jejich potomci použít jako právní základ k uplatnění majetkových nároků vůči ČR. Na okraj: Jak Václav Klaus, tak ti němečtí poslanci Evropského parlamentu, kteří si vzali stejnou kauzu – případné nároky sudetských Němců vůči ČR – jako argument pro zdržování přijetí ČR do EU – zapomněli na závazek „nezatěžovat vzájemné vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“, který na sebe Česko a Německo vzaly podpisem „Deklarace“ z r. 1997.
Před návštěvou kancléřky Merkelové v Praze, uskutečněnou 3. dubna, jsem měl trochu obavu z toho, že po jejích jednáních s Petrem Nečasem nebo Václavem Klausem bude možná opět po nějakou dobu těžké tvrdit, že česko-německé vztahy jsou nejlepší, jaké kdy byly. Byla tu přece další „česká výjimka“! Tentokrát Nečasova (i když i nad ní se vznáší Klausův „stín“): nepodepsání smlouvy o rozpočtové disciplině. Nakonec se Nečas v závěru kancléřčiny návštěvy v Praze prohlásil za „stínového“ signatáře fiskálního paktu.
Blesk nesjel ani z druhého mraku, který ležel nad úterním českoněmeckým summitem. Představovaly ho názorové rozdíly mezi projaderným Nečasem a antiatomovou Merkelovou na dva aspekty energetiky. Trochu jsem ty rozpory, z nichž mohly vzniknout spory, popsal ještě před kancléřčinou návštěvou Prahy v Horizontu na ČT24 a v komentáři pro Český rozhlas 6. Nečas a Merkelová se vzájemně ujistili, že protichůdnost české a německé energetické koncepce nevytvoří mezi oběma státy „problém“. Všichni ovšem víme, že v tom budou bezmocní, zachce-li se ten problém vytvořit médiím. Ta se přece živí problémy, rozpory a spory, a ne bezproblémovými vztahy! Ale ani v mediální rovině nic po setkáních Merkelová – Nečas a Merkelová – Klaus nevypuklo. Jen Frankfurter Allgemeine ve středu 4. dubna ironizoval a strašil: Berlín „respektuje, že Česko nenásleduje německý příklad a (a nejde bezjadernou cestou – pozn. ZV). Jestli jednou vyletí Temelín do povětří a zamoří značnou část Bavorska a Rakouska, bude moci spolková vláda říct jen toto: aspoň to nebyla žádná německá jaderná elektrárna.“
Myslím, že mohu uzavřít konstatováním, že nebudeme-li hledat hnidy, nebo hypotetické třetí plochy, platí i po návštěvě kancléřky Merkelové v Praze, že „vztahy mezi Berlínem a Prahou nikdy nebyly lepší než teď“.
Poznámka na okraj: Mimochodem, také vás zarazilo, že o setkání Merkelové s Klausem jsme se do této chvíle vůbec nic nedověděli? Jen to, že se sešli. Podle mě zpráva hodná pozornosti je i to, že o tom setkání žádnou zprávu neposkytli.
