Euroskepticismus už není okrajový fenoménV minulém týdnu, kdy se toho na staveništi jednotné Evropy moc nedělo, soustředily se evropské deníky na trhliny, které se začaly objevovat v dohodách, jichž v předchozích týdnech Evropa dosáhla ve snaze o konsolidaci eura a eurozóny.
Tak jsme se například ve Financial Times mohli dočíst, že – cituji titulek – „Fiskální pakt narazil v eurozóně na protivítr“. Protivítr nejdřív zavanul z Londýna a Prahy, ale proti tomu už si Evropa ohrnula límec. Pak ale začaly přicházet zprávy o tom, že slovo dané na summitu by někteří státníci nemuseli doma obhájit. Nebo dokonce by ho nemuseli doma chtít obhajovat. Posledním takovým poryvem větru byla čerstvá zpráva z Nizozemska, kde někteří politici proevropské, ale opoziční Strany práce prohlásili, že by při ratifikaci paktu hlasovali proti, pokud by vláda kapitulovala před požadavkem Bruselu dosáhnout v Nizozemsku hranice tříprocentního deficitu už v tomto roce.
Hned po onom summitu, kde integrační trend dosáhl v Evropské unii úspěchu tím, že fiskální pakt akceptovalo pětadvacet vlád ze sedmadvaceti, přišla zpráva z Irska, že ratifikace tohoto dokumentu tam má proběhnout formou referenda. Jako u Lisabonské smlouvy. Podobná hrozba z Česka evropské vody nerozčeřila. Česko není v eurozóně. Ale Irsko ano, a irská referenda bývají vůči evropským novotám nepřátelská. Fiskální pakt by sice i bez irského souhlasu měl dostatečnou podporu a vstoupil by v platnost – stačí k tomu pouhých dvanáct signatářů z řad členů eurozóny – ale účinnost paktu, jak praktická tak politická, nebude plnohodnotná, nepostaví-li se za něj mnohem větší než ten nejmenší možný počet států eurozóny, tedy jak jsme řekli, dvanáct.
V kampani před prezidentskými volbami se i ve Francii stala ratifikace paktu kauzou. Sarkozyho protikandidát, socialista François Hollande prohlásil, že stane-li v čele Francie, bude požadovat nové projednání této smlouvy v Evropské unii za účelem jejího rozšíření o prorůstové prvky. Hollande má v této chvíli stále ještě k vítězství v prezidentských volbách blíž než dosavadní prezident Sarkozy. Ten, ač je považován za politika výsostně proevropského, by zase neváhal položit jiný důležitý evropský výdobytek na oltář svého volebního vítězství: Schengenskou smlouvu. Získal by tím hlasy těch Francouzů, kteří chtějí prezidenta, jaký by je ušetřil dalšího přílivu přistěhovalců. Jenomže Schengenská smlouva má jinou cenu pro Francouze a jinou pro lidi z nových členských zemí unie. Předvolební deklarace francouzských kandidátů na prezidentský úřad je třeba, jak se zdá, poslouchat a analyzovat i jinde než pouze ve Francii. Schengenský prostor je například pro občany nových členských zemí Evropské unie, tedy i pro nás, jednou z evropských hodnot, které si dost ceníme.
Před pár dny přinesl francouzský deník Le Monde výsledky ankety na téma „poměr Francouzů k Evropě“, přesněji k myšlenkám evropského sjednocení a evropské integrace. Padesát šest procent Francouzů by si přálo – znovu cituji titulek – „posílit pravomoci státu oproti pravomocem Bruselu“. A Le Monde smutně konstatuje, že ostatně už takových deset let instituce evropského společenství, tedy ten pověstný Brusel, pravomoce jednu po druhé ztrácejí ve prospěch národních vlád. Suverenistům se prostě daří zpochybnit evropskou myšlenku stojící na sdílené suverenitě. Ten pojem – sdílená suverenita – je naneštěstí široké veřejnosti mnoha evropských zemí pořád ještě dost málo srozumitelný, neboť žádná sebevíc proevropská politická strana či osobnost si nikdy nedala tu práci ho systematicky objasňovat každé nové generaci Evropanů. Naopak, řada proevropských politiků, jako teď Sarkozy a Hollande, použijí bez skrupulí Evropu jako hromosvod, když to pro své účely na domácí scéně potřebují. Smutný úvodník Le Mondu říká: politici selhali ve svém poslání přesvědčovat občany o tom, že odpověď na výzvy budoucnosti je evropská, nikoli národní. Kdyby se o to ti, kterým na Evropě záleží, pokusili teď, budou to mít o to těžší, že svým trvalým přehlížením role veřejnosti sami umožnili volné šíření euroskepse po Evropě.
Ještě že už se objevují první známky stabilizace eura a oživení evropských ekonomik. Pokud tento trend potrvá a dovede Evropu až k zažehnání recese, pak snad sám o sobě posílí důvěru lidí v evropskou strukturu. Byla by to úleva, kdyby se v tom veřejnost zemí EU nemusela spoléhat na politiky, kteří zaspali, když měli – už dávno před krizí – vysvětlit, proč je ve století obrů nutné považovat za nejmenší životaschopnou jednotku spíš nadnárodní společenství zeměpisně, kulturně i politicky blízkých národů než samotný národní stát.
Přesto už v Evropě není ani jediný stát, který by si troufal spoléhat sám na sebe. I tak bohaté země jako Švýcarsko a Lichtenštejnsko se podřídily logice soudržnosti a propojují nejrůznější oblasti své státní existence s Evropskou unií. Víra v Evropu zatím stále ještě přežívá, ale rostoucí euroskepse má už dost sil, aby sjednocující se Evropě bránila ve snaze o větší soudržnost a kompaktnost.
