Reportáž zpravodajky České televize v Bruselu Evy Hrnčířové o životě českých Romů v belgickém Gentu (Horizont 8.4.) přinesla několik příkladů jednak dobré adaptace samotných Romů na podmínky, které tamní radnice pro soužití místních s Romy připravila, jednak názor, že v rámci Evropy je to všude stejné. A že v řešení tohoto problému žádná země nevyniká. I já jsem se ve svém reportážním hledání receptu na řešení romské otázky v různých zemích Evropy ptal sám sebe i svých respondentů:
Je to všude stejné?
Nebo je to někde dokonce horší o ten nový fenomén: stěhování Romů z východu Evropy na západ? Jak romský exodus mění poměry tam, kde se příslušníci tohoto etnika usadí? A jak mění Romy samotné? Víc než dlouhá přednáška řekne konkrétní příklad. Je z francouzského Aubervilliers. To je etnicky velice pestré a tím pádem chudé město s problémovou populací jako celý ten prstenec pařížských předměstí. Aubervilliers k němu patří. Přibližně před pěti lety lidé na tamní radnici už nemohli snášet upozorňování na to, že desítky rodin rumunských Romů tráví už druhou či třetí zimu za krutých podmínek v tábořišti pod místním dálničním nadjezdem a začali to řešit.
Výsledkem je kolonie, kterou jsem zachytil na svou reportážní kameru. Natáčel jsem tam dvakrát. Po jejím založení a znovu po čtyřech letech loni koncem roku. Čekal jsem vybydlené a zpustošené trosky toho, co jsem natočil poprvé. Našel jsem všechno naprosto neporušené. Ty záběry z obou mých návštěv (ve čtyřletém intervalu) nerozeznáte od sebe. Jen osazenstvo se značně obměnilo. Tady totiž nešlo o ubytování, ale o integrační projekt. Vzali tam jen ty Romy, kteří se zavázali posílat děti do školy a sami chodit do integračních kurzů. A pak si hledat práci a jiné bydlení. Všechno s pomocí místních. Povedlo se to. A nejenom v Aubervillliers.
Takže konstatuji, že to není všude stejné. Ale jako příklady bych mohl uvádět spíš jednotlivé lokality, než ten či onen evropský stát. V lokálním měřítku je totiž možné, aby impuls daly spíš občanské iniciativy než státní úřady. Nebo aby se místní úřady s občanskými iniciativami spojily. Ve Francii se tohle osvědčilo natolik, že nakonec začala vláda chytře přenechávat starost o nejrůznější sociální problémy právě občanským iniciativám. Nejen starost o akutní problémy kolem romských přistěhovalců, ale i o chronické problémy kolem domácí nepřizpůsobivé populace. Stát dá peníze, ti lidé z občanských iniciativ dají čas, zkušenost a elán. Funguje to.
Fungovala by občanská zainteresovanost i u nás?
Když jsem natáčel reportáže o téhle u nás neznámé tváři Francie nebo i Španělska, dostával jsem od lidí z tamních občanských sdružení otázku: „A u vás to takhle není? Nefungovalo by to? A proč ne?“. Dost mě to přivádělo do rozpaků. Ale po Bílé sobotě bych se už možná odvážil jim na to říct: Už jsou i u nás lokality, kde by se to mohlo vyvíjet podobným směrem jako u vás: smířlivěji, kulturněji. V sobotu 7. dubna totiž televizní reportáž z Chanova naznačila, že střet mezi Romy a antiromskými radikály může vypadat a dopadnout jinak, než tomu bývalo dosud. A že to tak může být díky spojenému úsilí všech zúčastněných – Romů, policistů, občanských iniciativ. Ta chanovská Bílá sobota, pokud jsem ji dobře pochopil, by neměla zůstat jen sváteční výjimkou.
