Hollandova muka a 14. červenec Letošní 14. červenec, výročí pádu Bastilly a začátku Francouzské revoluce, bude pro novou francouzskou vládní garnituru dnem vícero tváří. Nebýt některých nečekaných okolností, mohl být státní svátek – krom obvyklé oslavy Francouzské republiky se všemi obligátními slavnostními akty – také příležitostí k tomu, aby nová vláda nezvykle brzo po svých volebních vítězstvích, poprvé deklarovala, a to ne pouze na půdě parlamentu, ale před celou slavnostně naladěnou veřejností, svou politickou identitu a své cíle, to vše zajisté v ostré odlišnosti od toho, co Francouzi slýchávali od pravicových předchůdců jejich dnešní socialistické vlády.
Ale jsou tu ty okolnosti! Přiblížit vám jednu z nich mi usnadňuje prázdninový čas, v němž se i v politickém komentáři snese menší upjatost, než jakou od něho vyžaduje po celý zbytek roku vážnost analyzovaných témat.
Krátce po poledni Francouzi usedali k televizi spíš v očekávání, že z interview s hlavou státu, ohlášeného na ten čas, se dozvědí něco víc o prezidentově soukromém životě, než o životě státu. Už pár dní se jaksi neoficiálně počítalo s tím, že François Hollande něco řekne k politickému extempore své nynější životní partnerky. Tou je novinářka Valérie Trierweilerová, žena, která, jak to tak vypadá, nebyla Hollandovi cizí, ještě když mu po boku stála Segolène Royalová, matka jeho čtyř dětí, s níž žil třicet let, ale neoženil se s ní.
Co Valérie Trierweileorvá provedla, většina z vás asi ví, neboť to rezonovalo dost silně ve světovém tisku. Tak jen stručně: před druhým kolem voleb do Národního shromáždění v půli června se na sociální síti twitter postavila veřejně za protikandidáta Segolène Royalové Oliviera Falorniho. Ten předtím odmítl postoupit své místo na socialistické kandidátce a bývalé uchazečce o prezidentský úřad (2007, kdy ji porazil N. Sarkozy) a rovněž bývalé Hollandově družce, Royalové. Ta měla ve svém volebním obvodu La Rochelle i bez této komplikace svízelnou situaci, protože k její porážce hypoteticky mohlo stačit, že si na ní ve druhém kole voleb přijdou schladit žáhu voliči, jejichž preferovaní kandidáti propadli už v prvním kole. Royalová se skutečně do parlamentu nedostala a zůstala stát – patrně jen na nějaký čas – za postranní čárou francouzského politického hřiště. Pro prezidenta byl akt jeho současné družky Valérie, namířený proti té bývalé, Segolene, velkou ranou nejen v soukromém, ale i v politickém životě. Ve své prezidentské kampani se chtěl od svého protikandidáta a dnešního předchůdce Sarkozyho odlišit tím, že sliboval striktní oddělení svého politického a soukromého života. Sarkozy někdy budil dojem, že své soukromé „aktivity“ po boku Carly Bruni přímo staví na odiv.
Françoise Hollanda neuvěřitelný úlet Valerie Trierweilerové zaskočil. Byl pár týdnů prezidentem a jeho partnerka, pro níž teprve hledal správné protokolární místo, se dopustí hned dvojího hrubého „faux pas“! Jednak svou podporou rivala Royalové, která se obecně vykládala jako nenávistné gesto vůči její předchůdkyni v Hollandově domácnosti, jednak se vnutila – nikoli po jeho boku, ale spíš proti jeho vlastní politické preferenci (stál za kandidaturou Royalové) – do horkého politického života v okamžiku volební kampaně. Vstoupila na francouzskou politickou scénu (na které striktně řečeno neměla co dělat) spíš jako novinářka, kterou byla a hodlá být dál, než jako prezidentova družka. Prezident to dlouhé dny, ba týdny, přecházel mlčením. Aspoň vůči veřejnosti. A bylo by to tak možná zůstalo, kdyby do hry nevstoupily city jednoho z jeho potomků.
Nejstarší syn Hollanda a Royalové, Thomas (27), prohlásil, bohužel rovněž veřejně, a to přímo jednomu z nejčtenějších francouzských týdeníků „Le Point“: „Je mi otce tak líto! On tak z duše nenávidí ty řeči o jeho soukromém životě (…) Tušil jsem, že se od ní dočká něčeho neblahého, ale že to bude tak otřesné…..! Je to neskutečné!“ Naneštěstí sám tak přispěl k okamžitému rozmnožení těch „řečí“, které sám svému otci vůbec nepřeje. A navíc možná právě jeho vstup do hry přivedl otce k rozhodnutí veřejně reagovat. Leckdo se mohl divit, že si k tomu vybral státní svátek, kdy jeho projev měl oplývat spíš státnickostí než odhalováním prezidentova soukromí a objasňováním jeho průniků do veřejného života.
Ještě, že jsou tu ty okolnosti, na které jsem upozornil hned zkraje. Před třemi dny oznámilo vedení automobilky PSA (výrobce značek Peugeot a Citroen), že ve svých francouzských provozech bude nuceno propustit celkem osm tisíc zaměstnanců a uzavřít celý jeden provoz, a to výrobu Peugeotů v Aulnay-sous-Bois. Ztráta tak velkého počtu pracovních míst v automobilovém průmyslu může skoncovat se sociálním klidem, který se od zvolení Hollanda prezidentem zatím ve Francii udržuje. A uzavření provozu v Aulnay-sous-bois může mít samo o sobě nevypočitatelné důsledky. Toto devadesátitisícové město leží v prstenci „problémových pařížských předměstí“, z nichž se na podzim roku 2005 rozšířila vzpoura sociálně „vyděděné“ mládeže do dalších podobných předměstí Francie. Víc není třeba říkat. Ani to, že Hollande staví svou protikrizovou politiku na podpoře průmyslového růstu. Že se mu ho podaří vyvolat, na to by teď ve francouzských automobilkách asi málokdo vsadil.
Takže ve svém televizním vystoupení v den státního svátku Hollande dost dobrý důvod k tomu, aby nakonec slíbenou pasáž o svých rodinných poměrech omezil, jak vyplývá z prvních zpráv, jen na tato slova: „Soukromé záležitosti se řeší v soukromí. To jsem také řekl svým blízkým, abych je přiměl striktně se držet této zásady. Neexistuje statut první dámy. Valérie si chce své profesionální aktivity zachovat. Chápu to. Bude po mém boku tehdy, kdy si to bude vyžadovat protokol.“
Co se plánů automobilky PSA týká, byl rezolutnější, ale také spíš skoupý na slovo: Hodlá vyvolat jejich revizi. PSA ovšem nepatří francouzskému státu a prezident a jeho vláda mohou, stejně jako předchozí Sarkozyho vláda, v jednání s vedením firmy ztroskotat. Nebo mohou právě na tomto poli ukázat, v čem se od Sarkozyho vlády liší.
