V Evropské unii se připravuje zavedení centralizovaného bankovního dohledu. Rozhodnuto a dohodnuto není zatím nic. Zejména ne to, zda by se centralizovaný dohled soustředil v rukou ECB (což se zatím jeví jako pravděpodobné), zda by se vztahoval jen na banky eurozóny nebo celé Unie a zda na všechny – je jich přibližně 6 000 – nebo jen na ty velké, jejichž kolaps by mohl způsobit něco podobného jako v r. 2008 případ Lehman Brothers.
Po Greenspanovi Schäuble
Debata o centralizaci bankovního dohledu – která z politického zorného úhlu znamená další prohloubení integrace buď v eurozóně či v celé Unii – se rozrůstá a houstne. Její protahování hrozí opožděním této hluboké ale značně potřebné institucionální změny v evropském řídícím systému.
Ale je opravdu taková centralizace potřebná? Že je, o tom je přesvědčen teď už i německý ministr financí Schäuble. Své argumenty vyložil v pátečním Financial Times. Připomněl, že Evropa se dodnes nepojistila proti tomu, aby se vinou jejího bankovního systému nestalo to, co zavinil případ americké Lehman Brothers, který rozpoutal světovou bankovní krizi. Že je to reálně možné, to dokazují, říká Schäuble, podvody odhalené v jednání i těch největších a nejuznávanějších bank aférou Libor. Schäuble dochází ke stejnému závěru, jaký proti svému skálopevnému přesvědčení musel učinit šéf amerických financí Alan Greenspan, prezident FED, když se v r. 2008 po hromadném zhroucení amerického bankovnictví plně rozběhla světová finanční krize. Greenspan tehdy doznal, že autoregulace, na kterou pevně věřil, v bankovním světě selhala, a že je třeba zavést pravidla, která by zabránila tomu, aby bankovní spekulace, praktikované ve jménu zisku, nepřerůstaly do hazardu a do nezákonných machinací. Je to třeba i teď. Ještě srozumitelněji než německý ministr financí, a také mnohem pregnantěji ukázal na tuto nutnost jeden ohromující článek v International Herald Tribune s datem 4. a 5. srpna. Jeho titulek bezkonkurenčně vévodil první straně víkendového vydání deníku. Právem, protože šokoval svou přímočarostí:
Evropané, seznamte se se svým novým „bossem“
S pomocí výroků jednoho z řadových „traderů“ se pod tímto titulkem dokazovalo, že moc se z rukou politických předáků přestěhovala do rukou „bankéřů“, ba ještě hůř, do rukou „traderů“, tedy – když to zjednoduším – expertů na bankovní spekulace. Preferenčním předmětem jejich zájmu dnes nejsou akcie obchodních a průmyslových společností, ale trh s dluhopisy států eurozóny. Jejich „sázky“ například na úspěch či neúspěch jednotlivých společně přijatých rozhodnutí ministrů financí nebo i šéfů vlád států eurozóny – cituji z IHT – „mohou způsobit pád celých vlád a rozhodnout i o přetrvání nebo zániku eura“.
Jak to při operacích traderů v rozbouřených vodách evropských financí vypadá, jakými stereotypy se řídí, a jak perfidní je jejich strategie, to zase otevřeně líčí autor článku „Pevnost španělské a italské obrany si nejspíš znova prověříme“ ( Financial Times ze 30. června t. r.). Článek zcela nepokrytě vykládá, jak na to, aby se na jednotlivých fázích evropské dluhové krize vydělaly velké peníze. Letos na jaře se na to prý dalo jít dvěma způsoby: Jednak se dala aplikovat metoda načasování zvratů v chování bank (či traderů) vůči aktuálnímu obrannému kroku předlužených států nebo vůči krokům eurozóny na jejich obranu: nejdřív trvale nakupovat (dluhopisy ale i jiné cenné papíry) a pak ve správném okamžiku rychle prodat s využitím momentálního cenového výkyvu; a pak, dřív než evropští politici vzbudí naději na překonání dotyčného kritického momentu na nadcházejícím summitu, znovu nakupovat. Tak se prý dalo dosáhnout až padesátiprocentní zisk. Druhá, mnohem tvrdší metoda, říká autor článku John Authers bez zábran, je rovnou vsadit na to, že summit kritický moment nevyřeší a krize se bude dále prohlubovat, konkrétně tedy koupit desetileté dluhopisy ohroženého evropského státu, ale rovnou je použít třeba na nákup hodnotných amerických „Treasuries“ (Zde už selhává má překladatelská dovednost. Ostatně rovnou se omlouvám za případnou neumělost překladu odborných termínů na předchozích řádcích).
Narazit na podobné články ve světovém seriózním tisku, určenému nejširší veřejnosti, asi mnoho lidí přesvědčí, že bankovní spekulanti „bez sentimentu“ hatí veškeré pokusy evropských politiků o stabilizaci financí předlužených evropských zemí. Jsou schopni dovést dluhovou krizi až do trpkého konce. Jenomže toto vědomí „je začíná děsit“! To říká jeden z traderů v onom článku s titulkem Evropané, seznamte se se svým novým „bossem“ v IHT. Tradeři si uvědomují, že „žonglují s bezprecedentní peněžní hodnotou při bezprecedentním riziku“. Nejen pro sebe ale pro celé státy, pro celé národy, dá se k tomu dodat. Tito odborníci na rychlý zisk, kteří nyní rozhodují o virtuálním pohybu stovek miliard eur, se „dnes už v hloubi duše bojí, že někteří z nich ani nemají potřebné zkušenosti a znalosti na to, aby správně analyzovali signály, které k nim vysílají evropští lídři. Přitom jejich řemeslo stále víc závisí na správném odhadování dopadu politických rozhodnutí“.
Evropský David versus globální Goliáš
Pokud tato novinová svědectví domyslíme, nemůžeme než dojít k závěru, že osud lidí v eurozóně, jejich životní úroveň, ale pravděpodobně i osud celého evropského projektu, závisí na finančních institucích a finančních expertech, kvalifikovaných pro něco zcela jiného, než je odpovědnost za osudy milionů lidí.
Evropa a světové finanční trhy, to je David proti Goliáši. Akční rádius trhů je globální. Rovněž jejich moc je globální. Pro ně je Evropa jen jeden z předmětů obchodního zájmu, rozhodně ne jejich partner. Finanční trhy nemají stejné cíle ani stejnou odpovědnost jako národní vlády a Evropská unie. Ta je navíc zatím jen nestmeleným, nedokončeným, i když jedinečným nadnárodním útvarem. Tuto nesouměřitelnost dvou aktérů v globálním ringu potřebuje Evropa řešit. Začít například tak, jak to chce Schäuble a mnozí jiní v Evropě: centralizovaným dohledem nad bankami, případně zřízením Evropské bankovní unie. Pak by byla naděje, že EU dokáže, aby se banky – ve světovém měřítku – vrátily k pozitivnímu a užitečnému poslání, které plnily v jednotlivých národních komunitách, dokud ještě byly jedním z nástrojů napomáhajících zvyšování prosperity celé společnosti.
