Ruský dokumentární film „Ztracený den“, který pojednává o tom, jak to bylo s rozpoutáním rusko-gruzínského vojenského konfliktu v roce 2008, a umístěný na internet k jeho čtvrtému výročí, rozpoutal v Moskvě nový konflikt. Nekrvavý, ale jak pro historii postsovětského Ruska, tak pro pochopení nových aspektů ve vztazích uvnitř dlouholetého tandemu Putin-Medvěděv, objevný. V dokumentu tvrdí vysocí důstojníci, mezi nimi i bývalý šéf hlavního štábu generál Balujevskij, že Medvěděv, tehdy prezident a tudíž vrchní velitel ozbrojených sil, vydal příkaz k vojenskému zásahu v Jižní Osetii pozdě. Nepřímo ho tedy činí zodpovědným za zbytečné oběti na lidských životech, neboť podle ruské verze v Jižní Osetii zaútočili Gruzínci překvapivě a Rusko bylo přinuceno rychle reagovat.
Proč říká Putin najednou celou pravdu?
Obvinění, ke kterému se ruská generalita „statečně“ odhodlala v okamžiku, když už je jejím vrchním velitelem zase Putin, si Dmitrij Medvěděv, dnes ruský premiér, nenechal líbit. Odmítl je s odůvodněním, že „se jednalo o vstup na území samostatného státu (Gruzie) uznávaného Ruskem v jeho celistvosti…Takové rozhodnutí jsem mohl učinit teprve poté, co došlo k přímé agresi proti ruským občanům a ruské mírové misi. A to se stalo v noci ze 7. na 8. srpna. Rozhodl jsem se dvě a půl hodiny po zahájení akcí gruzínských jednotek.“ Zároveň Medvěděv popřel, že by byl vedl v předchozích dnech o zahájení operace telefonické rozhovory s Putinem (Putin byl na Olympiádě v Pekingu, Medvěděv na dovolené na Volze.).
Rozpor je jednak mezi tím, co teď říká Putin a co Medvěděv, ale ještě větší rozpor je mezi tím, co teď Putin odhaluje a co před čtyřmi lety ruské vedení zapíralo: Rusko mělo už od roku 2006 plán vojenské intervence v Jižní Osetii za účelem „odražení agresora“. Francouzský list Le Figaro dal v pátek své obsáhlé informaci o tom, co nyní Putin prozrazuje, titulek „Putin přiznává, že plánoval válku v Gruzii“. „Plán připravil hlavní štáb a já jsem ho schválil… Rusko také podle tohoto plánu mimo jiné předem připravovalo osetijské bojovníky na obranu,“ cituje Putina, který k tomu 8. srpna promluvil v televizi, španělský El País (Le Figaro má tento citát také, ale v parafrázované verzi). Příprava „bojovníků“ sama o sobě je v rozporu s tím, že v okamžiku vpádu na gruzínské území ruské vedení hovořilo o nutné reakci na zákeřné rozpoutání bojových akcí gruzínské armády v Jižní Osetii. Je to také v rozporu s tím, že oba ruští prezidenti (Putin jím bylo do jara 2008, Medvěděv v době „pětidenní“ rusko-gruzínské války) uznávali formálně celistvost Gruzie včetně autonomních republik, které pak v roce 2008 ruské jednotky „osvobodily“. Vrhá to prostě jiné světlo na původ i důvod války, na jejímž konci bylo vytržení dvou autonomních území z teritoria suverénního a Ruskem uznávaného státu. Podle Frankfurter Allgemeine Zeitung z 9. 7. 2012 Putinova slova o výcviku Osetinců vrhají také nové světlo na roli takzvaných „mírotvorců“, tedy ruských jednotek, umístěných v Jižní Osetii.
Nemusí to být jen prořeknutí!
K těmto podezřením se tedy dopracovaly západoevropské listy, o jejichž vylíčení nejnovějšího jiskření mezi Medvěděvem a Putinem se tu opírám. V ruských pramenech jsem je nenašel. Zůstává však faktem, že v ruském dokumentu „Ztracený den“, kvůli kterému se znovu otevřela delikátní a ostatnímu světu dlouho podezřelá historie rozpoutání rusko-gruzínského konfliktu, si generál Balujevskij stěžuje, shrnuji z několika citátů uvedených v západoevropských novinách, že „roky práce, vojenské manévry a celá ta snaha připravit jednotky na tuto operaci přišly vniveč kvůli Medvěděvovu zbabělému otálení.“ Dnešní prezident Vladimir Putin svými výroky o telefonátech Medvěděvovi a ministru obrany Serdjukovovi, které měly předcházet Medvěděvovu rozhodnutí udeřit, i o dávno připraveném plánu úderu, se de facto nepřímo připojuje k této příkré kritice muže, kterého vystřídal podle předchozí domluvy v Kremlu. Co když nebyl dokument natočen a umístěn na internet náhodou? V tisku se jako motiv filmového útoku na dnešního premiéra nadhazuje například Medvěděvovo nedávné prohlášení, že by na prezidentský úřad mohl případně kandidovat ještě jednou.
Ať je to tak či onak, spor dvou ruských lídrů o to, jak to bylo před čtyřmi lety s gruzínskou válkou, připomíná Evropské unii, že dodnes nemá definitivně vyřešen svůj postoj k faktu, že Gruzie během ní přišla o část svého suverénního území. Gruzínský prezident Saakashvili má teď proč to Západu a hlavně státům EU a Atlantické alianci připomenout. Putinovy výroky už komentoval. Označil je za důkaz o tom, že měl pravdu, když prohlašoval, že útok na Gruzii byl už dávno naplánován a jeho země by se mu tedy stejně nevyhnula. Potvrdil tím však ale také to, že se v roce 2008 nechal vlákat do pasti. Ani po podpisu příměří, které mezi ním a Medvěděvem dojednal hned v září 2008 francouzský prezident Sarkozy, nedokázal už vyvrátit ruské tvrzení o tom, že„„on si začal“. EU kvůli tomu tehdy vycouvala z dříve nastoupeného kurzu sbližování s Gruzií a NAT0 upustilo od vytváření perspektivy brzkého přijetí Gruzie za člena. Členské země těchto struktur Západu sice nikdy neuznaly nezávislost „osvobozené“ Jižní Osetie a Abcházie, ale Rusku už jejich odtržení od Gruzie nepřipomínají. V plánech na partnerství mezi EU a Ruskem dnes gruzínská epizoda žádnou roli nehraje. Upadla v zapomnění. Těžko říct, zda na tom teď nechtěné (nebo snad chtěné?) poodhalení historické pravdy dokumentárním filmem a samotným Putinem něco změní.
