Zdeněk Velíšek strana 5 z 5

Předseda parlamentu není bezvýznamná politická figura. To co řekne, se nedá přehlédnout. Richard Sulík, předseda slovenského parlamentu a šéf druhé nejsilnější vládní strany Svoboda a solidarita, řekl toto: „Je nejvyšší čas, aby Slovensko přestalo slepě věřit řečičkám lídrů eurozóny a připravilo si plán B. Tím je opětovné zavedení slovenské koruny.“ Slovensko vstoupilo do eurozóny a zavedlo euro k 1. lednu roku 2009.

Když člověk dlouhodobě sleduje vývoj té nové, druhotné finanční krize, která po té první, jakž takž zažehnané světové bankovní krizi, trápí teď už jen Evropu, hlavně eurozónu, musí mít pocit, že tohle drama má režiséra. Napětí se stupňuje úměrně tomu, jak vlády i občané s obavou zjišťují, že se intervaly mezi jednotlivými nájezdy finančních trhů na zadlužené a bezradné národní ekonomiky zkracují.

Francouzská politická scéna se nechová standardně. V poslední době je třeba vysvětlovat téměř vše podstatné, co se na ní odehraje. Nedávno to bylo protiromské tažení, pak mohutné, a přesto marné hnutí občanského odporu k chystané důchodové reformě Sarkozyho vlády. Teď zase je těžké porozumět tomu, proč prezident nejdříve přinutil k demisi premiéra Fillona, a do čtyřiadvaceti hodin ho zase premiérem jmenoval.

Je jisté, že dnes bude v centru vaší pozornosti Amerika. Výsledek voleb do americké legislativy zaujme nejvíc plochy a času v médiích a největší díl zájmu Čechů o dění ve světě. Proč tomu tak bude? Protože vývoj ve Spojených státech se stále ještě značnou měrou promítá do vývoje Evropy. Vztah Bushovy Ameriky k Evropě a naopak Evropy k Bushově Americe měl mnoho tváří, ale já teď chci podtrhnout jen to, že byl  mnohem  životnější, mnohem dramatičtější, než je dnešní ochablý zájem  Obamovy Ameriky o Evropu, která není dost kompaktní, a Evropy o Ameriku, která přestává být světovým hegemonem.

Jde přece jen o posun odchodu do důchodu o dva roky. Tak proč tak zatvrzelý odpor? Nejsou ti Francouzi nějak moc rozmazlení? Že jsou, je u nás převažující mínění. A ve srovnání s námi asi opravdu jsou. Ale v té části Evropy, kde se výše důchodů vyvíjela v neustále rostoucím blahobytu až dosud celkem uspokojivě a kde odchod do důchodu neznamená pro široké vrstvy obyvatelstva znatelné snížení životní úrovně, je asi podobně rozmazlených víc a ve více zemích. I po všech reformách, které se už v důchodové politice udělaly, je stále ještě mnoho Západoevropanů, kteří do důchodu odcházejí před šedesátkou.

Afghánistán a Pákistán jsou každou chvíli na prvních stránkách světového tisku. Navýšení českého vojenského kontingentu v Afghánistánu bylo před pár dny také jedním z hlavních témat rozhovoru Karla Schwarzenberga s Hillary Clintonovou. Americká ministryně zahraničí za něj děkovala. Možná o to vřeleji, oč svízelnější je i v USA pozice dnešní americké administrativy tváří v tvář dilematu, kterým je otázka:

Dnešek se možná stane jedním z pozoruhodných dnů v historii evropského sjednocování. Nesjednocující se vlády a státy, ale lidé postižení způsobem, který vlády zvolily k nápravě státní zadluženosti. Společnou řeč teď v Evropské unii hledají zaměstnanci a nezaměstnaní, důchodci i čerství absolventi škol. Všichni, kteří pociťují ztrátu sociálních jistot a čelí riziku pádu do chudoby bez možnosti ubránit se před ní vlastními silami a izolovaně. Zvolna přicházejí na to, že nejen vlády, ale i oni mohou a mají hledat evropská, nikoli jen národní východiska. Mají k tomu ale jen jeden, v některých zemích hodně opomíjený a proto slabý nástroj: odbory.

Už bych asi nepsal o vyhošťování Romů z Francie a o politickém vření, které tato kampaň rozpoutala na francouzské i evropské politické scéně, kdyby některé čerstvé okolnosti tohoto příběhu neměly zábavný, až docela komický nádech. Zmatek kolem termínu Rom Na přelomu minulého a tohoto týdne francouzští vládní politici, zejména ministr pro záležitosti přistěhovalectví a národní identity Besson a ministr vnitra Hortefeux museli vydávat jedno prohlášení za druhým o tom, že vyklízení nelegálních tábořišť a hromadné  vyhošťování rumunských a bulharských Romů, kteří je obývali, nemá etnický (tedy rasový) podtext, že jim nejde specificky o rumunské a bulharské Romy, ale prostě o „lidi“ bez oprávnění k dalšímu pobytu ve Francii.

Romové ve Francii a v Evropě, to je téma, které asi opustí první stránky evropských deníků, jakmile po letní politické pauze znovu nabudou své důležitosti obvyklé priority. Jen tři příklady: v Evropské unii belgické předsednictví; dodnes je belgický předsednický tým provizorní a skoro to vypadá, že zůstane provizorní až do vypršení. Belgii řídí vláda v demisi. Německo se právě soustřeďuje na životnost jaderných elektráren (a chvílemi i životnost vlády Angely Merkelové). A ve Francii čeká Sarkozyho už v září obvyklý podzimní test schopnosti hlavy státu ustát pouliční masové protesty proti sociální politice vlády.

Francouzský prezident hrozí občanům nefrancouzského původu, že jim bude občanství (což je ve francouzském právu totožné s národností) odebráno, stanou-li se pachateli těžkých zločinů. Zároveň nařídil rušení „divokých“ tábořišť francouzských „kočovníků“ (les gens du voyage), tedy de facto rovněž  Francouzů nefrancouzského původu, protože, jak jsem tu už letos i v předchozích letech psal, les gens du voyage, kočující lidé, je úřední a také společensky únosné pojmenování francouzských cikánů. Ti nejsou romského původu, jsou z jiných kmenů cikánské populace, takže české společensky únosné pojmenování „cikánů“, Romové, se na ty francouzské nehodí.

Dobrých čtrnáct dní slyšel francouzský prezident Nicolas Sarkozy ze všech stran: Vystupte v televizi a řekněte, jak to tedy bylo. Přes média mu to vzkazovali jak odpůrci jeho politiky, tak jeho příznivci a opory. A jak se ukazuje, tak měl promluvit již dříve. Dnes má totiž francouzská vláda na programu projednání důchodové reformy, což je v této chvíli nejdůležitější krok v Sarkozyho prezidentském programu. Autorem reformy je ministr práce Eric Woerth. A právě on se stal hlavní postavou v ošklivé aféře, do níž je zvolna vtahován i sám Sarkozy.

V úterý 29. června se v Buquoyském paláci, tedy na francouzském velvyslanectví v Praze, konala večeře pořádaná na počest nové velvyslankyně ČR ve Francii Marie Chatardové (čti Šatárové nebo Šatardové, obojí je správně) před jejím odjezdem do Paříže. Dostal jsem pozvánku a bezmyšlenkovitě jsem usoudil, že jde o obvyklé „setkání s novináři“, jakých jsem již pár absolvoval. Na francouzském velvyslanectví i jinde. Ve vedru, které panovalo, jsem tedy málem nechal kravatu doma v domnění, že bude působit příliš upjatě. Ještě, že jsem si ji uvázal!

Den, kdy v dubnu padla v Belgii vláda, nazval belgický list „Le Soir“ – v hlavním titulku přes celou první stranu – dnem, kdy zmizela Belgie. Snad to byl jen výkřik z úleku nad nutností vypsat předčasné volby, hlavně kvůli problému, který je pro Belgii osudový. Kvůli nutnosti dalšího nového uspořádání vztahů mezi Valony a Vlámy. Belgie v té chvíli nicméně nezmizela. A podle střízlivějších pramenů, než bývají média, se i po volební neděli (13. 6. 2010) zdá, že tu zůstane. Napořád, nebo minimálně ještě na dlouho.

V Rostově na Donu, téměř 1000 km na jih od Moskvy, proběhl summit EU-Rusko. Moc jsme se o něm nedočetli a nedoslechli. A přece jsou vztahy EU s Ruskem něco, co bude spoluurčovat politickou atmosféru, v jaké budeme žít v příštích letech, možná desetiletích. Přitom představy o možných vztazích k Moskvě jsou v Evropě stále ještě hodně různé. Přinejmenším podle toho, co která členská země EU pamatuje ze čtyř desetiletí studené války. A taky podle toho, jak se dívá na jednotlivé členské země EU Kreml. Tam jsou také rozdíly. Pojem Kreml je ovšem dnes už nepřesný, zastaralý. Putin v Kremlu nesedí.

To hlavní z mého dnešního komentáře jsem vlastně už řekl v prvních dvou větách toho minulého už před dvěma týdny. Od pondělka to zní celou unijní Evropou jako leitmotiv: EU vytvořila eurozónu jako měnovou unii, ale zanedbala druhou stránku její podstaty, vyjádřené už v původní definici: „Eurozóna je měnovou a hospodářskou unií“.

Jsou toho plné evropské noviny, ale málokdo to tam vidí. Je to totiž hlavně mezi řádky – projekt společné evropské měny má, zdá se, jednu vrozenou vadu! Není zabezpečen ani proti vnitřní nekázni, ani proti vnější nepřízni, totiž proti logice tržních mechanismů, které jsou slepé a hluché k zájmům politiků i občanů.

Protiraketový štít je, jak se zdá, znovu aktuálním politickým tématem. Objevují se i data, kdy bude co dojednáno a kdy vybudováno. A je tu i jedna okolnost nového systému protiraketové obrany, která odlišuje nový Obamův projekt „štítu“ od starého Bushova. „On nebude americkou protiraketovou obranou, on je alianční obranou, bude alianční protiraketovou obranou…“, řekl ministr zahraničních věcí Kohout v Otázkách Václava Moravce 18. 4. 2010.

Do posledního vydání Evropských událostí na ČT24 jsem zařadil vlastní reportáž o tom, jak se francouzský stát, okresy, obce, a hlavně občanská společnost chovají k francouzským Romům, jak se na to dívají samotní Romové a jak vůbec žijí. Do pětiminutové reportáže se ovšem nevejde ucelený a plastický obraz tak složitého fenoménu jako je to, čemu se říká romská otázka. Rovnou ale dodám, že ve Francii je romská otázka zastíněna otázkou přistěhovaleckou, tedy problémem soužití s mnohem početnějšími menšinami, než je romská.

Kdykoli jsem se pokoušel vysvětlit jednu francouzskou zvyklost, vždycky se našel někdo, kdo ji označil za pusté pokrytectví. Ale neomalené výroky, které každou chvíli zazní na adresu národnostních, náboženských a jiných menšin z úst českých politiků, a bohužel ještě mnohem častěji z úst občanů, a rozhořčení, které to vzbudí u jejich eticky vnímavějších spoluobčanů, mi dávají podnět k tomu, abych francouzské mravy znovu připomněl.

Ačkoliv jsme po dlouhém usilování zakotvili svou zemi ve strukturách západního světa, v NATO po deseti a v EU po patnácti letech od návratu věcí národa a státu do vlastních rukou,  není nám v současné chvíli dáno bezstarostně spoléhat na sílu a  kolektivní rozum právě těchto dvou nadnárodních celků, chceme-li mít jistotu, že spolehlivě ohlídají to, oč nám šlo, když jsme si je vybrali za  garanty našich svobod a ostatních cílů naší tehdejší volby. Ta spočívala především v návratu mezi západní demokracie.

„Bylo by to skandální, kdyby se ukázalo, že ty banky, které už svět zavedly až na okraj propasti, se také podílely na falšování údajů v řeckém rozpočtu.“ Tuto větu Angely Merkelové cituje 17. a 18. února dlouhá řada evropských deníků. Já cituji z Le Figaro. Německá kancléřka tu větu vyslovila, když se dozvěděla, že americká Banka Goldman Sachs měla pomáhat řecké vládě při kamuflování podvodů ve statistických údajích o řeckých veřejných financích.

Stále víc a víc se mi toho nelíbí jak na momentální situaci uvnitř Evropské unie, tak na evropsko-amerických vztazích, nebo na propletenci siločar, které vyplňují trojúhelník Evropa – Amerika – Rusko. Jakoby tu bylo na všech stranách tíživé dusno, nebo naopak dost mrazivo. Rozeberme si to:

Pozítří se bude v Londýně konat konference o Afghánistánu. Dalo by se asi říci: světová konference. Mají se jí zúčastnit všichni, kdo jsou na osudu této země nebo na osudu nekonečného boje proti terorismu nějak zainteresovaní. Má tu být mezi ministry dobrých pěti desítek zemí i zástupce Íránu. Podle důvěrného dokumentu, který měl do pařížského Elysejského paláce dojít z londýnských vládních míst, má být tématem konference „přechod“ (transition). Le Monde, který tu zprávu přinesl, to slovo vykládá jako „předání klíčů od vojenské a civilní moci afghánským úřadům“.

Zítra, 20. ledna, to bude rok od vstupu  Baracka Obamy do Bílého domu. Jeho inaugurační projev a pak řada dalších jeho vystoupení – v Praze, v Káhiře a samozřejmě i doma ve Spojených státech – ohlásily zřetelně, že jeho pojetí zahraniční politiky USA a role Washingtonu v globální politice se silně odlišuje od pojetí jeho předchůdce George W. Bushe. Evropské veřejné mínění to nadšeně přivítalo. Pocity evropských politiků neumím shrnout pod jiným společným jmenovatelem, než jakým bylo náhlé tíživé pochopení nutnosti činit samostatná rozhodnutí a brát na sebe odpovídající část odpovědnosti za běh světa. Obama je k tomu zavazoval tím, že nehodlal být světovým četníkem.