Jde přece jen o posun odchodu do důchodu o dva roky. Tak proč tak zatvrzelý odpor? Nejsou ti Francouzi nějak moc rozmazlení? Že jsou, je u nás převažující mínění. A ve srovnání s námi asi opravdu jsou. Ale v té části Evropy, kde se výše důchodů vyvíjela v neustále rostoucím blahobytu až dosud celkem uspokojivě a kde odchod do důchodu neznamená pro široké vrstvy obyvatelstva znatelné snížení životní úrovně, je asi podobně rozmazlených víc a ve více zemích. I po všech reformách, které se už v důchodové politice udělaly, je stále ještě mnoho Západoevropanů, kteří do důchodu odcházejí před šedesátkou.
Svět podle Zdeňka Velíška (180)
Jak to vidí Francouz
Francouz především hodnotí dobu odchodu do důchodu z hlediska počtu let, během kterých platil důchodové pojištění. Ne z hlediska věku, jakého právě dosáhl. Důchodový zákon a celá sociální politika ve Francii odedávna pracují nikoli s věkem zaměstnance, ale s dobou takzvaných „cotisations“, čili odvodů na důchody či placení důchodového pojištění. Donedávna to bylo v soukromém sektoru 40 let, ve veřejné službě 38, teď je to 40 let pro všechny a reforma to má zvednout na 42 let.
Tento přístup k věci, tedy ocenění doby, po kterou člověk odváděl na důchody peníze, nikoli jen dosažení určitého věku, je výchovný z hlediska pochopení principu mezigenerační solidarity. Francouz nejde do penze tehdy, kdy na to má léta, ale kdy si nárok na penzi odpracoval. Takový způsob uvažování o nároku na důchod prohlubuje jeho chápání sociální role práce, prohlubuje jeho porozumění vlastní zodpovědnosti za sociální stabilitu společnosti. A proto také dnes tento přístup spoluurčuje u francouzského zaměstnance jeho postoj k návrhům změn, které mu za sociální stabilitu společnosti nakládají větší díl spoluzodpovědnosti než jiným, a to bez dohody s organizacemi, které ho zastupují, to jest s odborovými centrálami (těch velkých je v zemi pět, všech dohromady, tuším, osm. Ono se to mění.).
Jednání vlády s tzv. sociálními partnery (my bychom řekli jednání tripartity) předchází ve Francii obvykle všem důležitým sociálním změnám ve společnosti. V případě důchodové reformy se Sarkozy rozhodl k voluntaristickému postupu a pokračuje v něm i teď, přes všechny dosavadní masové protesty. Na jednání s odbory stále ještě nepřistoupil. Ale už vůči jejich požadavkům udělal pár vstřícných kroků v podobě „retuší“ textu návrhu reformy. A senát včera odhlasoval možnost nového „zamyšlení“ nad důchodovou reformou v r. 2013. Tedy po dalších prezidentských volbách.
Když se na protest Francouzů proti důchodové reformě díváme z hlediska těch 42 let odvodů na důchodové zabezpečení, které čekají francouzské zaměstnance (i zaměstnavatele) bude-li v senátu odhlasována důchodová reforma (a to téměř jistě bude; vláda nehodlá ustoupit vytrvalému tlaku odborů), může se nám jejich hnutí zdát už přece jen pochopitelnější, než když slyšíme, že „jde přece pouze o posun ze šedesáti na dvaašedesát let“. V Německu vzniká nárok na důchod po odpracování 35 let. Ve Francii by to teď mělo být po odpracování 42 let. A postupné posunutí nároku na plný důchod z šedesáti pěti na šedesát sedm let se podle Sarkozyho reformy završí skoro o celé desetiletí dřív (2018), než jak to zamýšlí návrh reformy v Německu (2027).
Dobře. Ale co mají s penzemi společného středoškoláci?
Jeden z dalších aspektů francouzské konfrontace „ulice“ s vládou, pro který u nás nemáme pochopení, je masová účast studentů, prostě mladých, kteří přece „mají do penze tak daleko“. Ve Francii dosahuje dnes nezaměstnanost mezi mladými (do 25 let) dvaceti procent (podle jiného zdroje 23 %). V problémových předměstích je to běžně 30 % a v těch nejproblémovějších až ke 40 % (tam ovšem hraje roli už i antisociální postoj marginalizovaných výrostků). Celosvětový průměr nezaměstnanosti mládeže je 13 %. Především tedy úzkost z těchto čísel přivádí studenty a ostatní mládež mezi demonstrující zaměstnance. Vedle toho také trvalá nespokojenost s podmínkami studia. A asi ze všeho nejvíc sebevědomí pramenící z úspěšnosti studentských demonstrací, které zmařily řadu záměrů několika vlád (nejenom té Sarkozyho, ale třeba i Villepinovy a Juppého).
Když ale vyjdou do ulic studenti (a to dokonce středoškoláci), vzniká ve Francii jedno specifické nebezpečí: že je budou provázet akty vandalismu a násilí. Jenomže skoro pokaždé se zatím jednalo především o řádění živlů, které se na studentské demonstrace navěsily. Bandy antisociální předměstské mládeže, které za svého nepřítele považují současnou společnost jako celek, s oblibou využívají bojovné atmosféry studentských manifestací k tomu, aby z nich udělaly pouliční válku, nebo aby pod rouškou chaosu, který vyprovokují, plenily obchody a devastovaly třeba i školy. Středoškoláci se bohužel v nastalé vřavě nechají někdy strhnout k účasti na bitvě s policií a dokáží tak zdiskreditovat celé protestní hnutí.
Dalším negativním a z hlediska odborářů kontraproduktivním jevem jsou spontánní formy stávky, obsazování strategických objektů (dálniční křižovatky, hraniční přechody, atp.) a vyhlašování místních stávek bez toho, že by se na nich nejprve dohodla „l´intersyndicale“, my bychom řekli „celostátní stávkový výbor“. Ve chvíli, kdy protestní hnutí přerůstá v živelný boj a ve vandalské ničení, má vláda větší šanci zvítězit, protože stávkující ztrácejí podporu široké veřejnosti. Tentokrát si ji ale udržují už po několik týdnů. Protesty budou pokračovat. Včera večer se o tom dohodla „l´intersyndicale“. K jednotě, která obvykle ve finále selže, přiměla tentokrát odborové centrály nepolevující masovost demonstrací. I v nejbližších dnech a možná týdnech to tedy ve Francii bude „kdo s koho“.
- Francouzi se bouří autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2036/203558.jpg
- Studenti před Senátem autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2037/203699.jpg
- Blokáda letiště v Marseille autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2040/203977.jpg