„Bylo by to skandální, kdyby se ukázalo, že ty banky, které už svět zavedly až na okraj propasti, se také podílely na falšování údajů v řeckém rozpočtu.“ Tuto větu Angely Merkelové cituje 17. a 18. února dlouhá řada evropských deníků. Já cituji z Le Figaro. Německá kancléřka tu větu vyslovila, když se dozvěděla, že americká Banka Goldman Sachs měla pomáhat řecké vládě při kamuflování podvodů ve statistických údajích o řeckých veřejných financích.
Nejenom Řekové, i jiní to uměli s čísly
Francouzská ministryně financí a hospodářství Christine Lagardová prohlásila, že Eurostat má vyšetřit, jak to bylo s účastí amerických bank na vytváření virtuální reality v řeckém hospodářství. Jistě se při tom začne připomínat, že podobné machinace se objevily už ke konci devadesátých let, když šlo o to prezentovat v co nejlepším světle veřejné finance států, které se měly stát prvními členy eurozóny – a neváhaly přikrášlovat své statistiky, když chtěly vytvořit zdání, že plní maastrichtská kriteria. Vzpomínám si na obviňování Italů z falšování údajů o rozpočtovém deficitu, ale teď se ukazuje – zatím v evropském tisku – že Italové nebyli sami. Za dobu existence eurozóny a uplatňování parametrů Paktu stability a růstu prý banky se sídly v USA a v Británii pomohly šikovnými fígly „tvořivě“ přizpůsobit – jak píše tisk ironicky – státní účetnictví ještě také v Německu, v Portugalsku i v Británii.
Když se to teď všechno znovu připomnělo v souvislosti s nepoctivou manipulací s rozpočtovými údaji v Řecku, euro začalo klesat. Ale všechno má svou stinnou i světlou stránku, dá se říci cynicky, pokud je o cynismu možné hovořit u dámy, jakou je francouzská ministryně financí Christine Lagardová. Zaradovala se nad poklesem eura tímto výrokem:
„Vždycky jsme si stěžovali, že dolar není dost silný. Tak teď považujme pokles eura za dobrodiní.“
Řecko se tedy podle Lagardové mimoděk postaralo o naději na oživení exportu ze zemí eurozóny a dá tím možná vlastně pozitivní impuls evropské ekonomice. Ještě troška finanční „kreativity“ a euro padne až na dolar a čtvrt, směje se le Monde. Kdybychom už v Česku měli euro, mohli by se zasmát i čeští exportéři, ale nám daňovým poplatníkům by se asi nelíbilo, že by nám, tak jako dnešním členům eurozóny, hrozila povinnost podepřít řecké finance, aby řecký skandál nepoložil na lopatky celou eurozónu.
Dalším „přínosem“ řecké krize – tvrdí ekonomické rubriky – je zjištění, že vytvořit společnou měnu a nevytvořit zároveň společnou hospodářskou politiku je nebezpečné. A tak se rozpoutala zásadní debata o takzvané "gouvernance économique" (fr.), „economic governance“ (angl.), což bych do češtiny nejraději překládal jako ekonomické řízení, kdyby to v bývalých zemích RVHP tak zoufale nepřipomínalo plánované hospodářství a dirigismus v ekonomice. Z bližšího pohledu ten pojem – economic governance – zahrnuje možnost jednotného politického dohledu nad záležitostmi společného trhu a hlavně společné měny v případě eurozóny, centrální regulace v oblasti bankovních operací, zasahování do fiskální politiky, jež dosud zůstává ve svrchované kompetenci národních vlád, a třeba i do odměňování bankéřů. Leccos z toho už se zavádí, a to na evropské i americké straně Atlantiku, jako bezprostřední reakce na zjištění příčin krize. Aspoň v něčem je v této chvíli prostor ke sblížení mezi Evropou a Amerikou, podotýkám poněkud zatrpkle. Platí to ovšem jen pokud v USA nebude Barack Obama zatlačen republikány do defenzívy a pokud se v Evropské unii dokáže prosadit „kacířská“ myšlenka na politický dohled nad světem finančních spekulací, které přerostly do finančního hazardu. Což se také nestane jen tak, automaticky, ale teprve po střetu dvou ekonomických koncepcí.
Jádro věci
A to jsme u podstaty jedné z největších politických výzev naší doby. Ve Financial Times ji komentátor listu Gideon Rachman uvádí historicky: „V EU byl mechanismus vývoje vždycky dán tím, že okolnosti, které vznikaly díky sjednocování v rovině ekonomické (nejdříve v oblasti trhu, pak měny, pozn. Velíška), nutily Společenství (později Unii) k přizpůsobování v rovině politické“. Dokonce byla některá sjednocovací opatření za tím účelem zaváděna, nebo se aspoň předpokládalo, že si evoluce v ekonomické rovině sama vynutí evoluci (ne-li revoluci) – v rovině politické. Už Jacques Delors, který předsedal EK v letech vytváření jednotného trhu, prý prohlásil: „Přece nezavádíme společný trh kvůli trhu, ale kvůli dosažení politické unie!“ Logiku této linie potvrzovali pak svými postoji postupně Kohl, Schroeder, Prodi…. a v současnosti Sarkozy. Ovšem nikdy se to ani na chvíli nedělo bez silného odporu zastánců liberálních svobod a zásad volné soutěže. V kritickém okamžiku, jako jsou současná léta krize – evropské i globální – odpor ochabuje.
Řecký problém a to, co vyvolává v EU, je v dějinách Evropy víc než krátkodobý incident. Je to impuls k zavedení změn, možná až k nástupu do další etapy evropské integrace, jež by podle zatím menší části politického spektra Unie spočívala v zavedení „economic governance“, nebo dokonce, jak se začíná navrhovat – k založení Evropského měnového fondu. Tyto myšlenky, a dnes už přímo návrhy, se zrodily z potřeby odstranit odhalené systémové slabiny, nikoli z dobrodružné touhy po evropském superstátu. Znovu – jako už několikrát v minulosti, vždy ze Sarkozyho iniciativy – hovořili o economic governance v první půlce února na dvoustranné schůzce francouzský prezident a německá kancléřka. Mezi evropskými politiky však nedospěl zatím nikdo k tak zřetelné formulaci této potřeby jako Američan Paul Krugman, od loňska nositel Nobelovy ceny za ekonomiku. Jeho článek v International Herald Tribune ze 16. února dostal titulek „Jak se zadělalo na eurošlamastiku“, ale autor spíš ukazuje cestu ven ze šlamastiky. Píše: „A co teď: rozpuštění eurozóny nebo její rozklad by vyvolal zemětřesení celého světa financí. Takže jediná cesta je cesta vpřed. Má-li euro fungovat, potřebuje Evropa postoupit směrem k politické unii.“
Nechci nosit dříví do lesa, a tak neuvedu další výroky v tomto duchu. Vyrojilo se jich opravdu dost. Mnohem užitečnější bude na závěr konstatovat, že v politickém spektru EU dosud spíš převažují proudy, kde je výrazný odpor k pojmu gouvernance économique / economic governance – mimo jiné i proto, že to byla už po léta „bláznivá“ idée fixe Nicolase Sarkozyho, s níž kdysi vytáhl do boje za podřízení Evropské centrální banky politickým potřebám Unie. Dnes – soudě podle toho, co převažuje v evropském tisku – ideu politického řízení či dohledu nad světem financí už mnozí původní odpůrci takového opatření z řad liberálních ekonomů i politiků považují za menší zlo než absolutní „autoregulaci“ (tj. vlastně deregulaci) finančních trhů, která umožnila neodpovědný hazard bankéřů – spekulantů, a jak je dnes vidět, možná i neodpovědný postup podobně spekulujících členských států. Ale přesto je nutno k tomu dodat, že v otázce zavádění politického a navíc centralizovaného dohledu nad svobodným světem financí stále ještě existují v Unii dvě protilehlé fronty. EU je tedy opravdu asi na zásadní křižovatce, ale kam z ní vykročí, o tom zdaleka není rozhodnuto. A než vykročí, bude to ještě asi hodně napínavé. Už proto, že jde o rozhodnutí, které nebude činit sama a izolovaně, ale v součinnosti minimálně s G-7 nebo G-20 a v globálním kontextu.
- Francouzská ministryně hospodářství, průmyslu a zaměstnání Christine Lagardeová autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/456/45594.jpg
- Jednání o pomoci Řecku autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1423/142265.jpg
- Paul Krugman autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/11/1037/103663.jpg
