Ačkoliv jsme po dlouhém usilování zakotvili svou zemi ve strukturách západního světa, v NATO po deseti a v EU po patnácti letech od návratu věcí národa a státu do vlastních rukou, není nám v současné chvíli dáno bezstarostně spoléhat na sílu a kolektivní rozum právě těchto dvou nadnárodních celků, chceme-li mít jistotu, že spolehlivě ohlídají to, oč nám šlo, když jsme si je vybrali za garanty našich svobod a ostatních cílů naší tehdejší volby. Ta spočívala především v návratu mezi západní demokracie.
Tempora mutant, časy se mění!
Termíny západ, západní svět i západní demokracie měly tehdy po studené válce jasně daný, vyhraněný význam. Globalizace ale od té doby nenápadně měnila jejich obsah, význam i hranice. Ty se dokonce poněkud setřely. A stírají se dál. Je okolo toho docela živo. A jako tolikrát v dějinách Evropy jsme zase v epicentru dění, nebo aspoň hodně blízko.
Pár příkladů, které do sebe všelijak zapadají nebo časem zapadnou: Francie má letos „Rok Ruska“. Věnovat celý rok pozornost kultuře jedné země je jedna z nových francouzských tradic. Rok 2002 byl ve Francii rokem Česka, a byla to opravdu velkolepá celoroční šňůra kulturních událostí. Ale nic víc. Česko se s Francií nesblížilo. Návštěva ruského prezidenta Medveděva v Paříži minulý týden naznačila, že „Rok Ruska“ má Paříž s Moskvou sblížit i v jiných, než v kulturních rovinách. Jednání v Elysejském paláci nebyla jen o výstavách a představeních, ale také o ruské představě „architektury“ evropské bezpečnosti a o francouzských válečných plavidlech. Francie hodlá prodat Rusku čtyři velkotonážní nosiče helikoptér typu Mistral. Je to první tak významný prodej vojenské techniky jedné ze členských zemí NATO Rusku. Ruský prezident Medveděv přitom před pouhými čtyřmi týdny podepsal novou vojenskou doktrínu Ruské federace pro roky 2010 až 2020, v níž se za hrozbu Rusku označují snahy globalizovat roli NATO a přiblížit vojenskou infrastrukturu Aliance k ruským hranicím.
Partnerství za každou cenu!
Z nitra NATO, a to nejen ze strany Francie, ale i Německa, Itálie a dokonce i Spojených států, se naproti tomu vytrvale ozývá slovo partnerství. Naposledy, pokud mi neuteklo ještě něco čerstvějšího, se tím slovem bránil Sarkozy proti invektivám, které mu vyčítaly tak významnou spolupráci s Ruskem ve vojenské oblasti, jako je prodej plavidel určených mj. k vyloďovacím operacím. „Už nejsme s Ruskem ve studené válce, Rusko je partner,“ to jsou Sarkozyho slova.
Francouzský prezident tím ale neříká nic, co by se v NATO považovalo za nerozvážné, nedomyšlené či snad scestné. Totéž prohlásil, rovněž v souvislosti s chystaným prodejem francouzských válečných lodí Rusku, generální tajemník NATO Fogh Rassmussen během své návštěvy Prahy.
Také z druhého břehu Atlantiku znějí směrem k Rusku často slova partner, partnerství. Mimo jiné v souvislosti s americkou protiraketovou obranou: „Potřebujeme, aby se Rusko stalo partnerem našeho úsilí o vybudování protiraketové obrany a o zmaření pokusů o šíření jaderných zbraní,“ řekla americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová v programovém projevu z 23. února t.r. Nevzala na vědomí, že nejnovější vojenská doktrína Moskvy považuje také plánovaný americký protiraketový štít za hrozbu Rusku, a ve stejném projevu stejnou myšlenku ještě zopakovala. Už jako výzvu: „Vyzýváme Rusko, aby se zúčastnilo vývoje systému protiraketové obrany, který by byl schopný ochránit občany Evropy i Ruska.“
A protože tuším, že leckterý čtenář si právě řekl, že to by se bylo za George W. Bushe nestalo, připomínám jen pro pořádek, že už v r. 2007 vyzval G.W. Bush přímo z Pražského hradu Vladimira Putina, aby se Rusko připojilo k tehdejšímu americko-česko-polskému projektu vybudování protiraketové obrany. Ani v té chvíli ještě nikdo z hlavních aktérů tehdejší české zahraniční politiky nedospěl k závěru, že budovat bezpečnost citlivé středoevropské zóny výhradně na předpokladu, že bude ve Washingonu vždy nadřazena jiným, třeba i globálním zájmům a potřebám zaoceánské supervelmoci, není prozřetelné. Kterýkoli americký státník, ať Bush či Obama, nemůže přece jinak, než stavět globální priority před partikulární. A ani se mu to moc nedá vyčítat.
Poučena nedávnou minulostí měla by aspoň teď česká zahraniční politika dospět ke správnému závěru tváří v tvář faktu, že osou strategie, kterou od velkých evropských mocností (Francie a Německa) převzaly mezistátní struktury (EU i NATO), je úsilí o dosažení bezproblémových partnerských vztahů s Ruskem. A to i za cenu rizik, která to může přinést zemím, po nichž zůstala v ruské imperiální paměti nezacelená jizva.
Nemyslím v žádném případě, že by tím správným závěrem, k němuž je záhodno dospět, měl být popud k výkřikům varování před francouzským prodejem válečných plavidel Rusku a k výzvám Washingtonu, aby se vrátil k původnímu plánu protiraketového štítu a americké vojenské přítomnosti na českém území. Takové „korektury“ současného trendu by stejně nepředstavovaly účinnou obranu proti případným rizikům ze strany Ruska. Pokud se rizika vyskytnou, budou téměř jistě jiné, než vojenské povahy. Krom toho by ve svízelných americko-ruských jednáních o úrovni vzájemných vztahů americká vojenská přítomnost na českém území byla spíš kartou v ruce Moskvy než Washingtonu.
Závěr, který si nevyhnutelně budeme muset udělat z diplomatických šachů hraných někde nad našimi hlavami (a jednou možná za našimi zády, když si ten správný závěr neuděláme), je být účastníkem hry. Kvalifikovaným a respektovaným účastníkem. Nejdřív ovšem je nutné té hře ve všech jejích aspektech porozumět. Právě to v počátcích r. 2007 česká zahraniční politika nezvládla a svou mylnou kalkulací přispěla k zahuštění atmosféry nad střední Evropou. To se nesmí stát podruhé. Rovněž se ale nesmí stát, že Česko zůstane pasivní, že zůstane jen kartou ve hře. Jednání s Ruskem neprobíhají přece výhradně na bilaterální úrovni (tedy USA - Rusko; Francie/Německo – Rusko), ale také na úrovni organizací, jejichž jsme členy: NATO a EU. Bylo by záhodno, aby Česko a další země osvobozené od někdejší nadvlády sovětského Ruska v nich projevily potřebnou iniciativu a přivedly obě struktury k poznání, že zachování zahraničněpolitické i kulturní orientace, kterou si před dvaceti lety zvolily země ležící v tak citlivé zóně, jakou je střední Evropa (a v ní česká kotlina), patří k předním zájmům Evropské unie i NATO. Že bez klidné a zajištěné střední (a východní) Evropy nebudou proti rizikům budoucích desetiletí pojištěny ani ostatní části Evropy a s nimi americký spojenec. Ale k tomu, aby slovo Česka mělo uvnitř EU a NATO patřičnou váhu a aby mu tam někdo chtěl naslouchat, je zapotřebí, aby česká politická scéna dostala zpět na původní úroveň „rating“ našeho státu, tedy jeho pověst a prestiž, o jejichž pokles se vydatně zasloužila.
- Barack Obama a Dmitrij Medveděv autor: Mikhail Klimentyev, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1312/131199.jpg
- Dmitrij Medveděv, José Barroso a Fredrik Reinfeldt autor: Scanpix Sweden, Claudio Bresciani, zdroj: AP Photo http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1245/124459.jpg
- Anders Fogh Rasmussen autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1478/147725.jpg
