Předseda parlamentu není bezvýznamná politická figura. To co řekne, se nedá přehlédnout. Richard Sulík, předseda slovenského parlamentu a šéf druhé nejsilnější vládní strany Svoboda a solidarita, řekl toto: „Je nejvyšší čas, aby Slovensko přestalo slepě věřit řečičkám lídrů eurozóny a připravilo si plán B. Tím je opětovné zavedení slovenské koruny.“ Slovensko vstoupilo do eurozóny a zavedlo euro k 1. lednu roku 2009.
Tak tedy znovu o euru a o Evropě
„Znovu“ píšu proto, že tento komentář jsem vlastně začal už minule. To, co bych nejraději zopakoval do toho dnešního, je pasáž označená podtitulkem „Co se stane pak?“ Mezitím psali i jiní, povolanější: Helmut Schmidt, německý kancléř v letech 1978 – 82, a bývalý předseda Evropské komise (1985 – 1995) Francouz Jacques Delors. Oba vidí budoucnost EU s eurem. Delors (je to ekonom, bývalý ministr financí) soudí, že je k tomu zapotřebí netolerovat bankéřům manévry podkopávající stabilitu vlád eurozóny. Připomíná na jedné straně, že mezinárodní bankovní systém se nepoložil díky injekcím vládních podpor z veřejných peněz. A zároveň připomíná pravdu dlouhodobého charakteru: existence eura umožnila v EU za posledních deset let průměrný růst HDP o 2,1 %, což vzhledem k podmínkám není úplně špatné, a že naopak přičítá euru zásluhu na růstu pracovních příležitostí (o 15 % za zmíněných deset let) a na objemu investic (až o 22 %). Konstatuje na druhé straně, že euro nebylo takovým stimulem evropské ekonomiky, jakým mohlo být; přičítá to ale tomu, že národní vlády se vzpíraly uzavřít „hospodářský pakt“, který on osobně navrhoval. Měl být nástrojem včasného odhalování nebezpečí, na jejichž dlouhodobé přehlížení teď eurozóna doplácí.
Helmut Schmidt vidí chybu ve slabosti politického vedení EU. Ale nad budoucností evropské struktury neláme hůl. I když v těch, kdo budou chtít vrátit Evropu na úroveň společného trhu a tam její vývoj zakonzervovat, přece jen vidí reálné nebezpečí. A v této souvislosti předpovídá – jako už v minulých letech tolik dalších západoevropských politiků, i těch největšího kalibru (!) – vytvoření silného jádra ve sjednocené Evropě. Ale i tomuto torzu předpovídá sílu, která dokáže zastavit případné válečnické plány jiných světových obrů a podpořit jejich případné pozitivní iniciativy globálního dosahu. Prostě i takto strukturovaná (tedy dvojrychlostní) Evropa bude životaschopná a dost kompetentní k tomu fungovat jako významný aktér při spoluurčování světového dění.
O kritickém momentu evropské struktury, který může nastat kterýkoli den, psal také The Economist. Do očí mi v něm padla karikatura muže, který má místo hlavy minci eura a sám na ni míří revolverem. Článek je nadepsán výkřikem: „Nedělej to!“ A už první řádky říkají, že euro (rozuměj záchrana eura) teď sice leckoho stojí hodně peněz, ale rozpad eurozóny by byl ještě dražší. (…) „Jestliže ekonomická stránka odchodu zemí z eurozóny je sama o sobě nelákavá, politická stránka obsahuje dokonce riziko: riziko odstartování řetězové reakce, která nakonec ohrozí celou křehkou konstrukci jednotného evropského trhu a Evropskou unii jako takovou.“
A další větou Economist varuje implicite Slovensko, aniž ještě tuší, co řekne vzápětí šéf jeho parlamentu:
„Pokud eurozónu opustí slabší země a ohrozí tím nejen evropské banky, ale také euro jako takové, stane se psancem, neboť nesnázemi, které jí nastanou, by mohla nakazit své sousedy. Jakmile začne situaci kontrolovat kapitálový trh, budou evropské finanční mechanismy paralyzovány a kolaps jednotného trhu, který se víc než co jiného zasloužil o kompaktnost Evropy, ohrozí nebo přímo zničí samotnou EU.“
Jean-Marie Colombani, eminentní francouzský žurnalista, napsal v těchto dnech (asi nejen pro El País, odkud ho cituji): „Ve světě, kde jsou čím dál ostřejší protiklady, je eurozóna stále ještě de facto pólem stability. Chybí jí jen stát se také pólem pevné prosperity. Jako celek je na tom EU lépe než USA se svým kolosálním deficitem a svou nevyrovnanou obchodní bilancí vůči Číně. (…)“
Jsme v centru Evropy, i když jde do tuhého!
U nás je ještě hodně lidí, kterým ještě nenaskakuje husí kůže, když se o Evropě, o EU, a samozřejmě o eurozóně dočítají, že není vyloučen kolaps jak eura a eurozóny, tak jednotného evropského trhu a celé EU. Pořád to vnímají jako něco virtuálního, nespojují to se stavem vlastních rodinných financí. V nejlepším případě vnímají, že se to děje nebo stane, ale někde za obzorem, někde opodál, ne u nás. Neberou „Jobovy zvěsti“ jako zvěsti týkající se našeho vlastního životního prostoru a jich samých a jejich rodin. Ale to je iluze: Evropa jsme také my. Každý to ví, když jde o peníze, které se rozdávají z evropských fondů. Ale i rub mince patří k minci! Kdyby se snad opravdu začala evropská struktura drobit či rozpadat, byla by to i naše škoda. A naše apatie vůči akutním rizikům, jimž čelí euro, eurozóna a EU, je naše vina na tom, co se experti nerozpakují předvídat jako jednu z možností budoucího vývoje: na rozpadu. Bez silné Evropy budeme slabší, bezbrannější a chudší, než si dnes vůbec umíme představit. Není radno a není možné dívat se na osud evropské myšlenky s chladným odstupem. To nedělají rozumní lidé ani na ostatních kontinentech. Citátů už tu sice bylo dost, ale tohle poslední tvrzení podpořím s dovolením ještě citátem z vlastního komentáře, který jsem přečetl v Čro6 před pár dny, 10. 12.:
Napětí vládnoucí v Evropě kolem problému zadluženosti ukázalo ještě jednu věc: Pád eura si velice nepřejí nejen vlády zemí eurozóny, ale ani vlády mnoha neevropských zemí. To je aspekt, který zatím málokdo rozebírá, přestože obavy o euro za hranicemi Evropy lze považovat za povzbuzující okolnost. Financial Times napsal tento týden: „Celému světu záleží na tom, aby Evropa našla cestu ze svého finančního labyrintu.“
Řada zemí s peněžními přebytky upínala a dosud upíná zraky k euru jako k nadějné alternativě beznadějně klesajícího dolaru. V posledních dnech se objevila i neoficiální informace, že samotné Spojené státy mají zájem na přežití eura a že by se byly ochotny prostřednictvím MMF na jeho obraně podílet.
Ještě významnější, než zájem o euro jako o nástroj světové finanční politiky, jsou podle mne první náznaky toho, že světu není lhostejné ani to, že ztroskotání evropské měny by nemusela přežít myšlenka evropské jednoty, kterou evropské národy uvádějí v život už přes půl století. Že by to bylo moc špatné pro Evropu, je nad slunce jasné. Méně zřejmé pro nás, ale čím dál zřejmější pro mezinárodní společenství je to, že svět bez vlivné a kompaktní Evropy se stane horším pro všechny. Obavy z takové vyhlídky vedou jindy neúprosné komentátory světového tisku třeba i k takovým závěrům, jako že – teď cituji španělský El país – „Evropa má dar nakazit svět hodnotami a příklady, které stojí výš než ty, jež nabízejí jiné části světa.“ Ztrátu tohoto pozitivního vlivu Evropské unie si nepřejí ani Američané, ani Rusové, ani Čínané a všichni další, kteří mají tolik rozumu, aby věděli, že ještě víc než o blahobyt jde o zachování mírového ovzduší na planetě, na níž se hromadí stále účinnější zbraně masového ničení.
Komentář Zdeňka Velíška na stejné téma naleznete v příloze (zdroj Čro).
