Zítra, 20. ledna, to bude rok od vstupu Baracka Obamy do Bílého domu. Jeho inaugurační projev a pak řada dalších jeho vystoupení – v Praze, v Káhiře a samozřejmě i doma ve Spojených státech – ohlásily zřetelně, že jeho pojetí zahraniční politiky USA a role Washingtonu v globální politice se silně odlišuje od pojetí jeho předchůdce George W. Bushe. Evropské veřejné mínění to nadšeně přivítalo. Pocity evropských politiků neumím shrnout pod jiným společným jmenovatelem, než jakým bylo náhlé tíživé pochopení nutnosti činit samostatná rozhodnutí a brát na sebe odpovídající část odpovědnosti za běh světa. Obama je k tomu zavazoval tím, že nehodlal být světovým četníkem.
Svět s Obamou, ale bez Evropy
Kdybych psal čtvrtou knihu komentářů a znovu se pokoušel mít v jejím titulu slovo „svět“ jako v předchozích třech, mohla by se jmenovat právě takto: Svět s Obamou, ale bez Evropy. Ve chvíli, kdy světový hegemon USA dával opakovaně najevo, že je ochoten – za jistých podmínek – přistoupit k souhře mezi různými silami multipolárního světa, Evropa se svou představou něčeho takového nepřišla. Státy Evropské unie neměly vlastně žádnou podobnou společnou představu, a i kdyby měly, Unie jako jejich střešní organizace neměla ještě člověka, který by ji za sedmadvacet členských vlád Americe a světu prezentoval. A veřejnost Evropy? Ta si ještě ani neuvědomovala, jakou příležitost evropské vlády právě marní a jaká jí to přinese rizika, když ji promarní!
Českou vládu před rokem ani nenapadlo, že má z titulu svého předsednictví v EU, které bylo souběžné s prvními měsíci Obamovy vlády, zodpovědnost také za navázání kvalitativně nových vztahů Unie s kvalitativně novou Obamovou Amerikou. Česká vláda, nebo aspoň vůdčí strana vládní koalice, ODS, byla v křeči z nezdaru svého plánu na vytvoření privilegovaného a exkluzivního vztahu Česka s Bushovou Amerikou. K té Obamově se z toho důvodu točila zády.
Ale popravdě řečeno, Obama neměl Evropu na seznamu svých priorit. Euro-americký dialog se omezoval na podíl Evropy ve válce v Afghánistánu. A tento spíš vojenský než politický dialog se vedl na půdě NATO, nikoli v rámci nějaké permanentní výměny názorů mezi Washingtonem a Evropskou unií, nebo alespoň na půdě nějakého stálého euro-amerického think-tanku. Žádný nebyl založen.
Silné euro-americké partnerství nevzniklo!
Leckdo si může myslet, že je to tak lépe, protože nedostatek hmatatelných úspěchů amerického prezidenta v plnění slavnostně deklarovaných ušlechtilých záměrů na poli zahraniční politiky nemusí teď Evropa brát na sebe. Podle mě jí ovšem dějiny stejně připíší spoluzodpovědnost za některé z Obamových nezdarů. To se ovšem stane pouze tehdy, že se Obamovy současné potíže v plnění slavnostně přijatých předsevzetí skutečně promění v nezvratné nezdary. Je příliš brzo na jakýkoli konečný verdikt. Ale ještě není příliš pozdě na varování: politické cíle Evropy a Ameriky jsou v mnoha ohledech souběžné, Obamovy prohry budou v některých záležitostech zároveň prohrami Evropy. Prohrami západní civilizace.
Také proto je partnerství mezi Evropou a Spojenými státy Baracka Obamy prioritou doby, pokud se na svou dobu díváme ze zorného úhlu evropského kontinentu, a ne pouze ze dna své milované české kotliny. Mám ovšem na mysli rovnoprávné partnerství mezi Evropou a Amerikou; spolupráci dvou článků jednoho a téhož civilizačního společenství, nikoli dobrovolnou podřízenost Evropy.
Zároveň s tím je záhodno konstatovat, že pouze pro Evropu byl „restart“ euro-amerických vztahů v novém duchu prioritním cílem. Na druhé straně Atlantiku měl Obama v prvním roce své vlády zahraničněpolitických cílů celý seznam. Restart partnerství s Evropou se do něho dost možná nevešel. A tak euro-americký tandem v novém pojetí nevzniká a ani k jeho vzniku nebyl dán podnět. V multipolárním světě bude nám i Americe, podle mě, hodně chybět.
Evropa má na vybranou: buď bude stát pevně na vlastních nohou, nebo … Má vůbec na vybranou?!!? Je nějaká alternativa? A máme na vybranou my? Také ne! Stavět Evropu na nohy, to je imperativ doby. Pro nás, stejně jako pro ostatní Evropany.
