Pozítří se bude v Londýně konat konference o Afghánistánu. Dalo by se asi říci: světová konference. Mají se jí zúčastnit všichni, kdo jsou na osudu této země nebo na osudu nekonečného boje proti terorismu nějak zainteresovaní. Má tu být mezi ministry dobrých pěti desítek zemí i zástupce Íránu. Podle důvěrného dokumentu, který měl do pařížského Elysejského paláce dojít z londýnských vládních míst, má být tématem konference „přechod“ (transition). Le Monde, který tu zprávu přinesl, to slovo vykládá jako „předání klíčů od vojenské a civilní moci afghánským úřadům“.
Smíření s nesmiřitelnými?
Ta konference nebyla svolána „in extremis“, tedy teprve tehdy, kdy nezdar intervence v Afghánistánu je pravděpodobnější než její úspěch. Už loni, pár týdnů po nástupu Baracka Obamy do úřadu, navrhla její konání Hillary Clintonová. I účast Iránu tehdy zmínila. A už před nástupem do prezidentského úřadu nadhodil Barack Obama, že by nebyl proti dialogu s mírnějšími vůdci Tálibanu. Afgháncům jako národu vzkázal, že jim nadchází čas dospělosti, tedy čas, kdy bude na nich převzít zodpovědnost za osud země.
V Londýně se podle všeho bude hodně hovořit o možnostech jednání s Tálibánem, nebo alespoň individuálně s Talibánci. Z kruhů kolem Karzáího zaznělo, že od londýnské konference Kábul očekává rozhodnutí o poskytnutí finančních prostředků pro program zařazení příslušníků Tálibánu do společnosti. A Britové s Japonci, kteří přišli s ideou zřízení fondu právě za tímto účelem, navrhli, aby fond spravovala Světová banka. Ovšem Američané neskrývají obavy, že si takto Tálibánci spřažení s al-Káidou vyslouží beztrestnost.
Tomu, kdo strategii Američanů a NATO v Afghánistánu nesleduje tak zblízka, aby si všiml, že vedle „války“ s terorismem se tu ještě také svádí boj o rekonstrukci země a o její civilizační změnu, mohou úvahy o „začlenění bojovníků Tálibánu do afghánské společnosti“ připadat naivní, nereálné, příliš optimistické. Vždyť Tálibán je ztělesněním nesmiřitelnosti! O čem jiném svědčí sebevraždy vraždících fanatiků?
Ale lidé, kteří určují strategii afghánské intervence, připouštějí najednou ve výrocích citovaných světovým tiskem jinou tvář Tálibánu nebo alespoň velkého množství jeho příslušníků. Například včerejší Financial Times (FT) přináší na titulní straně informaci o tom, že současný velitel sil NATO v Afghánistánu, americký generál McChrystal, doufá, že „posílení amerického kontingentu v Afghánistánu umožní nastolit mír v zemi jednáním s Tálibánem“. FT z McChrystalových nejnovějších výroků vybrala do „boxu“ tento: „Jako voják cítím, že válčení bylo dost. Myslím, že to, co teď děláme, je zabezpečování podmínek k tomu, aby se zdejší lidé shodli na správném způsobu řízení svých záležitostí.“
Londýnská konference bude zajímavá!
Velitel sil NATO generál McChrystal si to zabezpečování podmínek nepředstavuje jako skončení bojových aktivit, ale jako „oslabování povstalecké činnosti, které nakonec přiměje povstalecké vůdce k přijetí nějaké formy urovnání s afghánskou vládou“ (FT). Americký ministr obrany Robert Gates učinil minulý týden v Pákistánu poznámku, která potvrzuje, že McChrystalovo nové a méně krvavé pojetí východisek intervence v Afghánistánu není v amerických vládních kruzích ojedinělé. Gates prohlásil (podle FT), že Tálibán je konec konců součást politické skladby (fabric) Afghánistánu. Jakoby si pamětník Gates vzpomněl na dobu minulou, raději nevzpomínanou! Na dobu, kdy Američané pomáhali Tálibánu a dalším Afgháncům z uprchlických táborů v Pákistánu vyhnat z jejich země ruské divize!
V Londýně budou všichni, kdo měli a mají s Tálibánem co do činění, ale také řada dalších, pro které je to spíš jednoznačný symbol „zla“ než označení síly, která by mohla být přijatelnou součástí „politické skladby Afghánistánu“. Ale protože na konferenci patrně nebude nikdo, kdo by ještě věřil na možnost vojenského vitězství v Afghánistánu, nenajde se tam patrně také nikdo, kdo by nepřivítal jiné řešení současné, téměř bezvýchodné situace, než je řešení vojenské. Přesto není jisté, zda právě nabídka nějaké formy začlenění příslušníků Tálibánu do afghánské společnosti skutečně vzbudí v zástupcích vojensky zaangažovaných států naději na důstojný únik z afghánské pasti a na zajištění lepší budoucnosti pro tuto zemi.
