Stále víc a víc se mi toho nelíbí jak na momentální situaci uvnitř Evropské unie, tak na evropsko-amerických vztazích, nebo na propletenci siločar, které vyplňují trojúhelník Evropa – Amerika – Rusko. Jakoby tu bylo na všech stranách tíživé dusno, nebo naopak dost mrazivo. Rozeberme si to:
EU po ratifikaci Lisabonu
Za prvé už kdekdo poznamenává, že ten očekávaný rozjezd konečně odbrzděného evropského vlaku se jaksi nekoná. Co dělá nový výpravčí Van Rompuy? Jestliže čeká, až Evropský parlament schválí EK v novém složení, stalo se tak právě dnes. Takže vlak tažený „Lisabonem“ by se snad mohl rozjet pozítří 11. února. Na ten den svolal nový prezident Evropské rady Van Rompuy první summit pod svým předsednictvím. Kéž by se tam dohodlo, kam ten vlak pojede. Van Rompuy o tom trestuhodně dlouho mlčel. O tom a o čemkoli jiném. První muž půlmiliardového společenství evropských národů zatím nebyl na titulních stránkách novin. Personifikace složité řídící struktury evropského společenství jakoby zatím ještě nefungovala. Ale snad je to zatím jen zdání vyvolané nedočkavostí, se kterou Evropa tu přeměnu řízení EU očekávala.
Realitou ale je, že závěje problémů svírajících EU samy od sebe netají a asi neroztají. K nejvážnějším patří teď nezaměstnanost, problémy eurozóny – dopadající na celou EU – neschopnost dosáhnout politické jednoty, která by Evropě (tedy Unii) zjednala v aréně globální politiky autoritu. Ta je, jak se teď ozvalo z Washingtonu v souvislosti se summitem EU – USA, příliš ochablá, než aby Obamově Americe stálo za to vytvořit s Evropou tandem, jaký by Západu dokázal zachovat mezi ostatními „giganty“ jednadvacátého století přední místo.
Trojúhelník USA – Rusko – EU
Fogh Rassmussen vyzval z titulu šéfa NATO Moskvu, aby se zapojila do řešení afghánského dilematu. Moskva ve stejné chvíli podrážděně varovala NATO před dalším rozšiřováním směrem k ruským hranicím. A protestovala proti americkému plánu umístit prvky protiraketového štítu v Rumunsku. Před oteplením, které má nastat podpisem americko-ruské smlouvy o jaderných hlavicích, nový závan chladu? Ruské vysílání BBC World má pořad „Máte slovo“. Reakce Rusů na nový americký plán protiraketového štítu, které jsem v něm slyšel, nemohly nikoho nechat na pochybách, že bude-li Putinova nebo Medveděvova odpověď Američanům konfrontační, nenarazí na odpor ruské veřejnosti.
Jeden aspekt nového amerického záměru je znepokojivý z hlediska vnitřních poměrů v NATO. Pokud je mi známo, součinnost Rumunska na americkém protiraketovém štítu se předem v NATO neprojednávala. Zrovna tak jako se před pár lety NATO začalo teprve ex post zabývat záměrem Washingtonu umístit radarovou základnu v Česku a raketovou v Polsku. Tyto postupy nesvědčí o tom, že centrála NATO a vláda největšího člena NATO, USA, postupují ve věcech vojenské strategie a evropské obrany od počátku společně nebo aspoň koordinovaně.
Příčiny a následky
Ukrajina je po neděli dalším důvodem k zasmušilosti komentářů zaměřených na Evropu. Vyústění tamních prezidentských voleb není jen důsledkem selhání Juščenka a Tymošenkové, kteří nedokázali udržet proevropský a prozápadní kurz země a vzbudit v Ukrajincích víru v brzkou prosperitu zajištěnou právě tímto kurzem. Janukovyčovo vítězství je také důsledkem selhání EU a Spojených států v politice podpory, kterou od nich Ukrajinci, a především Gruzínci, očekávali v nastoupeném proevropském a prozápadním kurzu. Před pozváním rozpolcené Ukrajiny do EU a před otevřením cesty do NATO Gruzíncům vedeným nerozvážným Saakašvilim, dali politici Západu přednost snahám o partnerství s Ruskem. Ale Rusku dodá politický obrat na Ukrajině spíš chuti k vytvoření politického protipólu Západu v rozšiřující se zóně svého vlivu na postsovětských územích, než k vytvoření partnerských pout s chřadnoucími strukturami západního světa.
Pro program prvního summitu EU svolaného novým a teď už „stálým“ prezidentem Evropské rady, mají politici EU rozhodně z čeho vybírat.
