Když člověk dlouhodobě sleduje vývoj té nové, druhotné finanční krize, která po té první, jakž takž zažehnané světové bankovní krizi, trápí teď už jen Evropu, hlavně eurozónu, musí mít pocit, že tohle drama má režiséra. Napětí se stupňuje úměrně tomu, jak vlády i občané s obavou zjišťují, že se intervaly mezi jednotlivými nájezdy finančních trhů na zadlužené a bezradné národní ekonomiky zkracují.
Nezdá se, že by to bylo cosi živelného!
Není to dominový efekt! Kostky domina padají ve stejných intervalech. U ekonomik eurozóny byla mezi nutností podepřít Řecko a nutností učinit totéž vůči Irsku pauza víc než půlroční. Záchranné mechanismy, které do budoucna vymýšlely eurozóna a EU jako celek, měly být spíš 'pro všechny případy', měly být pojistkou proti tomu, že se ještě někdy v budoucnu, a ne ještě letos, podobným způsobem jako Řecku vymstí jiné národní ekonomice prohřešky proti paktu stability a zdravému rozumu (Mávnout rukou nad víc než stoprocentním státním dluhem je proti zdravému rozumu.).
Jenomže mezi útokem tržních sil na Irsko a jejich neblahou pozorností Portugalsku už se dá pauza počítat jen na dny, nebo ani to ne. A dnes už by se nikdo nedivil, kdyby se spekulace trhu zaměřily už bez jakékoli pauzy, tedy simultánně, na Španělsko nebo na kteroukoli jinou, zadlužením oslabenou, ekonomiku eurozóny. Jakoby někdo za kulisami řídil tu ofenzívu tak, aby už vlády států eurozóny a orgány Evropské unie nedokázaly – při své pomalosti v rozhodování, při své nechuti k převzetí společné zodpovědnosti a při svém nedostatku společných prostředků – hodit záchranný kruh. Takže Evropa tají dech, a to přesto, že zatím nejen Irsko ale ani Řecko nejeví známky finančního (či ekonomického) infarktu a euro jen mírně pokleslo proti dolaru (což z praktického hlediska není na škodu), takže dominový efekt není iminentní a možná ani pravděpodobný.
Obavy o přežití eurozóny a eura jsou přesto už tak velké, že jim podléhá i analytik Financial Times Gideon Rachman a předpovídá (ve víkendovém čísle FT z 27.–28. 11.), že „společná měna padne a jejím katem bude Německo, nejmocnější stát a nejmocnější ekonomika v eurozóně“. K tak smutně prorockému závěru ho dovedlo přesvědčení, že stále se vracející finanční křeče vyčerpají trpělivost Němců (a nakonec i jejich finanční rezervy – dodávám já), „a Němci si jednou řeknou, že už udělali a zaplatili vše, co se udělat a zaplatit dalo, zatímco ostatní země se nevzrušovaly vážností situace. A to všechno že Německo vyvazuje z jeho historické povinnosti 'budovat Evropu'.“
Ani v nejmenším, bohužel, neříká známý analytik Gideon Rachman, co bude dál. Ne už s eurem, ale s Evropou. Nedovedu si představit, že lze vyřknout takovou předpověď a klidně si pak vypít kávu, zapálit doutník nebo zavřít oči a zdřímnout si.
Co se stane pak?
Nejen Gideon Rachman, ale hlavně my všichni bychom si měli uvědomit, že padne-li euro, a myšlenka silné kompaktní Evropské unie, nevrátí se členským zemím EU blažený pocit totální suverenity, který je snem některých (i českých) politiků, podléhajících iluzi, že nikoli s eurem, ale se zánikem závislosti na něm, přijde naděje na rostoucí prosperitu. Spíš to bude naopak. Ve světě globálních sil bude fatální spoléhat jen na vlastní sílu. Na sílu jedné izolované národní ekonomiky. Národním ekonomikám přibude naopak zánikem společné evropské měny starostí.
Otázky, které si Financial Times zapomněl položit, vyslovil španělský El País, deník, který uznávám jako jeden z nejlepších v Evropě. Ten na perspektivu zániku eura a eurozóny nechal odpovědět svého analytika Samiho Naira. Myslím, že nebude marné vás s ním seznámit. Nemluví o ekonomických důsledcích, které může mít současný útok na euro, ale o jeho případných politických dopadech:
"Ztroskotání evropského měnového systému by znamenalo otřes, z kterého by se už možná nevzpamatovala ani základní myšlenka evropské jednoty. Že by to bylo moc špatné pro Evropu, je nad slunce jasné. Méně zřejmé už je to, že svět bez vlivné a kompaktní Evropy se stane horším pro všechny. Evropa má dar nakazit svět hodnotami a příklady, které stojí výš než ty, jež nabízejí jiné části světa. Hospodářský a politický úpadek Evropy sníží sílu pozitivního působení Evropy na mezinárodní společenství.
Odpor k válce, který vládne mezi Evropany jako morální dědictví jejich dvou válečných konfliktů z 20. století, je předmětem posměchu těch, kdo si pletou pacifismus se slabostí. Svět, který se může opřít o existenci struktury ochotné se válce vyhnout, je lepší než svět, kde zbudou jen mocnosti ochotné rozpoutat 'preventivní války' (a hlavně jinde než na svém kontinentu – dodávám)…."
Autor pak pokračuje známými historickými příklady totalitarismu, porušování lidských práv, oslavování šikovnosti 'nových zbohatlíků' (Rusko, Čína), a klade to vše do protikladu se současným evropským sociálním modelem, v němž převládá střední třída a ne masa chudáků na okraji společnosti, které by pak spíš slušelo pojmenování 'privilegovaná menšina'. V evropském sociálním modelu stále ještě existují proti dramatickému prohlubování sociálních rozdílů slušně fungující pojistky. Ty ovšem jsou právě teď někde bez skrupulí odstraňovány, a tam, kde jsou 'nedotknutelné', mohou být 'odplaveny', až se protrhnou hráze obranných systémů, mezi které už ekonomiky Evropské unie právem zařadily i budovanou měnovou unii.
Komentář Zdeňka Velíška na stejné téma v podobě sportovní reportáže v příloze (zdroj Čro).
